„To, co učitelé, porotci, hudební partneři i posluchači na Ludmilině hře oceňují, je nejen její technická vybavenost, hloubka intelektu a přemýšlivost, ale i značná míra neotřelosti a tvůrčí odvahy.“

„Alena Grešlová byla pozornou a inspirující partnerkou, během večera několikrát zaznělo až „třesknutí mečů o sebe“, což jen podpořilo jadrnost až syrovost výrazu.“

„Druhá věta Griega Allegretto vyzněla v podání obou mladých muzikantek jako orosená pavučinka, na které jsou zavěšeny pizzicata a klavírní tóny plné něhy a citové vřelosti.“

Už delší dobu jé zřejmé, že opomíjet absolventské koncerty či jiná vystoupení mladých muzikantů znamená dobrovolně se ochuzovat o špičková a zajímavá provedení, jež nejsou jen vyvrcholením učňovských let, ale interpretací se svébytným uměleckým názorem. Bylo tomu tak i na absolventském koncertě na pražské HAMU v pátek 10. července, kde svůj počet z let studentských předložila houslistka Ludmila Pavlová.

Šestadvacetiletá muzikantka se již těší značnému renomé. Ludmila Pavlová je nejen vítězkou luhačovické Akademie Václava Hudečka v roce 2014, ale před dvěma roky zvítězila i v Mezinárodní houslové soutěži k poctě mistra Váši Příhody Nové evropské talenty a vloni získala zlatou medaili na Manhattanské mezinárodní hudební soutěži. Je třeba vyzdvihnout také její laureátství na Soutěži Bohuslava Martinů, však o její interpretaci tohoto skladatele ještě bude řeč. To, co učitelé, porotci, hudební partneři i posluchači na Ludmilině hře oceňují, je nejen její technická vybavenost, hloubka intelektu a přemýšlivost, ale i značná míra neotřelosti a tvůrčí odvahy, s níž přistupuje k interpretaci houslových děl. Za zajímavými výkony však hledejme nejen talent, ale i pedagogy, kteří jej rozpoznají a umějí jej rozvíjet. Mladou houslistku formovali Hana Metelková, Dagmar Zárubová, Pavel Kudelásek, Ivan Štraus a Pavel Šporcl, strávila rok na studijním pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien u koncertního mistra Vídeňských symfoniků Jana Pospíchala, na Master Classes se setkala s Vadimem Gluzmanem či Anne-Sophií Mutter.

Svůj absolventský večer zahájila Sonátou pro housle a klavír c moll, op. 45 Edvarda Griega. A jako by tím chtěla říct: „Jsem tady a nenechám vás vydechnout.“ Energický začátek střídaly temné tóny, hrané tu s plnou, tu zpola skrytou vášní, dynamické oblouky ústily do divokého forte a vzápětí se lámaly do ztišené melodie. V Allegrettu dostala velký prostor klavíristka Alena Grešlová, která na poslední chvíli zaskočila za Ludmilinu stálou klavírní partnerku Alissu Firsovou, která kvůli pandemickým okolnostem nemohla z Londýna přijet. Dlužno ovšem dodat, že Pavlová i Grešlová jsou sehrané – klavíristka se notnou měrou podílela již na Ludmilině úspěchu v soutěži věnované Vášovi Příhodovi.

Grešlová, která je v současnosti asistentkou na HAMU, byla pozornou a inspirující partnerkou, během večera několikrát zaznělo až „třesknutí mečů o sebe“ – slyšitelné zejména v Martinů sonátě –, což jen podpořilo jadrnost až syrovost výrazu. Druhá věta Griega Allegretto vyzněla v podání obou mladých muzikantek jako orosená pavučinka, na které jsou zavěšeny pizzicata a klavírní tóny plné něhy a citové vřelosti. V závěrečném Allegru animatu houslistka doslova napínala publikum, aby ukázala všechny své rejstříky: od hravých pizzicat a trylků po rozmáchlé melodie. Ukázala tu i svůj smysl pro interpretační výstavbu kompozice – od očekávaného vrcholu se několikrát vrátila zpátky, aby posluchače v závěrečných taktech energicky a ve vysokém tempu dovedla k finále.

Romance pro housle a klavír č. 2 Sergeje Rachmaninova nebyla pro houslistku protiúkolem. Snivě se ponořila do zádumčivé melancholie, v opakovaném tématu svou hrou zcela připoutala posluchačskou pozornost.

Ve světové premiéře uvedla houslistka skladbu Eleny Firsové Memoria pro sólové housle, op. 162 a publikum její oduševnělé, prožité a hluboce osobní pojetí náležitě ocenilo. Pärtovskou inspirací ovlivněná skladba – ovšem nikoliv plagiát, jen člověk zaslechl tu hlubokou spiritualitu připomínající harmonie – využívá široké rozpětí houslové techniky: dvojhmaty, úhozy smyčcem o struny, osudově znějící pizzicata… V podání Ludmily Pavlové to byla nádherná skladba, která by mohla být ozdobou recitálu každého houslisty.

S Tziganem Maurice Ravela přišla příležitost předvést vrcholnou virtuozitu. Dvojhmaty, ostré smyky, údery či letmé doteky smyčcem o struny, výborně vyhrané pizzicato, rytmická a intonační přesnost. K tomu bravurní výkon klavíristky – a dojem z absolventského večera byl zpečetěn.

To by ovšem nesměla přijít závěrečná Sonáta pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů. Tuto sonátu napsal Martinů v New Yorku v listopadu a v prosinci roku 1944 a patří k vrcholům jeho americké tvorby. Jestliže interpretaci Griega charakterizovaly skryté emoce, tady se projevily naplno. A nejen emoce, ale i intelekt, tak jak to mimořádné interpretace tohoto skladatele vyžadují. V Adagiu, opět tak něžně zahraném, byla houslistce velkou oporou Alena Grešlová. Obě hráčky se doslova předháněly, která víc a hlouběji vyjádří bolest, stesk, vroucnost… Velmi dobře tu Pavlová pracovala s časem, účinek nechala doznít, pauzy měly svůj hluboký smysl. Scherzo zahrály interpretky v ostrém tempu, a přitom dynamicky zdrženlivě, neztratila se jediná nota, a každou z nich ještě stačila houslistka vybavit výrazem. Než ve čtvrté části stačila dopadnout na posluchače tíha, rozkryla Ludmila Pavlová veškerou citovost této Martinů věty i své interpretace. Obě interpretky hrály naplno, nadoraz, s emocionální silou. Zde byl patrný ten výše zmíněný svár houslí a klavíru, který ústí do výkřiku bezmoci.

Přídavek byl více než symbolický. Houslistka, která by jinak s Alissou Firsovou absolvovala se Szymanowskými Mýty (tomuto skladateli věnovala i svou diplomovou práci), zahrála Szymanowského Koni, zarži. Hloubavou, zádumčivou, do hlavy se zarývající skladbu. A právě tak se vryl i celý absolventský koncert Ludmily Pavlové. Nejbližší příležitost slyšet ji znovu je na festivalu Podkrkonošské hudební léto, které Ludmila organizuje.

Foto: Dagmar Grešlová, Vladimír Kiseljov