PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Prsty harfistky Anaïs Gaudemard jako by odmítaly podléhat fyzikálním zákonům, jejich pohyb po strunách je takřka neusledovatelný.“

„Skutečnost, že byl posluchačům na východě Čech zpřístupněn Čajkovského Manfred hned na začátku sezony, bezprostředně po letních prázdninách, lze svým způsobem považovat za úder na solar. Ale za atak atraktivní a žádoucí.“

„Ne, tohle nebylo běžné zahájení sezony, tentokrát šlo o opravdovou hudební událost. Královéhradečtí dali zřetelně najevo, že z nastoupeného kurzu nehodlají jakkoli slevovat.“

Byl to vstup do nové sezony jaksepatří. Filharmonie Hradec Králové chce i nadále držet krok s předními českými orchestry, a to nejen na regionální úrovni. Pod vedením šéfdirigenta Kaspara Zehndera se těleso propracovalo k ukázněné a soustředěné hře s rovnoměrným výkonem ve všech nástrojových skupinách. Sympatické přitom je, že královéhradečtí filharmonici přijímají i ty nejtěžší úkoly. Symfonie h moll o čtyřech obrazech, op. 58 „Manfred“ Petra Iljiče Čajkovského, jíž se dostalo cti zahájit novou koncertní sezonu v Sále Filharmonie na Eliščině nábřeží, nepochybně patří do nejvyšší dramaturgické kategorie. Ještě před ní se návštěvníkům dostalo dalšího poměrně vzácného hudebního dárku. Ani harfový koncert Es dur Reinholda Glièra nebývá v našich koncertních síních často slyšet. V Hradci Králové se sólového partu ujala Anaïs Gaudemard.

„Každý hudebník musí vzít hudbu, kterou chce interpretovat, zcela za svou. Velmi osobně.“

„Pro virtuozitu je potřebná energie. Také dobrý vkus. A je potřeba zapojit uši a srdce.“

„A Vivaldim budu muset přepnout do soudobé hudby, musím dál studovat jednu věc od Györgye Ligetiho. Ještě to bude dlouhá a těžká práce.“

S barokním orchestrem Collegium 1704 zpívá v sobotu v Liberci na festivalu Lípa Musica francouzská mezzosopranistka Lucile Richardot. Připravili s Václavem Luksem duchovní vokální skladby Antonia Vivaldiho proložené jeho instrumentální hudbou. Program se v neděli 17. září opakuje ve Frýdku-Místku na Svatováclavském hudebním festivalu. Pěvkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o odkazu benátského barokního skladatele, o virtuozitě a hlavně o mezinárodních vlivech ve světě staré hudby, kde je umělecky nejvíc doma.

„S prvními tóny úvodní pomalejší, poklidné bachovské improvizace s jasným barokním nádechem se před návštěvníky na projekčním plátně rozprostřel nádherný pohled na nově zrekonstruované a čerstvě posvěcené varhany.“

„Cassan v závěrečné gradaci uchvacuje mimořádně rychlou pedálovou hrou, což povzbuzuje pocit strhující interpretace. Tato symfonie je strůjcem nevšedního a neotřelého zážitku.“

„Improvizace neodmyslitelně patří k festivalu a již dávno náleží k vrcholným disciplínám varhanické hry.“

Mezinárodní varhanní festival Olomouc se svým čtvrtým koncertem vrátil do chrámu sv. Mořice. Program s podtitulem Když hranice mezi kompozicí a improvizací mizí byl svěřen do rukou jediného interpreta – eklektického hudebníka s mezinárodní reputací, kritiky uznávaného umělce, vášnivého a kreativního improvizátora, který se s nasazením zabývá celým varhaním repertoárem, se zvláštním zaměřením na dílo Johanna Sebastiana Bacha a francouzské skladatele 19. a 20. století – francouzského varhaníka a klavíristy Davida Cassana. Program sestával ze dvou improvizací na dané téma, jež od sebe oddělila Varhanní symfonie č. 3 fis moll op. 28 Louise Vierna.

„Německé rekviem napsal Brahms jako povzbuzení pro žijící. Jako vážnou a závažnou hudbu promlouvající svátečním způsobem do každodennosti.“

„Lukáš Vasilek nastudoval se svým sborem jeho part v obrovské dynamické šíři, s mnoha detailními proměnami, s vypracováním skvěle vyznívajících polyfonních struktur, s pozorností k niternosti i ohromujícímu nasazení.“

„Sakari Oramo využil potenciál sboru k velkým plochám, ke strhujícím gradacím, k soustředěně působivým táhlým písním, ke slavnostnímu výrazu i k útěšnému zpěvu o smutku i o radosti naděje.“

Jedna jediná skladba vyplnila hlavní večerní program osmého dne festivalu Dvořákova Praha. Brahmsovo Německé rekviem. Oduševnělé, monumentální i niterné hudební přemítání o životě a smrti – necírkevní, neliturgické, křesťanské, hluboce humanistické, upřímně lidské. Zásadní zásluhu na jeho povznášejícím vyznění má Pražský filharmonický sbor, který měl ve čtvrtek v Rudolfinu, na varhanní empoře nad orchestrem, opravdu hodně práce.

„Dvojhmaty, velké skoky, extrémní polohy, všechny technické finesy interpretoval s mistrovským nadhledem a emocionální silou“

„Brahmsův Koncert je vlastně symfonií za spoluúčinkování sólového nástroje.“

„Skladbou Martinů zřetelně zaujatý Brauner u dirigentského pultu překypoval impulzy směrem k hráčům a výkon orchestru byl oproti první půli zvukově mnohem víc koncízní a přinesl také hudbu silného vnitřního náboje a požadovaného vzrušujícího napětí. Celkově nicméně orchestr FOK začal novou sezónu spíše nejednoznačně.“

Letošní již 89. sezónu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK otevřel 13. září koncert s jednou z největších hvězd současného interpretačního umění, houslistou Maximem Vengerovem. V očekávání velkého posluchačského zážitku byla právem Smetanova síň téměř zcela zaplněná, na prahu padesátky je Vengerov (*1974) na vrcholu své umělecké dráhy a zároveň již živoucí legendou.

„Ve své režii se Max Emanuel Cenčić dění na jevišti snažil zasadit do dobového kontextu první poloviny 18. století, což se mu vydařilo.“

„O hudební doprovod se postaral rezidenční orchestr festivalu Concerto Köln pod vedením australského dirigenta Benjamina Bayla. Renomované těleso opět prokázalo svoji jedinečnost.“

„V sólových partiích jednoznačně dominovali ruská sopranistka Julia Ležněva v roli Emílie a kontratenorista Max Emanuel Cencić jako Quido.“

Ačkoliv bayreuthský festival barokní hudby nabízí během deseti dnů (7. – 17. září) pestrý program naplněný mnoha komorními koncerty, zájem většiny diváků je soustředěn na operní představení. Svědčí o tom již několik měsíců předem vyprodané Markraběcí operní divadlo, mající kapacitu pouhých pěti set míst. Zejména z tohoto důvodu jsou oba letošní operní tituly – Händelův Flavio, Re de´ Langobardi a Monteverdiho L´Orfeo streamovány a ke zhlédnutí i z pohodlí domova.

„Brahmsova hudba zní rozmáchleji a robustněji, ale i nesmírně lyricky, ta Dvořákova neméně lyricky, ale v rychlých tempech spontánněji, přímočařeji.“

„Krásně vyšla třetí ze čtyř vět Brahmsova koncertu. Na chvíli úplné zastavení času.“

„Dvořákova Osmá symfonie se ukázala být pro vídeňskou orchestrální brilanci mimořádně vhodným materiálem.“

Vídeňští filharmonikové nebývali v minulosti příliš častými hosty pražských koncertních pódií. Poslední dobou se to zlepšuje. Ve středu večer vystoupili na Dvořákově Praze. Poprvé v české metropoli s tuzemským dirigentem. Byl jím Jakub Hrůša. Dvořákova Anglická symfonie byla očekávaným trumfem – a ano, stala se jeho a jejich skutečným triumfem. Rekordních třiatřicet televizních stanic z Evropy, Afriky a Jižní Ameriky, přebírajících signál kamer z Rudolfina, bylo adekvátním počtem.

„Tomuto zajímavému dílu, které bylo spolu s celým cyklem inspiračním vzorem – v tehdy zaužívané praxi – pro Georga Friedricha Händela, na koncertě předcházelo Händelovo oratorium Jephtha, jeho poslední opus.“

„Předností Czech Ensemble Baroque Choir je, že je tvořen stále ještě mladými, přesto již ostřílenými pěvci, kteří jsou schopni vedle sborového zpěvu přinést i suverenní sólové vstupy, při zachování kontinuity zvuku.“

„Obsazení orchestru překvapovalo hutností a dramatičností zvuku a také energičností projevu, podněcovaného entuziasmem dirigenta Romana Válka.“

Dvanáctou koncertní sezónu zahájil soubor Czech Ensemble Baroque v brněnském kostele sv. Janů 13. září a uvedl Mši ke svatému Václavu od zapomenutého barokního skladatele Františka Václava Habermanna. Před touto mší zazněla ještě předehra a árie z oratoria Georga Friedricha Händela Jephtha, kde jako sólistka vystoupila sopranistka Romana Kružíková. Jako vždy večer uváděla dvojice Bach – Mozart v podání herců Městského divadla ve Zlíně Radovana Krále a Pavla Vacka, který zaskočil za kolegu Luďka Randára.

„Byl to právě Jindra, kdo během večera pevně a zřetelně vedl svůj košický orchestr k lyrice i dramatu – ke dvěma výrazným polohám či snad protipólům, bez kterých by Rusalka nebyla Rusalkou.“

„Kateřina Kněžíková coby představitelka titulní role nadchla košické publikum. Výborně oscilovala mezi dramatikou a lyrikou díky celé řadě hlasových dynamických proměn, akustice a rozvržení sálu navzdory.“

„Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová pojala obě role opravdu expresivně a především jako Cizí kněžna předvedla svůj hravý a průrazný hlas v protikladu k lyrické poloze Kněžíkové.“

Státní filharmonie Košice pod vedením šéfdirigenta Roberta Jindry nabídla svým posluchačům lahůdku v podobě koncertního nastudování Rusalky Antonína Dvořáka. Ve vyprodaném sále košického Domu umění zazněla většina nejznámějších melodií z Dvořákovy nejslavnější opery, a to v podání sólistů více než reprezentativních: Kateřiny Kněžíkové coby Rusalky, Jany Kurucové ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny, Pavola Bršlíka jako Prince a Petera Kellnera v partu Vodníka.

„Koncertu německo-rumunského kontratenoristy provázeného polským orchestrem OH! Orchiestra Historyczna pod vedením Martyny Pastuszky byla na festivalu věnována mimořádní pozornost.“

„Mladý pěvec Valer Sabadus mohl v těchto výrazově odlišných partiích uplatnit vedle své technické bravury nevšedně barevný hlas i širokou dynamickou a výrazovou škálu.“

„Obrovské vnitřní zaujetí předal divákům i polský komorní orchestr, který byl pěvci rovnocenným partnerem.“

Letošní Bayreuth Baroque Opera Festival ve dnech 7. – 17. září připravil příznivcům barokní hudby hned dvě operní inscenace. Čtyřikrát dali organizátoři v průběhu festivalu zaznít Händelově opeře Flavio, re de´ Langobardi a dvakrát nesmrtelnému Monteverdiho L´Orfeovi s hvězdným Rolandem Villazónem v titulní roli. Vedle oper festival nabízí také sólové pěvecké recitály, z nichž první 8. září podal kontratenorista Valer Sabadus.

„Cesta z temnoty ke světlu byla ztvárněna bez okázalé výstavby. Skromně a pokorně, snad s určitou dokumentární pravdivostí, jako stenografický záznam prožité bolesti.“

„Občas bylo vidět, že Josef Špaček má plné ruce práce, když musel přepínat jednotlivé stránky během provedení rukou. Na kvalitě a souhře však toto nepohodlí nebylo nijak znát.“

„Zažít dva muzikanty, kteří nejsou zahledění sami do sebe, dokáží publikum potěšit, rozesmát a navíc i nenásilně vzdělávat, je obrovské privilegium.“

Brilantní smyčce – podtitul koncertu se v případě houslisty Josefa Špačka a violoncellisty Tomáše Jamníka naplnil nanejvýš zajímavě. Dva z nejvýraznějších interpretů klasické hudby mladší generace vystoupili na Svatováclavském hudebním festivalu. Moravskoslezský kraj díky tomuto svátku duchovní, staré i multižánrové hudby už zažil mnoho znamenitých koncertů. Vystoupení skvělých hráčů na smyčcové nástroje bylo v něčem klasické, ale i hodně netradiční. O tom, zdali patří do zlatého fondu kostelních zážitků festivalu, přemítá následující reflexe.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Velice příjemným překvapením byl skvělý dramaturgický tah pořadatelů, a to velké plátno před oltářem katedrály, na němž byla pomocí kamer ze tří různých úhlů promítána po celý večer naprosto strhující hra obou varhaníků.“

„Melancholickou atmosféru skladby dotvářely vázané akordické plochy, které následovala změna rejstříku na fagotový a přidání rychlého, velmi virtuózně interpretovaného hlasu.“

„Dramatický nástup prvních varhan v tomto závěrečném duu, doplněn ‚čeřením‘ varhan druhých, množství rytmických i melodických změn, střídání nálad a dramatizace demonstruje preciznost a náročnost na souhru.“

Třetí koncert Mezinárodního varhanního festivalu s podtitulem Hudba pro čtyři ruce a čtyři nohy zavítal v úterý 11. září do domovské katedrály olomoucké římskokatolické arcidiecéze, katedrály svatého Václava. V podání Pavly Salvové a Jana Rotrekla zazněly v do posledního místa zaplněném dómu skladby autorů převážně 20. století jako Olivier Messiaen, Peter Warlock, Henri Mulet, Petr Eben, ale i Felix Mendelssohn-Bartholdy.

„Houslista Shaham nijak nedominoval, ostatně violoncello často sólové vstupy začíná nebo i jinak z obou nástrojů vystupuje jako výraznější.“

„Soltaniho mimořádně znělý, dokonale posazený, bezchybně vedený, pečlivě tvarovaný a nejjemnějších dynamických nuancí schopný tón vyprávěl a básnil.“

„Pozvání, která začínají směřovat k Lahavu Shanimu od nejlepších orchestrů světa, jsou evidentně oprávněná.“

Izraelská filharmonie, další špičkový zahraniční host festivalu Dvořákova Praha, nabídla v pondělí vyprodanému Rudolfinu večer plný Brahmsovy hudby. Za řízení mladého šéfdirigenta Lahava Shaniho a s hvězdnou dvojicí sólistů, Gilem Shahamem a Kianem Soltanim, byla hudba vídeňského mistra zpřítomněna v ideální podobě – jako uměřeně romantická, přemýšlivá, vnitřně silná, plná citů, vážná a závažná.

„Tón Shahamových houslí, pokud měly prostor mezi bravurními virtuózními běhy, akordickými ataky a prodléváním ve vzdušném pianissimu, zněl lahodně a stával se stále zřetelněji vroucným.“

„Je ovšem na místě vzpomenout skvělých rad Brahmsova přítele a houslisty Josepha Joachima, který mu při práci na koncertu vnukl nejen kadenci v první větě, ale i ostatní houslistické finesy.“

„Dirigent Lahav Shani vedl orchestr bravurně, škála jeho gest zprvu neohebných, snad více direktivních, byla pro trochu nezvyklá, ale pravda, dirigoval orchestr, ne publikum.“

Nedělní večer v Rudolfinu dne 10. září zhmotnil slova ředitele festivalu Jana Simona, neboť se tam opravdu symbolicky poprvé setkali Dvořák s Brahmsem. Poprvé v plánovaném programu festivalu, kde by mělo zaznít celkem pět skladeb vídeňského velikána. Festival Dvořákova Praha, Dvořákova síň Rudolfina a Brahmsův Houslový koncert – to je stručné shrnutí události. A připojím-li druhou skladbu programu, Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, a interprety, Izraelskou filharmonii, dirigenta Lahava Shaniho a houslového virtuosa Gila Shahama, řekl jsem už vše. A podotýkám, že to dopadlo grandiózně.