„Vedení se vzápětí ujala česká hobojová hvězda široce přesahující svými mezinárodními úspěchy hranice České republiky, Vilém Veverka.“

„Je evidentní, že si PhilHarmonia Octet Prague v rychlých tempech docela libuje a asi by muzikanti ani neuspokojili své potřeby, kdyby v Trhu v Limoges nezkusili rovněž nasadit tempo à la ‚rychle a zběsile‘.“

„Těsně před koncem se rozezněly zvony kostela, což příznačně podtrhlo celou atmosféru koncertu a připravilo tak závěr celého večera v krásných prostorách nádvoří bývalého kláštera.“

Klášterní hudební slavnosti jsou očekávaným a snad i potřebným festivalem klasické hudby zdobící kulturu severní Moravy. Letošní sedmnáctý ročník se nese ve znamení Lea Slezaka a inspirace Vídní. K poctě 150. výročí narození ve své době fenomenálního tenoristy, který se narodil v Šumperku, přezdívaném Malá Vídeň, vystoupil právě zde 10. června barytonista Adam Plachetka. Z Jesenicka se festival přesunul ve čtvrtek 29. června k hranicím Hané, do bývalého augustiniánského kláštera ve Šternberku, kde vystoupil přední český dechový soubor PhilHarmonia Octet Prague, který na posluchače zapůsobil nejen profesionálním přístupem, ale i hlubokou muzikalitou.

A protože se letošní ročník festivalu nese ve znamení inspirace Vídní, nemohla koncert uvést žádná jiná než právě Mozartova skladba, konkrétně Serenáda c moll KV 388/384a. Ačkoli úvodní takty evokovaly svou temnou melodií něco pochmurného, muzikanti očividně již předem mysleli na radostné motivy, které zazněly ihned vzápětí, a proto si ještě před samotným začátkem nenechaly ukrást úsměvy z tváří a zjevné dobré psychické naladění. Vedení se vzápětí ujala česká hobojová hvězda široce přesahující svými mezinárodními úspěchy hranice České republiky, Vilém Veverka, který se neostýchal plným a vyrovnaným tónem dominantně vykreslovat jednotlivé fráze a vůbec celé melodie. Určoval nejen jejich dynamický, ale také artikulační vývoj. V tom ho naprosto profesionálně podporovali a doprovázeli jeho kolegové. Jakousi uspokojivou barevnou výplň zajistili na lesní rohy Ondřej Vrabec a Hana Šuková, kteří se vyznamenali výbornou intonací a vůči svým kolegům obezřetnou a přívětivou dynamikou. Když ovšem bylo třeba své kolegy podpořit, nebáli se tak učinit. O stabilní doprovod šlapající jako nově seřízené hodinky se postarali fagotisté Martin Petrák a Martin Jirásek. Ti, ať už byla požadována jakákoli artikulace, tenuto nebo legato, nebo ať už hráli jakékoli notové hodnoty či jakoukoli sílu zvuku, udržovali plynulost doprovodu v jednom tahu a všechny hlasy uspokojivě spojovali. Místy si i jakoby sólově odpovídali s melodickým hobojem.

Zpočátku se hudba více táhla a instrumentalisté se pravděpodobně soustředili na co nejvíce kvalitní a barevný zvuk svých nástrojů. Poté se začaly na koncích frází objevovat klasické klasicistní odtahy stažené do piana a konečně se po vzoru Veverky všichni uchýlili k artikulační vynalézavosti a nechyběly ani efektní pauzy vzbuzující vzrušující napětí. Druhá, pomalá věta otestovala dech hráčů a jejich výdrž při hraní dlouhých frází a smysl pro vyklenutí zpěvných melodií. Zde vynikly také klarinety Karla Dohnala a Lukáše Daňhela nejdříve tvořící barevný podkres a poté i vychutnávající si sólové vstupy. Veškeré hlasy jednotlivých nástrojů na sebe však vždy obezřetně navazovaly a vznikl tak zcela jednolitý celek. Jako méně sólistické a více komorní uskupení se hráči předvedli v následujícím menuetu. Závěrečné allegro již jen potvrdilo vše předešlé – smysl hráčů pro citlivou souhru a naslouchání jeden druhému –, což se projevilo například v ještě nezmíněných působivých dynamických vlnách, které rovněž tvořily efektní součást interpretace. Bylo zjevné, že soubor se po celou dobu snažil zejména o co nejhudebnější projev, který jej místy svedl k rychlejšímu tempu, v němž se hráči místy rozešli. Avšak důležité je, že se vždy zase sešli. A pro příchozí posluchače je stejně vždy nejdůležitější obsah, kterým interpreti skladby naplní, což se v tomto případě perfektně podařilo.

Druhá polovina programu patřila Musorgského snad nejznámnějšímu dílu Obrázky z výstavy inspirovanému deseti výtvarnými díly Viktora Hartmanna. Ačkoli úvodní promenádu odstartoval Vilém Veverka přesvědčivě, na můj vkus se k němu záhy mohli ostatní připojit výrazněji a dát tak jasně najevo, jak zní spojující prvek celého díla. V úvodu jedné z nejprogresivnějších částí celé skladby vůbec, Skřítka, jsme mohli slyšet zejména precizní vyhrávky klarinetů, které svým burácením doprovázela basová sekce s lesními rohy. Ta efektně, zvukově plně zapůsobila třeba i v části Samuel Goldenberg a Shmuyle nebo Katakomby. Na úpravu Tomáše Illeho pro dechový oktet si možná někteří posluchači mající v uších představu orchestrální verze díla musí chvíli zvykat už jen proto, že daleko zřetelněji vyznívají jednotlivé tóny, ale je pravdou, že posléze se barevné kombinace dechů člověku docela vryjí pod kůži. Při druhé promenádě se velmi přesvědčivě „promenovala“ horna, ke které se v následující části Starý hrad přidaly vstupní melodií fagoty měnící se později ve spojující ostinato.

Pozornost na sebe asi nejvíce upoutalo orientální sólo anglického rohu, které si vychutnávala Monika Fürbach Boušková, a to vždy až do posledního tónu, který dozněl přesně v očekávaný moment, což alespoň mně navozovalo velmi uspokojivý pocit. Po zaškobrtnutí v další spojující promenádě si o to více instrumentalisté notovali v běhavém a koketním štěbetání Parku v Tuileries. Bydlo nabídlo opět sólo horny, která nezklamala a v odtazích se staccatem na konci skupinek předvedla svoji technickou stabilitu. V Baletu nevylíhnutých kuřátek jsme se mohli přesvědčit o barevné kompatibilitě jednotlivých nástrojů, které se v koncích frází střídaly a doplňovaly, aniž by posluchač zaznamanel jakýkoli předěl; vše působilo naprosto plynule, a to včetně svižných pasáží fagotů a klarinetů. Dokonce i na hraně zvolené tempo hráči zvládli bez újmy.

Je evidentní, že si PhilHarmonia Octet Prague v rychlých tempech libuje a asi by muzikanti ani neuspokojili své potřeby, kdyby v Trhu v Limoges nezkusili rovněž nasadit tempo à la „rychle a zběsile“. S důrazným nasazením šli hráči v předposlední části Baba Jaga do každé fráze. Dlouhé a vyrovnané trylky si pro změnu užívaly hoboje a klarinety. Velkou bránu Kyjevskou těsně před koncem doprovodily i zvony kostela, což příznačně podtrhlo celou atmosféru koncertu a připravilo tak závěr celého večera v krásných prostorách nádvoří bývalého kláštera. Nadšené publikum si navíc vyžádalo přídavek v podobě zopakování jedné z částí Kartinek.

PhilHarmonia Octet Prague, založen mimochodem ve stejném roce, kdy se konal také první ročník festivalu Klášterní hudební slavnosti, se skládá z českých špiček svého oboru, a proto není překvapující, že se předvedl jako soubor, jehož základem je kvalitní a profesionální přístup a připravenost a nástavbou touha po společném hudebním tvoření a muzicírování.

Foto: Jiří Kučera