„Ke kompozici čtvrté symfonie inspiroval Jiřího Bezděka Nezvalův Edison oslavující počiny velkého vynálezce i sílu nikdy nekončícího tvůrčího procesu.“

„Skladatel Nezvalův text ústrojně začlenil do standardní formy symfonie.“

„Chuhei Iwasaki měl v Čajkovského Páté dobře promyšlený tempový půdorys, dynamiku a agogické změny, výtečně pracoval s orchestrálními pauzami, vytvářejícími potřebné napětí.“

Západočeská města Klatovy a Kdyně patří k pravidelným štacím Plzeňské filharmonie. V budově klatovské Stálé divadelní scény jí v rámci koncertního abonmá řady „K“ patří tři symfonické večery, šestici abonentních koncertů pak doplňují večery, v nichž se tamějším posluchačům představují další pozvaní umělci, tentokrát z oblasti komorní hudby. Páteční koncert filharmoniků byl vlastně reprízou programu, který den předtím odezněl v plzeňské Měšťanské besedě. Programovou skladbu představoval Dvořákův Karneval, Čajkovského Pátá a Symfonie č. 4 Jiřího Bezděka „Edison“ předešlého dne premiérovaná. 

Budova klatovského divadla postavená v roce 1920 prošla v sedmdesátých letech rozsáhlou rekonstrukcí. Hlediště o kapacitě cca čtyři sta míst bylo také v posledních letech přeměněno v poměrně útulný prostor s mírnou elevací v přízemí a jedním balkónem. Bohužel pro rozmístění symfonického tělesa na jevišti chybí náležité podmínky, což výrazně ovlivňuje celkový akustický dojem. I přes tuto zásadní nevýhodu, k níž musíme připočíst i absenci secesní nádhery rozzářených světel Velkého sálu plzeňské Besedy, se těleso vyrovnalo s akustickou stránkou velmi dobře a skromnější prostor nikterak neovlivnil excelentní výkon, který tohoto večera podalo.

Dvořákův Karneval, op. 92 patří k oněm skladbám, kdy orchestr ve skladatelově geniální instrumentaci posluchače musí doslova překvapit nečekaným vitálním nábojem. Plzeňská filharmonie pod vedením svého šéfa Chuheie Iwasakiho zde zazněla v plném lesku a vytvořila tak atmosféru bujarého tanečního veselí, jen ve střední části zklidněného širokodechou zpěvnou melodií.

Plzeňský rodák Jiří Bezděk (*1961), univerzitní profesor hudební teorie a vedoucí Oddělení skladby a dirigování na plzeňské konzervatoři, je se svým rodištěm spjat mnohými aktivitami nejen na poli kompozičním, ale i hudebněvědném. Připomeňme jen jím nedávno vydaný lexikon Západočeští skladatelé. V poslední době se jeho tvorba i organizační angažovanost obrací k melodramu, jímž si postupně získává zaslouženou pozornost hudební veřejnosti. Jeho čtyři symfonie většinou inspirované mimohudebním námětem představují tvůrčí žeň zhruba posledních dvaceti let. Zatímco druhá nazvaná Gaudeamus igitur byla motivována založením Západočeské univerzity, třetí Krajino duše mé specifickou krajinou severního Plzeňska, ke kompozici dalšího symfonického díla autora inspiroval Nezvalův Edison ze sbírky Básně noci (vydané r. 1930 u O. Štorcha-Mariena), text oslavující nejen počiny velkého vynálezce, ale i sílu samotného nikdy nekončícího tvůrčího procesu. Ten pro autora skladby představuje motor, jenž může do vysokého věku pohánět nejen geniální jedince, ale každého z nás. „Hodiny a dny pohroužení do matérie uplynou vždy jako voda, jejíž proud mne unáší daleko od běžné životní prózy a současně mne nabíjí. Na proces tvoření vzpomínám raději než na dílo samé. Jedno čínské přísloví praví: Není důležité rybu chytit, ale chytat.“ Tolik autor o své nové skladbě.

Skladatel jednoznačně fascinovaný Nezvalovým textem ho ústrojně začlenil do standardní formy symfonie. Nejprve ho vložil před první (Velký vynálezce) a druhou větu (Dobrodružství hledání), zatímco ve třetí (Už zas nespat), tradičním tříosminovém scherzu, slovo a hudbu spojil. Výběr z Nezvalových veršů, jenž zazněl před čtvrtou větou (Nemít nikdy klid) posluchače bezesporu oslovil apoteózou činorodé práce: „(…) ještě zapomenout na všechno, co drtí, na smutek a úzkost z života a smrti.“ Orchestr se v zajímavé instrumentaci, ozvláštněné elektrickou kytarou, ujal premiéry této působivé skladby nadmíru zodpovědně. Jiří Bezděk měl tentokrát šťastnou ruku i ve volbě recitátora, mezi něž rozhodně řadíme empatického Svatopluka Schullera.

Ve druhé polovině večera se klatovští posluchači mohli potěšit vskutku mimořádným výkonem hostujícího tělesa. Čajkovského Symfonie č. 5 e moll, op. 64 patří jednoznačně ke skvostům romantické hudby. Ruský tvůrce byl univerzální skladatel, psal hudbu jak symfonickou, tak komorní, jeho opery a balety patří ke stěžejnímu repertoáru světových scén. Přesto se muzikologové o priority jeho díla často přou, mnozí z nich pak upřednostňují právě Čajkovského tvorbu symfonií. Často se o nich hovoří jako o „autobiografických“ kompozicích, v nichž skladatel otevřeně řešil své nejniternější pocity.

Svou pátou symfonii Čajkovský psal v létě roku 1888, v době, jež následovala po jeho velkém evropském turné (Lübeck, Hamburk, Berlín, Lipsko, Praha, Paříž, Londýn), kde byl oslavován jako renomovaný umělec. Po jarní návštěvě gruzínského Tbilisi se uchýlil do tichého venkovského prostředí vsi Frolovskoje, kde našel potřebný klid pro kompozici předehry Hamlet a nové symfonie. Zmínku o ní najdeme již v dopise skladatelově mecenášce Naděždě Filaretovně von Meck odeslaném 13. dubna 1888 právě z Tbilisi. V dopise z 22. června, psaném tentokrát již z venkovského sídla, byla adresátka zpravena o náčrtu a záměru pokračovat v její instrumentaci. 7. srpna své přítelkyni sděluje: „Nyní, když se práce na symfonii chýlí ke konci, mám k ní objektivnější vztah, než tomu bylo na počátku, a mohu sláva Bohu říci, že není horší než všechny předcházející. Tohle vědomí mne blaží.“ A 14. září pokračuje: „Jsem unavený, pracuji jako katoržnik s jakousi vášnivou houževnatostí, která vyplývá z toho, že se mně zdá, že je nutné si pospíšit, neboť čas běží! (…) Práce je pro mne to největší a s ničím nesrovnatelné blaho, neboť nebýt jí, cítím, že smutek a stesk by mne deprimovaly a dostaly až do jakéhosi podivného stavu.“ Ačkoliv venkovské prostředí mohlo skladateli na jedné straně poskytnout potřebný klid, na straně druhé zde velmi trpěl neutěšenými zprávami o smrti svých přátel, ale i svým onemocněním v důsledku chladného počasí. Překvapí nás, kterak své dílo hodnotil po uvedení symfonie (byla premiérována 5. listopadu 1888 v Petrohradu na koncertě Filharmonického spolku): „Poté, co jsem symfonii uvedl dvakrát v Petrohradu a jednou v Praze, jsem si uvědomil, že není zdařilá. Je v ní něco odpuzujícího, jakási přemíra pestrosti, neupřímnost a strojenost.“ Z oboustranné korespondence je také zjevné, že svoji Pátou, k níž měl tento ambivalentní vztah, stále poměřoval kvalitami předcházející Symfonie f moll, op. 36, kterou dokonce ve vztahu k mecenášce nazýval „naší“.

I když někteří kritici Čajkovskému dodnes vyčítají přílišný citový exibicionismus, pravdou zůstává, že jeho hudba vyžaduje vedle technické vyspělosti i mimořádně hluboký citový ponor. V pátečním koncertě vyzněla působivě všechna sóla, vynášející hlavní motivy (klarinety, fagot, lesní roh, violoncello, první housle), příkladná pak byla souhra nástrojových skupin. Iwasaki měl dobře promyšlený tempový půdorys, dynamiku a agogické změny, výtečně pracoval s orchestrálními pauzami, vytvářejícími potřebné napětí. Symfonie, jíž mnozí přisuzují přemíru bolestných citových zvratů, vyzněla v podání plzeňských filharmoniků jako emočně silné dílo akcentující v jasném Maestosu (E dur) čtvrté věty vítězství ducha nad nepřízní osudu.

Foto: Divadlo Klatovy / Kodak Klatovy