„Chuhei Iwasaki akcentoval etnickou pestrost jako jednu z neodmyslitelných vlastností hudební kultury.“

„Rafinované rytmiky v Prelude, Fugue and Riffs Leonarda Bernsteina se s úspěchem jako sólista zhostil Jan Oblištil, první klarinetista orchestru.“

„Jako výtečný sólista se ve virtuózní Tarantele Giovanniho Bottesiniho představil další člen orchestru, vedoucí kontrabasové skupiny Václav Hořák.“

Ta tam jsou naštěstí léta, kdy se v porevolučním období v Plzni rozhodovalo o existenci symfonického tělesa. Velký sál Měšťanské besedy, který se v posledních hodinách loňského roku zaplnil doslova do posledních čtverečních metrů, mohl někdejší skeptiky opět přesvědčit o tom, že Plzeňané klasickou hudbu potřebují. Zásadní roli hraje v Plzni i jistá hrdost na nikdy nepřerušenou tradicí tamějšího kulturního života, zároveň pak i vědomí nezbytnosti ji soustavně podporovat. Návštěvníky silvestrovského podvečerního koncertu 31. 12. nebyli jen abonenti koncertních řad, skladba posluchačů byla pestřejší, mnozí přijeli dokonce i ze vzdálenějších míst. Šéf Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki tentokrát zvolil program, který se výrazně lišil od toho, co orchestr předvedl v posledních letech, včetně loňského roku.

Místo sólových pěvců vsadil na instrumentalisty, až na jednu ukázku ze španělské zarzuely vyloučil operetní melodie a jednotlivými kratšími kompozicemi akcentoval etnickou pestrost jako jednu z neodmyslitelných vlastností hudební kultury. Celému podvečeru dominovala hudba vitální, dynamická a rytmicky komplikovaná. Mnohé skladby pak byly i pro pravidelné návštěvníky koncertů příjemným překvapením.

Po úvodních zdravicích ředitelky tělesa Lenky Kavalové, zástupců města a kraje, kteří jsou významnými podporovateli orchestru, a ministra kultury Martina Baxy zazněla Rapsodie na moldavská témata polského skladatele Mieczysłava Weinberga, tvořícího převážně v Sovětském svazu. Autor zde bohatě využil folklorního materiálu Moldávie, země, jejíž lidová kultura se napájela vlivem mnoha etnik. Rapsodie zaujala svou modalitou, prudkými kontrasty tempa, dynamiky i střídáním nástrojových sól s orchestrálními tutti.

Melodicky poměrně chudší první část z Irské suity – The Irish Washerwoman amerického skladatele švědského původu Leroye Andersona svým variačním charakterem dala příležitost vyniknout sólové flétně a smyčcové sekci. Ta se v dokonalé souhře výrazně uplatnila i v následujícím Slovanském tanci e moll, op. 72: č. 2 Antonína Dvořáka, který svým tempem a charakterem vytvořil v prvé části koncertu zklidněnou protiváhu jak předcházející, tak zejména následující kompozici. Jedná se o Prelude, Fugue and Riffs Leonarda Bernsteina, jejíž rafinované rytmiky se s úspěchem jako sólista zhostil Jan Oblištil, první klarinetista orchestru.

Druhou část koncertu zahájilo Rodeo – Hoe Down Aarona Coplanda, na ní pak navázalo Intermedio ze zarzuely Svatba Luise Alonsa španělského skladatele Gerónima Giméneze. Valčík z Jazzové suity Dmitrije Šostakoviče dal opět příležitost sólovým hráčům, fagotu a pozounu. Jako výtečný sólista se ve virtuózní Tarantele Giovanniho Bottesiniho představil další člen orchestru, vedoucí kontrabasové skupiny Václav Hořák. Závěrem koncertu zazněla Rapsodie pro orchestr japonského skladatele Yūzō Toyamy, vycházející z motivů hudby provázející japonské divadlo kabuki.

Chuwei Iwasaki patří k dirigentům, kteří se nezdráhají promluvit. Jeho průvodní slovo je vždy vtipné, závěrečný vinš nepostrádal aktuální naléhavost. Jako přídavek a zároveň hold Bedřichu Smetanovi, majícímu k Plzni vztah ve studentských letech, zvolil Skočnou z Prodané nevěsty, která takto vyzněla jako optimistický výhled do nastávajícího roku. Svým brilantním výkonem si hráči vysloužili dlouhotrvající ovace, které přerušil až obligátní závěrečný Pochod Radeckého Johanna Strausse staršího.

Facebook X E-mail WhatsApp