„Pocta Marcelu Duprému připomíná padesát let od úmrtí velkého mistra varhan, brilantního improvizátora a skladatele, který výrazně ovlivnil varhanní dění v Evropě i zámoří.“

„Karel Martínek se improvizaci věnuje pravidelně a vytrvale, u nás jako jeden z nemnohých. Všechny jeho improvizace byly stručné a uměřené.“

„Program vhodně střídal skladby varhanní literatury s improvizacemi na Duprého počest.“

Na druhém koncertě letošního Mezinárodního varhanního festivalu na Starém Městě pražském u svatého Jakuba vystoupil olomoucký varhaník a improvizátor Karel Martínek. Vystudoval brněnskou JAMU a soukromě improvizaci u Philippa Lefebvra v Paříži. Působí jako varhaník v Olomouci, na Konzervatoři Evangelické akademie a improvizaci vyučuje na JAMU. Čtvrteční koncert v jeho podání nesl titul Pocta Marcelu Duprému.

Pocta Marcelu Duprému připomíná padesát let od úmrtí velkého francouzského mistra varhan, brilantního improvizátora a skladatele, který výrazně ovlivnil varhanní dění nejen ve své rodné zemi, ale i v Evropě a zámoří. Stal se titulárním varhaníkem v kostele Saint-Sulpice, kde měl jako nástupce Charlesa-Marii Widora k dispozici největší pětimanuálové varhany se sto rejstříky od Cavaillé-Colla. Na Pařížské konzervatoři působil jako přísný a náročný profesor varhanní hry a později i její ředitel. Během sezóny roku 1920 provedl zpaměti kompletní varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha a opakoval ho i v dalším roce v sále Trocadéro.

Koncert Karla Martínka sestával z děl varhanní literatury se zvláštním zřetelem k Duprého skladbám a k improvizacím, zamýšlených k jeho poctě. Sólista zvolil dvě Preludia a fugy z op. 7 z autorova mládí. Patří k jeho nejhranějším skladbám pro svůj virtuózní charakter a brilantní nástrojovou stylizaci. Škoda, že se Martínek nevěnoval daleko závažnějším skladbám, jako jsou Pašijová symfonie, Křížová cesta nebo Druhá symfonie, které by Duprého kompoziční mistrovství ukázaly podstatně výrazněji.

Preludium a fuga H dur tvořilo slavnostní úvod koncertu. Preludium proběhlo při příliš rychlém tempu v ustavičném šestnáctinovém pohybu značně nezřetelně a fuga při výrazně synkopických nástupech tématu ve středu skladby málo rytmicky srozumitelně. Lépe zapůsobilo Preludium a fuga g moll, kde osminové figury v závratném tempu jen nezřetelně doprovázejí klidnou linku tématu. Svižná fuga byla provedena na hranici hratelnosti.

Mezi těmito skladbami byla vložena Fantasie a fuga c moll BWV 537 Johanna Sebastiana Bacha, která zřejmě s poctou Duprému nijak nesouvisela. Klidná Fantasie působila artikulačně poněkud náhodně a nedotaženě a energická fuga ve své bohaté polyfonní struktuře nezněla zcela zřetelně.

Další provedenou skladbou byla „Hommage à Marcel Dupré“ maďarského skladatele a varhaníka od mládí působícího v Německu Zsolta Gárdonyiho. Letošní pětasedmdesátník, profesor Vysoké hudební školy ve Würzburgu, je autorem četných varhanních skladeb. Pocta Marcelu Duprému je napsána ve varhanní stylizaci vycházející z francouzského symfonického stylu, jehož je Dupré čelným představitelem. Zručně zkomponovaná skladba ale hlouběji nezapůsobila.

Stěžejními čísly programu byly nápaditě vložené improvizace mezi jednotlivé skladby koncertu. Karel Martínek se improvizaci jako významné varhanní disciplíně věnuje pravidelně a vytrvale, u nás jako jeden z nemnohých. Všechny jeho improvizace byly stručné a uměřené. To je nutné vyzdvihnout, protože lze zažít i improvizace, kde varhaník už dávno nemá hudebně co říct, ale dále mnoho dalších minut bezútěšně pokračuje za potlačovaného zívání obecenstva. První improvizace měla název „Meditace na jméno Marcel“. Už pojmenováním vzbudila pozornost, protože si pod tímto označením nelze příliš konkrétního představit. Martínek však ze jména Marcel vytvořil hudební anagram m=mi=e, a zůstává, r=re=d, c a e zůstávají (dohromady tedy e-a-d-c-e). Meditativní polohu při impresionistických harmoniích vystřídal modální střed, aby se po něm navrátila zpět nálada začátku.

„Meditace na jméno Dupré“ byla formálně taky třídílná s tanečně rytmickým a pravidelně periodickým začátkem, zastavením v krátké střední části a návratem k úvodní hudbě.

Na závěr koncertu zazněl improvizační triptych „Náhrobek Duprého“. Nejzajímavější částí byla úvodní s názvem „Chorál“, jejíž harmonické spoje se ve zvukové gradaci stávaly stále složitějšími, ostřejšími a komplikovanějšími, aby v závěru zazněl jako vysvobození tichý chorál. Zde byl absolutní vrchol Martínkových improvizací, který závěrečná, pohybově brilantní a efektní, ale harmonicky příliš jednoduchá „Toccata“ nestačila překonat.

Foto: Zdeněk Chrapek, Wikipedia, Fb festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp