„Schiff jen znovu potvrdil, že je mozartovským interpretem par excellence.“

„Od prvních tónů nebylo pochyb, že před sebou máme soubor nejvyšších kvalit.“

„Éterická pianissima už snad ani nebyla z tohoto světa.“

V pondělí 15. září nabídl festival Dvořákova Praha mimořádně lákavý koncert. V Rudolfinu vystoupil světově proslulý Evropský komorní orchestr a spolu s ním hvězdný klavírista András Schiff. Na programu byla díla Mozarta a Dvořáka, skladatelů, kteří jsou Schiffovi obzvláště blízcí. A umělec si do Rudolfina přivezl svůj vlastní nástroj – překrásného Bösendorfera.

Na úvod večera zazněl Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur, K. 488. Schiff nejenže hrál sólový part, ale také dirigoval, a jen znovu potvrdil, že je mozartovským interpretem par excellence. Rychlé krajní věty byly vylehčené, průzračné, hravé, bezstarostné a naprosto přehledné. Schiff má obdivuhodně pružné prsty a i ty nejrychlejší pasáže vyzněly dokonale zřetelně. V mollové volné větě jsme si mohli naplno vychutnat Schiffovu něžnou, decentně nuancovanou kantilénu. Orchestr byl umělci empatickým partnerem, reagoval na každé sebemenší Schiffovo gesto a plnil každé jeho přání, byť bylo občas naznačené pohybem téměř neznatelným. Bylo zjevné, že si spolu všichni velmi dobře rozumějí. 

Ve Dvořákově pětivěté Serenádě E dur pro smyčcové nástroje, op. 22 se vedení třicetičlenného smyčcového orchestru ujala od svého pultu koncertní mistryně Marieke Blankestijn. Od prvních tónů nebylo pochyb, že před sebou máme soubor nejvyšších kvalit. Tak měkký a tak citlivě diferencovaný zvuk smyčců se slyší jen zřídkakdy. Všichni byli plně koncentrovaní, Dvořákova hudba pod jejich rukama zpívala a dýchala. První věta proplynula jako pohádkové vyprávění, valčíkové melodie druhé věty se vznášely lehce jako motýli, z úsměvného Scherza vyzařovala pohoda, v rozezpívané čtvrté větě jsem obdivoval neuvěřitelně tichá pianissima a finální větu, která začíná radostným výkřikem houslí, hrál orchestr v živém tempu a s viditelným potěšením. Nejkrásnější provedení, jaké jsem kdy slyšel…

Neméně působivá byla Dvořákova Serenáda d moll pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas, op. 44. Dvanáctičlenný soubor hrál také bez dirigenta, od svého pultu jej vedl první hobojista Philippe Tondre. Jak lze už z obsazení tušit, jedná se o skladbu, která má oproti Serenádě pro smyčce rustikálnější vyznění. Vstupní takty pochodové první věty měly potřebnou důraznost a důstojnost, zatímco tercie klarinetů a hobojů ve střední části této věty zněly sladce, málem až vemlouvavě. Menuet byl venkovsky rozšafný (často je vcelku oprávněně vnímán spíš jako sousedská), prestové trio hráli hudebníci s vtipem a nadhledem. Třetí věta je poměrně zvláštní a těžko uchopitelná, ale umělcům se z ní podařilo vykouzlit jímavý přírodní obrázek. Výrazně rytmizovanou závěrečnou větu hrál soubor s ohromným elánem, zvlášť hezky si pak užíval taneční úseky. Souhra všech dvanácti nástrojů byla perfektní, celý soubor byl při vší barevnosti zvukově pozoruhodně vyrovnaný, žádný nástroj „nepřečníval“, žádný nástroj se neztrácel. 

Závěrečným číslem večera byl Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll, K. 466. Schiff má toto dílo zjevně dokonale zažité. Jeho prstová technika je úžasná, ale ani v těch nejdramatičtějších a technicky nejnáročnějších místech ji umělec nestaví na odiv. Pojetí první věty bylo spíše introvertní, klavírista dopřával poměrně velký prostor orchestru. Hlavní téma druhé věty hrál Schiff znatelně živěji, než bývá zvykem, půvabně a prostě jako lidovou písničku. O to dramatičtěji pak vyzněla střední část s efektním křížením rukou. Ve finální větě nasadil Schiff značné tempo, což si při své skvělé technice klidně může dovolit. Ani orchestr neměl samozřejmě s tempem žádné problémy. Vzrušený hudební tok této věty vyústil do velkolepé, radostí a optimismem jiskřící cody. Mimořádnou pozornost si v tomto koncertu zasloužily kadence. V první větě uplatnil Schiff běžně hranou kadenci Beethovenovu, pro třetí větu vytvořil svou vlastní kadenci. Obě kadence pojal klavírista jako velkolepá operní představení nabitá emocemi a neuvěřitelnými zvukovými efekty. Nevzpomínám si, že bych v tomto koncertu kdy slyšel něco podobného.

Schiff i Evropský komorní orchestr byli oprávněně odměněni potleskem vstoje. Pianista na něj reagoval dvěma přídavky. Nejprve přednesl sólově Chopinův Valčík a moll, op. 34/2, jemně a měkce, s kouzelně rozezpívanými melodiemi. A poté se ještě znovu připomenul coby dirigent a spolu s orchestrem popřál posluchačům „dobrou noc“ Schubertovou meziaktní hudbou z Rosamundy. Její éterická pianissima už snad ani nebyla z tohoto světa…

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp