„Firma Bechstein si v Seifhennersdorfu vybudovala kromě své továrny také příjemný komorní sál.“

„Kdo jiný by měl ve zdejší VielHarmonii vystoupit než Nikol Bóková, která na křídlo této značky natočila už tři alba.“

„Za sedm let urazila kus poctivé cesty.“

Od rozlehlých Kytlic, proslulých tím, že tu mívaly chalupy osobnosti typu Miroslava Horníčka, Vlastimila Brodského či Táni Fischerové, je to sem, co by kamenem dohodil. Poklidný, na první pohled až ospalý Seifhennersdorf leží kilometr, možná dva za někdejší hranicí; dnes ji člověk protne, aniž by si toho všiml. Za svůj dlouhý název vděčí tento německý, přesněji saský, korektněji lužickosrbský městys tomu, že se skládá z pěti původně samostatných vesnic. I tak tu dnes žije jen kolem tří a půl tisíce obyvatel. Čím může být podobné osídlení zajímavé pro hudební festival takového významu a prestiže, jakým je po třiadvaceti letech své existence Lípa Musica? Že působí přeshraničně a vykazuje tím kromě hudební též blahodárně společenskou činnost, je známé. Ale jak to, že vyváží špičky české hudební kultury i sem? Proč právě tady, v zapadlém Seifhennersdorfu, loni vystoupila Jitka Čechová a letos, konkrétně ve čtvrtek 17. října, Nikol Bóková?

Odpověď nabízí lakonicky krátký název firmy světové úrovně, která před třiceti lety přesunula, možná překvapivě, jistě však uvážlivě, svou uměleckou výrobu z čerstvě spojeného, událostmi kypícího Berlína do odlehlé lokality v rámci bývalé NDR. Jemným návodem ke zjištění, čím se zabývá, budiž připomenutí, na jaký nástroj obě zmíněné Češky hrají. Ano, je jím klavír. V ideálním případě tak kvalitní, jako jsou křídla značky C. Bechstein. Když se o existenci fabriky doslova za humny dozvěděl ředitel Lípy Musicy Martin Prokeš, zastříhal ušima: „Dlouho jsme řešili problém, odkud předním interpretům k jejich vystoupení zajistit špičkové křídlo,“ řekl mi cestou, během níž bylo dost času pátrat po souvislostech. „Široko daleko jsme nic odpovídajícího nenacházeli. Pravda, šikovná liberecká ZUŠ, které pomohl magistrát, si dokázala pořídit nástroj značky Fazioli. Střeží ho ale logicky jako oko v hlavě, odbornou péčí se o něj smí zabývat jen vybraný technik přijíždějící z Vídně. A nepůjčí ho nikomu. Takže nezbylo než se smířit s tím, že tudy cesta nepovede. Ok, ale co s tím, jak to řešit?“

Poté se Martinovi kdosi zmínil o tom, že vlastně nedaleko od České Lípy, kde sídlí festivalová kancelář, se daří „Bechsteinům“. Vydal se tedy na jednání. A na místě nejenže dohodl záležitost, s níž do Seifhennersdorfu zamířil, ale zjistil, že firma si kromě své továrny, plné vyškolených odborníků, vybudovala také příjemný komorní sál, kam tito lidé, z povahy věci hudbymilovní, ale i jejich sousedé či přespolní výletníci, přicházejí na koncerty. Proč jim alespoň jednou ročně nenabídnout i lahůdku z prostřeného stolu Lípy Musicy? „Jsme na místě,“ zakončil svůj letmý výlet do historie Martin Prokeš. A já s udivením zíral na podlouhlou, přízemní, nudně pravoúhlou budovu, která mi neodbytně připomínala prodejní místo obchodního, nejspíš potravinového řetězce. Co tady děláme? Domníval jsem se automaticky, že koncertní sál vznikl v rámci výrobního areálu C. Bechstein a stal se jeho obohacením. Opak je ovšem pravdou. VielHarmonie, jak se poněkud hříčkovitě nazývá, sídlí jinde. Pod návrším s kostelíkem, v objektu s původně jiným účelem, který jsem intuitivně odhadl. „Aber ja, natürlich,“ potvrdil mi mé tušení zvukař, když mi uvnitř v komorním sále předával mikrofon. „Sídlilo tady Penny, jenže se před několika lety odstěhovali jinam a Bechstein se chopil příležitosti…“

Kdo jiný by měl ve VielHarmonii vystoupit se svým recitálem než Nikol Bóková, která na křídlo této značky natočila už tři alba. Jedno z nich sólové, takže jejími slovy řečeno, „klavír byl při této práci mým blízkým partnerem“. K čemuž zdánlivě mimo kontext spěchám připomenout, že skutečným životním partnerem této mladé umělkyně je její manžel Jan Bók Vala, nadaný audiovizuální tvůrce a producent, s nímž na jaře 2022 založila také vlastní vydavatelský label Soleil et Pluie, Slunce a déšť. Rozumí si spolu dokonale, oba žijí beze zbytku uměním. Zmiňuji se o tom proto, co je odjakživa známou věcí. Že pro každého kumštýře, a pro ženu snad ještě víc než pro muže, je životně důležité, kdo stojí po jejím boku. Může poskytnout křídla či strhnout od jámy. Nabídnout slunce nebo déšť. Paní Bókové nadělil osud první variantu.

Odráží se to mimo jiné v její prezentaci na koncertním pódiu. Zároveň usměvavá i soustředěná, komunikativní i ponořená do svého světa, nabídla divákům dramaturgicky promyšlený program. Kromě tří přídavků, které si nadšené publikum na závěr vyžádalo, sestával z devíti skladeb. Čtyř od jednoho z jejích idolů, kterým je Franz Liszt: „Minulý rok jsem dostala dárkem noty Lisztových koncertních etud,“ říká k tomu a dodává: „Zamilovala jsem si jeho La Legierezzu, Lehkost, a popadla mě chuť nastudovat i jeho Sonet Petrarcovi, který se mi už kdysi líbil. Tak jsem si jeho dílo prošla znovu a silně mě ohromily další dvě skladby. Balada č. 2 h moll a Obermannovo údolí. Když mě pak tu a tam někdo v recenzích přirovnal k Lisztovi, bylo to pro mě krásným potvrzením, že tudy může vést jedna z mých dalších interpretačních cest.“

Při svém pódiovém výkonu se ovšem Nikol Bóková ani v nejmenším nesnaží navazovat na expresivní až exhibiční projev, který byl Liszt, tento klavírní Stradivari, údajně pověstný. Žádné laciné efekty, přehrávaná tvůrčí muka. Je úlevné pozorovat sólistku, dost možná virtuosku, v teniskách a v černém sáčku, která člověka vtáhne do svého hudebního světa, aniž by k tomu potřebovala levné berličky. Podobně, s lehkostí, se vypořádala s ukázkami Lisztovy tvorby. Jistěže dramatická fortissima zvukově zaplnila sál tak, jak mají; samozřejmě že kontrast mezi nimi a lyrickými pasážemi nebyl opominut. Vše ovšem v uměřené podobě, prožito interpretkou citově, ale i s rozumným odstupem, bez přehánění. Jak konstatoval Martin Prokeš: „Její klavír vypráví.“ Dodávám, že umí i burcovat, ale především zpívá.

Zřetelně to bylo znát při podání pěti vlastních kompozic, kterými Lisztovy skladby Nikol proložila. Od úvodní First Impression přes Second Impression po Perseids byl každý z jejích „kousků“ potvrzením opakovaně ověřeného. Že totiž, jak definoval text k tištěnému programu, „Bóková je hudební osobností mnoha tváří… nadšenou interpretkou klasického klavírního repertoáru, avšak její tvorba je řazena od klasiky přes jazz až po rock nebo pop či minimalismus… možná proto, že posluchači potřebují škatulky. Nikol sama však na hranici žánrů nehledí.“ Je svéhlavě, ale i svéprávně svá, nepouští se do drásavých kombinací zvuků, jakými soudobá hudební tvorba překypuje. Maluje dojmy, nálady, přitom však její dílka drží pohromadě, nejedná se o nahodilé nakupení tónů. Ke zmíněným škatulkám, z nichž každá má své dílčí opodstatnění, se sluší připojit, že její kompozice by se mohly uplatit i jako filmová hudba. Při jejich poslechu stačí zavřít oči a před vnitřním zrakem defilují místa v přírodě, ale i tajemná zákoutí měst.

Na to, jak relativně malé Česko je, se kromě plejády skvělých houslistů či violoncellistů můžeme pyšnit i úctyhodným výčtem osobností střední či mladé generace, jejichž doménou je klaviatura. Někteří občas pošilhávají i po dirigování „po barenboimovsku“, od koncertního křídla. Nikol Bóková však patří k výjimkám, neboť se zároveň a možná především věnuje komponování. A za sedm let, co ji mám možnost sledovat, urazila kus poctivé cesty. Ačkoli působí uvolněně, není těžké si domyslet, že nad klávesami tráví převážnou část života. Na cestách při turné i doma; v Praze, kterou vyměnila za rodné Ostravsko. Netvoří však urputně, spíš meditativně. Zatímco její Jan proměnil coby vášnivý fotograf koupelnu ve fotolaboratoř, Nikol preluduje na křídlo v rozměrné předsíni. Nedivím se sousedům, kteří navrhují, aby přitom nechávala dveře do bytu pootevřené, protože se mohou na chvíli zastavit, zklidnit a zaposlouchat.

Také bych se přidal. Když totiž hudba překračuje hranice nejen zeměpisné, ale i tvůrčí, zavání to zajímavým dobrodružstvím.

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda