„V podání Pražákova kvarteta zaznělo to nejlepší z tradice české kvartetní školy a zároveň to jedinečné, čím je tento soubor proslulý.“

„Některé koncerty bariéru streamu překonávají a dopřávají posluchačům zážitek srovnatelný s bezprostředním kontaktem s interprety.“

„V Haydnovi zahrála Jana Vonášková vemlouvavé téma způsobem vpalujícím se do mozku.“

Své poslední pražskojarní vystoupení odehrálo Pražákovo kvarteto v úterý 18. května v kostele svatého Vavřince. A protože po téměř padesátileté činnosti hrál soubor na festivalu naposledy, zvolil i pozdní díla autorů – Jindřicha Felda, Josepha Haydna, Igora Stravinského a Antonína Dvořáka. Koncert se konal bez diváků, jeho stream lze zhlédnout na stránkách Pražského jara.

Pražákovo kvarteto se zformovalo na počátku sedmdesátých let na Pražské konzervatoři. Původními členy byli houslisté Václav Remeš (v roce 2010 ho vystřídal Pavel Hůla a toho o pět let později Jana Vonášková Nováková) a Vlastimil Holek, violista Josef Klusoň a violoncellista Josef Pražák (od roku 1986 Michal Kaňka). Jejich učiteli byli členové nejlepších českých kvartet (Smetanova, Vlachova a Kvarteta města Prahy) Antonín Kohout, Viktor Moučka, Břetislav Novotný a další. V roce 1978 zvítězili v mezinárodní soutěži ve francouzském Évianu, rok nato získali první cenu v soutěži Pražského jara. Od té doby je soubor ozdobou pódií nejen v Evropě a v Severní Americe, ale i v Japonsku a Austrálii. Pražákovo kvarteto, které patří k pomyslné špičce české kvartetní školy, jejíž kvality rozvinulo, je kritiky i posluchači vysoce hodnoceno pro svou výrazovou a zvukovou jedinečnost i detailní propracovanost interpretace.

I přes určitou rozladěnost nebýt přímým účastníkem koncertu a smířit se se zprostředkovaným záznamem musím uznat, že některé koncerty tuto bariéru překonávají a dopřávají posluchačům zážitek srovnatelný s bezprostředním kontaktem s interprety. Takového druhu byl i úterní koncert Pražákova kvarteta. V úvodu zazněl Smyčcový kvartet č. 4 Jindřicha Felda z roku 1965. Kvarteto znovu ukázalo, že mu nejsou cizí moderní kompoziční postupy, uhranulo rytmickou pulzací, výraznými pizzicaty i vystupňovanou dynamikou v první větě, ve volné zase temným zabarvením s prosakujícím lyrismem, který je vzápětí překřičen nemilosrdnými disonantními akordy. Hráči se nenechali unést emocionálními poryvy ani prvoplánově nepředváděli svou virtuozitu, zřetelná byla výtečně vystižená výstavba skladby i její obsah.

K vrcholné tvorbě Josepha Haydna patří i Smyčcový kvartet č. 67 F dur op. 77 č. 2. Zařazení Haydnova opusu nebylo překvapením. Pro kvarteta je tento skladatel očistnou kúrou a hráči mohou jeho interpretací dokázat, jak stylově a v dokonalé souhře se jeho děl zhostí. Hravost menuetu, tesknost andante, propracovanost jednotlivých motivů, to jsou základní atributy interpretace tohoto Haydnova díla Pražákovým kvartetem. Linky všech nástrojů byly zřetelně rozeznatelné, žádný z nich nevyčníval, přesto v Andante zahrála Jana Vonášková vemlouvavé téma způsobem vpalujícím se do mozku. Hráči si hravě předávali jednotlivá témata a stvrzovali tím dokonalý smysl pro souhru a výstavbu díla. Ve Finale ukázali, co umějí mistři. Všechno vyznělo přirozeně, lehce, i bravurní virtuozita první houslistky. Dokonale sehraní, jedním dechem cítící styl.

Po krátké přestávce, vyplněné ve streamu rozhovorem s členy kvarteta, následovala další ukázka všestrannosti Pražákova kvarteta. Byl jí Dvojitý kánon pro smyčcové kvarteto „In memoriam Raoul Dufy“ Igora Stravinského. Tato miniatura, vyznání avantgardě, jen potvrdila, jakou všestranností soubor oplývá.

Vrcholem večera byla interpretace Smyčcového kvartetu č. 14 As dur op. 105 Antonína Dvořáka. Toto dílo, rozepsané v roce 1895 v Americe a dokončené týž rok v Čechách, je velmi emotivní, patrný je v něm smutek z loučení i štěstí ze shledání. Od prvních tónů první věty Adagio ma non troppo. Allegro appassionato je posluchač lapen. Tolikrát zakoušená dvořákovská interpretace, hledající a naleznuvší výsledek v úplném pochopení autora. Úsilí a poezie, uměřenost a křídla v rozletu. Měkkost tónů, ale ne rozplizlost. Lyrická zpěvnost a zároveň zádumčivost, melancholie. Přesné frázování, ale ne ostré. A zejména – rovnocennost všech nástrojů. Intimita hudebního sdělení tohoto kvartetu je mimořádná a poskytuje interpretům široké možnosti. Od schopnosti skloubit barvy nástrojů, vyjádřit jemnost a citlivost až po uplatnění jednotlivých hráčů, kteří ovšem nikdy nevyčnívají. Samozřejmě že v určitých částech skladby dominují svými rozklenutými melodiemi první housle Jany Vonáškové, ale právě tak je na jiných místech rozeznatelný vklad Vlastimila Holka (druhé housle), Josefa Klusoně (viola) a Michala Kaňky (violoncello). Jana Vonášková vnáší do kvarteta energii mládí, nadšení, ale přitom nepřebíjí zkušenost svých kolegů.

Na Pražském jaru zaznělo v podání Pražákova kvarteta to nejlepší z tradice české kvartetní školy a zároveň to jedinečné, čím je tento soubor proslulý. Takřka se nedá uvěřit, že kvarteto odchází ze scény v tak vrcholné formě. Ale druhým nepřísluší soudit ani radit…

Pokud to situace dovolí, vyjede kvarteto na podzim do Japonska, kde bych mělo provést všech šestnáct Beethovenových kvartetů. Zcela poslední koncert kvarteta v tomto složení se pak uskuteční v Českém spolku pro komorní hudbu 12. prosince 2021.

Foto:  Zdeněk Chrapek