„Přiznám se, že akordeon v této Bachově skladbě jsem ještě neslyšel a doufám, že slyšet již nebudu.“

„Přesto jsem přesvědčen, že obsahové těžiště koncertu spočívalo zejména v jeho první části, kterou otevřela Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, kterou složil Josef Suk na samém začátku první světové války.“

„A jak se těchto tří populárních děl komorního orchestrálního repertoáru zhostil orchestr? Nepochybně na špičkové úrovni, v perfektní souhře a v barevném zvuku.“

Dvě dramaturgické dimenze obsáhl program Pražského komorního orchestru s koncertním mistrem Patrikem Sedlářem v kostele sv. Šimona a Judy. Koncert s díly Josefa Suka, Leoše Janáčka a Samuela Barbera vystřídal totiž v druhé části večera hvězdný akordeonista současnosti Srdjan Vukašinovič, který se představil s vlastní kompozicí nazvanou Tři tance pro akordeon a smyčcový orchestr, přičemž krátce zabrousil i do barokní tvorby. K situaci došlo, když se odvážil nahradit sólové cembalo vlastním akordeonem v Allegru ve slavném Koncertě d moll BWV 1052 J. S. Bacha.

Přiznám se, že akordeon v této Bachově skladbě jsem ještě neslyšel a doufám, že slyšet již nebudu. Vukašinovič se sice snažil citlivě volit rejstříky, které pokud to je vůbec realizovatelné, se co nejméně odlišovaly od zvuku a barvy klasického cembala, nicméně výsledek lze považovat jen za další z mnoha nevhodných pokusů, jak včlenit akordeon do koncertního života. Jedinou legitimní cestou je původní tvorba, která respektuje charakter a tradiční ukotvení tohoto nástroje. Tak, jak ukázala právě Vukašinovičova originální kompozice. Autor v ní nepochybně vychází z lidové hudby balkánského poloostrova, z jejích strhujících rytmů a tanečních prvků. Tady se cítil doma, uvolněný a v sólových partiích skladby mohl prezentovat svou důvěrnou znalost nástroje, technickou svrchovanost i brilanci. Orchestr se změnil téměř v lidovou smyčcovou kapelu s řadou drobných instrumentálních sól. Nakažlivá rytmičnost a spontánnost umocněná autentickým přídavkem přinesla akordeonistovi velký úspěch nadšeného obecenstva. Stojí za pozornost, že umělec vystupoval s řadou předních hudebních těles, mj. s Bělehradskou filharmonií, Curyšským komorním orchestrem či Südwestdeutsche Philharmonie a v říjnu roku 2018 se stal prvním hráčem na akordeon, který vystoupil i s londýnským Královským filharmonickým orchestrem.

Přesto jsem přesvědčen, že obsahové těžiště koncertu spočívalo zejména v jeho první části, kterou otevřela Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, kterou složil Josef Suk na samém začátku první světové války. Poslání této kompozice bylo velmi aktuální. Autor a s ním celé České kvarteto, pro něž tuto skladbu zkomponoval, manifestovalo touto parafrází své národní vědomí. Bylo zřejmé, že válečný konflikt bude mít vliv na příští osudy české společnosti. Proto také autor zdůrazňuje na vrcholu skladby právě onu pasáž chorálu, podloženou slovy „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Dílo, které vzniklo spontánně během jediného dne, kumuluje na malé časové ploše příznačné rysy Sukova skladatelského rukopisu: lyrickou, meditativní náladu s precizní instrumentální sazbou. V komorní stylizaci zazněla Meditace poprvé v podání Českého kvarteta v září 1914. Pražský komorní orchestr, hrající během celého večera v malém obsazení a sympaticky ve stoje (!), dal skladbě naléhavost, závažnost i napětí.

Suita pro smyčce Leoše Janáčka byla v kontextu celého programu nejrozsáhlejší skladbou, kterou PKO posluchačům nabídl. Je důležité říci, že jde o vůbec první Janáčkovu orchestrální kompozici. Vznikla v roce 1877, kdy třiadvacetiletý autor dokončil pražskou varhanickou školu a teprve hledal svůj vlastní, autentický hudební výraz, přičemž kompozičně vycházel z velkých vzorů, především z Dvořáka. To je výrazně patrné právě na celkovém charakteru suity, jež v žádném případě nepatří k Janáčkovým vyzrálým a osobitým dílům. Skladba má ovšem velký půvab a svou hodnotu a ohlas na koncertních pódiích vypovídá jednoznačně.

Nasloucháme totiž hudbě bohaté melodické invence, což je rys, jímž měl Janáček k Dvořákovi velice blízko. Šestivětá suita se vyznačuje klasickým tvarem, její výraz je upřímný a pravdivý. Prozrazuje tedy tvůrce mimořádného talentu, který spolu s nápaditou melodikou již výtečně ovládá harmonické i instrumentální zpracování svých kompozic. V tomto kontextu také můžeme tolerovat drobné nedostatky ve formové výstavbě.

A ještě jedna drobná kompozice dotvářela večer Pražského komorního orchestru: Adagio pro smyčce z roku 1936, jehož tvůrcem je americký skladatel 20. století Samuel Barber. Tento známý a populární autor získal během svého života mnohá uznání včetně americké Římské ceny v roce 1935 nebo Pulitzerovy ceny (1958). Z jeho početného díla zahrnujícího symfonickou, koncertantní a komorní hudbu, balety i opery se na koncertních pódiích nejvíce prosadilo právě sedmiminutové Adagio, jehož premiéru uvedl v New Yorku Arturo Toscanini. Není to skladba nijak zvlášť originální, vychází z autorových příznačných inspiračních zdrojů baroka a pozdního romantismu, ale nelze ji upřít bezprostřední emocionální působivost, lyriku a přístupnost, což jsou jistě vlastnosti, jež jí zajišťují trvalou přízeň posluchačské obce.

A jak se těchto tří populárních děl komorního orchestrálního repertoáru zhostil orchestr? Nepochybně na špičkové úrovni, v perfektní souhře a v barevném zvuku. A přece na interpretaci tělesa lze dále pracovat! Současná doba vyžaduje víc než objektivní profesionální interpretaci, výkon, který posluchače zaujme, ale z něhož cítíte, že hráči do něho vložili jen tolik, co je zapotřebí. Kromě perfektní přípravy má proto mladý koncertní mistr Patrik Sedlář ještě důležitý a trvalý úkol před sebou. Úkol, aby i jako skutečný lídr každého hráče stimuloval k, maximálně zaujatému a angažovanému výkonu. Citlivé obecenstvo pak takový přístup ocení ještě spontánnějším ohlasem.

*******

Foto: Petra Hajská