„Vyznívá poněkud nespravedlivě, že v našem povědomí se na druhý významný orchestr ve městě vzdáleném pár desítek kilometrů od hranic s Českem tak trochu zapomíná.“

„Užuž jsem si říkal, jaká smůla provází Lukáše Vondráčka na Smetanově Litomyšli. Covid, pak zdravotní indispozice a teď defekt pedálu… Naštěstí povolaný technik vše poměrně rychle vyřešil a mohlo se pokračovat.“

„Dirigent Maxim Jemeljanyčev vypadá s úsměvem na tváři a ležérně uvázanou kravatou i ve svých šestatřiceti letech spíše jako rozpustilý kluk, který nezkazí žádnou švandu. Když zazní první tóny, člověk si uvědomí, jak může zdání klamat.“

Neděle 22. června 2025 se zapíše do historie Smetanovy Litomyšle ze dvou důvodů. Poprvé na tomto festivalu vystoupil německý symfonický orchestr a zřejmě nikdy předtím zde nebyli návštěvníci svědky technického defektu klavíru prvotřídní světové značky. Sólista Lukáš Vondráček se však s nepříjemnou situací vyrovnal perfektně a připravil všem přítomným strhující zážitek. Drážďanské filharmoniky řídil sympatický dirigent Maxim Jemeljanyčev.  

Česko-německý večer nemohl na nádvoří litomyšlského zámku začít lépe. Posluchači přivítali členy Dresdner Philharmonie vřelým potleskem dávajícím najevo dávno překonané a zapomenuté napětí ve vztazích obou sousedních národů, které se na smetanovském festivalu ještě dlouho po éře Zdeňka Nejedlého projevovalo v podobě přísného tabu pro eventuální vystoupení německých těles, byť působila v tehdejší Německé demokratické republice. Tohle je v současné propojené Evropě snad definitivně pryč, říkal jsem si, když na pódium přicházeli hráči orchestru založeného v roce 1870 z iniciativy občanů saského hlavního města. Historie Drážďanské filharmonie je spojena s velkými dirigentskými osobnostmi, na které od nové sezóny naváže jako šéfdirigent Donald Runnicles. 

Vyznívá proto poněkud nespravedlivě, že v českém povědomí je hudební život v saské metropoli vnímán především prostřednictvím Sächsische Staatskapelle Dresden, píšící své dějiny od poloviny 16. století a dnes neoddělitelné od slavné Semperopery, a na druhý orchestr ve městě vzdáleném pár desítek kilometrů od hranic s naší republikou se tak trochu zapomíná. I tohle snad vystoupení drážďanských filharmoniků v Litomyšli dokáže změnit.

Velmi sympaticky zapůsobil na publikum od prvních chvil také dirigent Maxim Jemeljanyčev. S úsměvem na tváři a ležérně uvázanou kravatou vypadá šéfdirigent Skotského komorního orchestru a barokního tělesa Pomo d‘Oro i ve svých šestatřiceti letech spíše jako rozpustilý kluk, který nezkazí žádnou švandu. Obejde se bez stupínku a hned když zazní první tóny, člověk si uvědomí, jak může zdání klamat. Je totiž zcela jasné, že jde o vyzrálého maestra, jenž má partituru poctivě nastudovanou a od členů orchestru vyžaduje precizní práci. Pokyny udílí energicky, nesmlouvavě a naprosto přesně. A výraz „precizní“ je v souvislosti s drážďanským tělesem vskutku namístě. Hráči totiž dokonale naplňují jeho význam v pravém duchu náročné německé interpretační tradice. Musím ovšem dodat, že Sasko vždy bylo známo i svým specifickým humorem, takže rovněž úsměvů bylo tentokrát na pódiu docela dost. 

Přispěla k tomu bezesporu Předehra pro orchestr, H. 345 Bohuslava Martinů, která večer pod napůl širým nebem za ideálních klimatických podmínek otevřela. Uvedení neoklasicistního dílka z roku 1953, dosahujícího v pouhých sedmi minutách všech základních parametrů autorovy tvorby – modernosti, světovosti a nadčasovosti – s typickým doplněním v podobě kratinké, leč půvabné ryze české kantilény, se ukázalo být perfektním dramaturgickým tahem. V podání dobře připraveného orchestru zněla Martinů ouvertura velmi sytě a živě, plná spontaneity a radosti, ale přitom ukázněně. Již na této malé ploše bylo potěšením sledovat, jak si Maxim Jemeljanyčev dokáže pohrát s každičkým detailem i ostrými střihy oddělujícími jednotlivé motivy skladby. Jak jinak to nazvat než precizní prací všech zúčastněných.

Velkou roli má orchestr i v Koncertu pro klavír a orchestr g moll, op. 33 Antonína Dvořáka. Zcela přirozeně se prolíná se sólovým nástrojem a opět záleží především na dirigentovi, jak pověstné symfonické souznění založené na hutné sazbě díla výrazově uhlídá. Pro publikum je pochopitelně na prvním místě sólista a v Litomyšli se mu dostalo věru špičkového obsazení. Lukáš Vondráček nemusí dokazovat, že je excelentním interpretem, stačí, aby se pod jeho prsty klavír lehce rozezněl. Protagonista se okamžitě ponoří do svého světa a nenechá nikoho na pochybách, jak dobře se v něm cítí. Rozehrává se postupně, ale zcela suverénně. V té chvíli lze zapomenout na všechno ostatní, tak fascinující je způsob Vondráčkova uchopení díla. A jeho prsty „hrají“ i v pasážích, kdy má sólista odpočívat, doprovázeny zjevnými pohyby celého těla a výrazem přívětivé tváře. 

Neskutečný zážitek se však po několika minutách úvodní části Allegro agitato proměnil v ticho… Sólista požádal o zastavení hry a dirigentovi nezbylo, než mu vyhovět. Něco takového se v Litomyšli, alespoň v novodobé historii festivalu, snad ještě nestalo. Důvod byl zřejmý – zaseknutý pedál, jak Lukáš Vondráček předvedl Maximu Jemeljanyčevovi i zaskočenému auditoriu. I prvotřídní klavír světoznámé značky může „zazlobit“. Co teď? 

Užuž jsem si říkal, jaká smůla provází brilantního sólistu, jehož obdivuji i pro schopnost navázat upřímně citlivý vztah k publiku, na jakémkoli místě na tomto prestižním festivalu. V předchozích letech covid, pak zdravotní indispozice a teď tohle, to snad není možné, něco podobného si Lukáš Vondráček přece nezaslouží. Naštěstí povolaný technik vše poměrně rychle vyřešil a mohlo se pokračovat. Nikdo neměl ponětí, jak takovýto defekt sólistu mohl vnitřně „rozhodit“, na jeho následném – opět zcela bravurním – výkonu to avšak ani v nejmenším nebylo znát. 

Dokonalá profesionalita a preciznost. A zapomenout nesmím ani na výrazné ulehčení, jež bylo patrné na členech orchestru. Právě v momentu, kdy ticho opět vystřídala Dvořákova hudba, se objevily desítky radostných úsměvů. Lukáš Vondráček znovu famózně vstoupil do svého světa a všechna protivenství byla rázem zapomenuta. Nakonec se na to bude možná vzpomínat jako na zlom Vondráčkova „litomyšlského prokletí“. Potlesk pro sólistu byl nekonečný, a tak následovala coby přídavek alespoň Humoreska jako odměna posluchačům za pochopení ne zcela obvyklé situace a za trpělivost před jejím šťastným vyústěním.

Ve druhé polovině večera byl český repertoár vystřídán německým. Pro členy Dresdner Philharmonie šlo o příležitost předvést v sousedské zemi to, co umějí asi nejlépe, na čem doma nejčastěji pracují. Vybrána byla Symfonie č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena. Dirigent Jemeljanyčev tentokrát přišel na pódium bez vázanky v prosté „rozhalence“. I tím možná chtěl demonstrovat, jak vidí onen pověstný hudební gejzír, tryskající z každého tónu velkolepého opusu. 

Šlo o strhující provedení, většinou v rychlém tempu a překypující tolika k dokonalosti vybroušenými detaily, že použít jiné slovo než preciznost se zkrátka a dobře nedá. Při poslechu „Sedmé“ lze pokaždé ustrnout nad naléhavostí slavného motivu druhé věty a poté podlehnout opojení závěrečných částí, tentokrát vše navíc umocnil vypilovaný zvuk všech nástrojových skupin, lahodící skutečnou dokonalostí. 

První litomyšlské setkání s německým symfonickým tělesem budiž proto považováno za příslib pro budoucnost festivalu. Umělecká konfrontace orchestrů z různých zemí může být velkým přínosem. Opomenout samozřejmě nelze náročnou finanční stránku věci, šikovní manažeři ze „Smetanky“ ale už možná po veleúspěšné „německé“ premiéře hledají cesty, jak vše skloubit. A autorovi těchto řádků nezbývá než dodat, že ho dojal i závěrečný přídavek, pro který hosté z Drážďan zvolili Mazurku / Dumku z druhé řady Dvořákových Slovanských tanců. Pochopitelně, že i ten zahráli precizně.   

Foto/zdroj: Franrišek Renza / Smetanova Litomyšl

Facebook X E-mail WhatsApp