„Mladá pianistka si vedla od úvodních tónů Johanna Sebastiana Bacha zkušeně a od pohledu asertivně.“

„Recitál Kateřiny Potocké byl zajisté velmi pěkný a splnil zřejmě očekávání některých mladých pianistů. Přesto bychom měli pár postřehů, které by možná její hře daly ještě jiné vyznění.“

„Je to svědomitá, zodpovědná mladá žena a profesionálka, která svůj nástroj ovládá virtuózně. Jen si musí uvědomit, že ani ta nejvážnější vážná hudba není černobílá.“

Klavírní kurzy Mikulov jsou tradiční adresou mladých klavíristů, kteří týden pracují pod vedením etablovaných lektorů. Součástí kurzů jsou koncerty, kde se představují ponejvíce mladí sólisté. Nejinak tomu bylo v neděli 20. srpna, kdy v Zámeckém sále mikulovského zámku vystoupila mladá česká pianistka Kateřina Potocká. Během jejího sólového recitálu zazněly skladby od baroka po hudební impresionismus. Různorodý repertoár mladá umělkyně zahrála s obdivuhodnou technickou zručností, přesto jejímu recitálu něco málo scházelo.

Není nejmenších pochyb, že Kateřina Potocká je výrazný talent. Klavíru se věnuje od čtyř let, konzervatoř absolvovala pod vedením Martiny Schulmeisterové. Od roku 2018 je posluchačkou JAMU v Brně ve třídě Aleny Vlasákové. Potocká se úspěšně zúčastnila mnoha klavírních soutěží a v současnosti je stipendistkou Prémiové listiny mladých umělců Nadace Českého hudebního fondu.

Pro svůj sólový recitál Potocká zvolila sice kratší, zato poměrně náročné kompozice, které na první pohled překvapily svou rozmáchlou dramaturgií. První polovinu programu Potocká zahájila Preludiem a fugou G dur Johanna Sebastiana Bacha. Pokračovala Nocturny As dur a cis moll Fryderyka Chopina, od něhož pianistka vzápětí zahrála Etudu cis moll op. 10: č. 4. Klíčovým dílem první půlky recitálu byly Variations sérieuses op. 54 Felixe Mendelssohna.

Mladá pianistka si od úvodních tónů Johanna Sebastiana Bacha vedla zkušeně a od pohledu asertivně. Její přesvědčivý klavírní úhoz prozradil ponětí o poučené barokní interpretaci, přesto jsem měl občas pocit, že se s kompozicí vnitřně neztotožnila. Jako by mezi ní a skladbou byla hráz, jíž nelze zdolat technikou, jako spíš intuicí a smyslem pro pointu, která je skrytá kdesi za tóny. V hudbě Johanna Sebastiana Bacha je mnoho poezie. Objevit ji je obtížnější.

Senzitivní modelování hudebních frází potěšilo u posthumního Nocturna cis moll Fryderyka Chopina, Nocturno As dur oslovilo elegickou náladou, kterou dokázala Potocká příjemně rozvinout. Zajímavý výkon pianistka předvedla v díle Variations sérieuses Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Nepříliš uváděná skladba spojuje virtuózní aspekty s odvážnou harmonií, která svědčí o osobitosti německého skladatele romantické epochy. Potocká variace vystavěla téměř v jednolité gradační linii, kterou uvolnila pouze v kontrastním durovém vybočení. Podařilo se jí tvarovat intenzivní tlak a pocit kulminace napětí. Zvolila spíš strohý a ostřejší úhoz, který konvenoval s rázem variací a získala za svůj výkon po zásluze do té chvíle největší odezvu publika.

Po přestávce se Potocká vrátila k Bachovi jeho Toccatou c moll. Vedla si přitom s velkou jistotou, přesto kompozice zněla chladně a podobně jako technické cvičení. Lépe se jí dařilo v třívětém cyklu Poul le piano Clauda Debussyho. V impresionistickém hudebním mikrokosmu už toho ovšem interpret pouze technikou příliš nezmůže; barevná stránka hry je výzvou, k níž je třeba hledat přímočařejší cestu. U Kateřiny Potocké jistě nebude příliš dlouhá; mnoho míst bylo už nyní zahráno s postřehem a jemným citem pro zvukovou stránku. Následně nechyběl přídavek z díla Wolfganga Amadea Mozarta, konkrétně první věta jeho Klavírní sonáty D dur, K. 311.

Recitál Kateřiny Potocké zajisté splnil očekávání. Přesto bychom měli pár postřehů, které by možná její hře daly ještě jiné vyznění. Zahájit obě poloviny koncertu složitou bachovskou polyfonií není úplně šťastné řešení. Opakování stejného modelu vyznělo monotónně a nepřineslo kýženou změnu a čerstvý vítr do plachet. Recitál by oživila spíše skladba současného autora nebo klasicistní perla, kterou Potocká sice zahrála, ale až jako skrovný přídavek a evidentně v nekomfortním rozpoložení. Jejímu podání první věty Mozartovy sonáty chyběla hravost, rytmická přesnost a čitelný muzikální názor.

Abychom si rozuměli, nerad bych kritizoval dívku, která je teprve v rozletu a všechno nejlepší má před sebou. Domnívám se však, že některé věci musí zaznít dřív, než bude pozdě. Potocká hrála téměř bez chyb – akademicky a puristicky –, ale co emoce? Projevu chyběl nepovinný či úlevný úsměv. Klasická hudba je především o prožitku, který vedle správné interpretace zrcadlí způsoby komunikace s interpretem a následně diváky. Sledovat klavíristku, která hraje všechny skladby se stejnou vážností a téměř se neusměje ani během potlesku, bylo svým způsobem smutné.

Kateřina Potocká rozhodně nemá důvod něčeho se obávat. Realita nejsou soutěžní vavříny, ale osobní kontakt a živý vztah s posluchačem. Kontakt, který vzbudí důvěru, blízkost a pochopení. Měl jsem dojem, že mezi pianistkou a publikem je během koncertu neviditelná, ale přesto jistá bariéra, a bylo to znát na intenzitě potlesku. Neodbytný byl pocit udřenosti, upracovanosti a extrémního nasazení, s nimiž pianistka hrála každou skladbu smrtelně vážně. Kateřina Potocká není mechanická loutka, která přichází na pódium a provádí přesné úkony, naučená schémata a stereotypy. Je to žena z masa a kostí a bylo by velmi milé jí takovou zažít.

Domnívám se, že existují smysluplnější způsoby, jak předávat obrovskou radost jménem hudba svému publiku. Kateřina Potocká má k tomu všechny předpoklady. Je to svědomitá, zodpovědná mladá žena a profesionálka, která svůj nástroj ovládá virtuózně. Jen si musí uvědomit, že ani ta nejvážnější vážná hudba není černobílá.

Foto: Elvyn-George Badelita