„Soubor už v první větě naznačil svou nevšední interpretační kvalitu, zejména výtečně vypracovanou agogikou.“

„Kantabilně vystavěná melodie zněla v houslích líbezně a zaujala i v klavírním partu. Dynamicky vypracovaná Romance byla kontrastní částí programu souboru, který dále uhodil na lyrickou notu.“

„V kadencích ukázal technickou zběhlost, melodii vyhrával s poetikou a zpěvností a jeho spřízněnost s orchestrem vyvrcholila v závěrečném bouřlivém finale.“

Dvořákova rozhlasová mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky s názvem Concertino Praga má za sebou další, tentokrát obzvláště úspěšný a silný ročník – čtveřice finalistů v každé z kategorií nadchla vyspělými výkony. Komorní seskupení na závěr soutěže 15. září hrála v koncertní síni Kláštera sv. Anežky, o den později se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnilo klání sólistů v doprovodu rozhlasových symfoniků a dirigenta Jana Kučery.

Zcela zaplněná koncertní síň Kláštera sv. Anežky byla svědkem hudebního zápolení čtyř komorních souborů ve finále soutěže v kategorii komorní soubory. Vzrušení publika a nepochybně i soutěžících násobil fakt, že pro ně tak významnou událost přenášel Český rozhlas na stanici Vltava. O dění v sále informovala posluchače moderátorka večera Veronika Jošková Štefanová a důsledně setrvala na české výslovnosti názvu soutěže.

Jako první vystoupilo na podium Trio Florestan, dívčí soubor z Německa. Soutěžní skladbou bylo Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67 Dmitrije Šostakoviče. Soubor už v první větě naznačil svou nevšední interpretační kvalitu, zejména výtečně vypracovanou agogikou. Druhou sarkastickou větu s působivou, rušnou rytmickou pasáží, předneslo trio s dobře vystiženou ideou. V průběhu díla se housle vyznamenaly citlivým sdělením obsahu jak ve snově nesených pasážích, tak ve vysokých polohách svého rozsahu. Violoncello, jemuž svěřil autor úvod skladby v tichém tónu con sordino, se s klavírem podílelo na vyjádření až brutální údernosti v Largu i ve Finale. Trio zaujalo mimořádným niterným vnořením do povahy interpretačně obtížné kompozice, kterou skladatel psal ve válečných letech pod dojmem úmrtí svého přítele.

Druhý soubor programu Duo Comenius hrál tři skladby, přesněji části ze dvou skladeb a třetí celou. Na úvod si soubor vybral Sonatinu pro klarinet a klavír Bohuslava Martinů, H 356, ze které hrál první větu Moderato – allegro. Klarinetista Jan Bostl se uvedl svěžím rovným tónem v hloubkách sympatickým a pěkně nasadil furiantský závěr. Z druhé skladby, Sonáty pro klarinet a klavír Es dur, op. 120: č. 2 od Johannesa Brahmse si soubor vybral druhou větu Allegro appassionato. Klarinet v tónu zdrsněl, klavíristka Magdalena Koudelková byla stmelujícím elementem kompozice, kterou duo obdařilo téměř snivě zadumanou pasáží. Jako třetí hrálo Duo Comenius Sonátu pro klarinet a klavír Francise Poulenca. Třívětá kompozice autora 20. století zůstala nevydána za jeho života a dočkala se provedení až posmrtně, při koncertu na památku skladatele. Tato chmurná skutečnost se ale v díle nejeví, leda v tom smyslu, že mnohé interpretační pokyny zůstaly nedopsány. Náladové momenty skladby nebyly příliš zvýrazněny, podobně jako dynamický průběh. Zajímavě se nesla hravá rytmická část úvodní věty. Klarinet se střídal s pianem v sólu, ve svém partu celkem směle a ve finale v náležitě příznačném svistu v nejvyšší poloze.

Třetím souborem v soutěži bylo Duo Jaklová – Mráček, které tvoří klavíristka Veronika Jaklová a houslista Kristian Mráček. Soubor se spolehl na jedinou skladbu. Byla to Sonáta pro housle a klavír Bohuslava Martinů, H 303. Duo charakterizovala ráznost v nástupech a ve finale, družnost souborové hry, zvuková plnost. Housle zněly v zajímavém tónu, znělém i v pianových výškách. Mráček si vedl vkusně v odstíněných proměnách a v kontrastu s klavírem, který byl ve svých vstupech náležitě dominantní.

Posledním souborem v soutěži bylo duo Matejča – Schulmeister, tedy houslista Daniel Matejča a klavírista Jan Schulmeister. Jejich program tvořily čtyři skladby a zahájila ho Česká rapsodie pro housle a klavír Bohuslava Martinů, H 207. Virtuózní skladba nabídla impozantně vedený houslový part s jasným charakteristickým tónem, pregnantní melodií a rytmem, podpořeným klavírním doprovodem. Podobně se nesla i druhá kompozice dua, kterou byla Romance pro housle a klavír op. 17 Reingolda Glièra. Kantabilně vystavěná melodie zněla v houslích líbezně a zaujala i v klavírním partu. Dynamicky vypracovaná Romance byla kontrastní částí programu souboru, který dále uhodil na lyrickou notu. Duo si vybralo první část ze Čtyř skladeb pro housle a klavír op. 17 Josefa Suka – Quasi ballata. Klidně a nesentimentálně nesená melodická linie houslí, s pevnou podporou klavíru, potěšila vypracovanou agogikou. Lyrickou povahu korunovala hra s dusítkem a po rušnějším pohybu byla vkusně vedena do umlkajícího závěru. Čtvrtá skladba rovněž patřila do virtuózního repertoáru houslistů. Byly to Rumunské lidové tance, Sz. 56 Bély Bartóka. Šest melodických, rytmických a tempově atraktivních částí kontrastních témat, které byly s bohatým výrazovým rejstříkem předneseny, završily příznivý dojem ze soutěžního vystoupení interpretačně nadaného souboru.

Druhý finálový večer Dvořákovy rozhlasové mezinárodní soutěže mladých hudebníků se konal ve Dvořákově síni Rudolfina od devatenácti hodin a navzdory upřímnému zájmu rodinných výprav a studentů zůstala mnohá křesla prázdná. Přesto byla účast velmi slušná. Večerem bezchybně provázel moderátor František Šedivý a pro tento večer zvolil půlstoletí běžně užívanou italskou výslovnost názvu soutěže. Tak jako v předchozím finale, tak i v dnešní kategorii sólistů byli připraveni na svůj životní výkon čtyři adepti. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil dirigent Jan Kučera a nejprve přivedl na podium flétnistu Fabiana Johannesa Eggera. Jeho soutěžní skladbou byl Koncert pro flétnu a orchestr Jacquesa Iberta. Skladba má necelých pětadvacet minut a flétna je opravdu hodně zaměstnaná. V úvodní a ve finální větě svedl Egger heroický výkon, kdy přerušován krátkými orchestrálními mezihrami, vyhrával jakoby bez nádechu pohyblivou melodii. Mnohde navíc soutěžil s dynamikou orchestru. Ve střední pomalé části se Egger prezentoval jistým tónem ve výškách a sympatickou barvou ve spodním rejstříku, třebaže mu invenčně jednotvárnější Andante neskýtalo mnoho příležitostí k vyniknutí.

Dirigent Jan Kučera pak přivedl na podium houslistku Margarytu Pochebut, která si pro soutěž vybrala Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll, op. 44 Maxe Brucha. Ten méně populární oproti autorovu nesmrtelnému prvnímu koncertu g moll. Navzdory tomu je dílo vybaveno líbivou melodií, kterou Pochebut hrála vkusně výrazově i v technických pasážích. Tónově slušně vybavená houslistka běžně zvládala kadence, třebaže v druhé větě zvolila spíše legendární finesy v intervalově choulostivých partiích, než pevné přemostění zdvihů. Svou hru osobitě skloubila s pódiovým pohybem a výtečně si rozuměla s orchestrem, který byl ke všem sólistům velmi vstřícný.

Třetím soutěžícím byl klavírista Denis Stefanov, který hrál Koncert pro klavír a orchestr č. 1 g moll, op. 25 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Do typicky mendelssohnovského orchestrálního zvuku nastoupil zdatně a suverénně v něm vedl svou sólovou linii. Jeho hra byla klidná, melodické figury hrál v mozartovském jasu, byl jistý v častém a hbitém pohybu přes celou klávesnici. Dynamika odpovídala spíše náladě Mendelssohnových Písní beze slov, v andante se nepouštěl se do výraznějších zvukových poryvů.

Posledním finalistou na podiu Dvořákovy síně byl domácí pianista Adam Znamirovský a již sám výběr jeho soutěžního díla prorokoval pozici na stupních vítězů. Adam si vybral Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 16 Edvarda Griega. V současném nástupu nástroje s orchestrálním zvukem a ve velké dynamice byl jeho nástroj součástí tělesa, vzápětí opuštěný zůstal zvučný a zřetelný. V průběhu skladby vkusně pracoval s dynamickou pulzací a vybranou agogikou. V kadencích ukázal technickou zběhlost, melodii vyhrával s poetikou a zpěvností a jeho spřízněnost s orchestrem vyvrcholila v závěrečném bouřlivém finale. Spolupráce obou pianistů s dirigentem byla pozoruhodná v tom smyslu, že chyběl oční kontakt kvůli postavení dirigenta vůči klavíru. Přesto vedl orchestr s báječným ohledem k mladým virtuosům, všichni členové orchestru mladé umělce vyloženě hýčkali.

Součástí soutěžního dění byly také ceny, o kterých hlasovalo publikum. A také loterie, pomocí rozdaných kanastových karet. Výherce získal LP s nahrávkou kompletního klavírního díla Antonína Dvořáka, které nahrál Ivo Kahánek. Ten také na podiu losoval výherce a předával LP se svým podpisem výherci. O výsledcích soutěže čtěte ZDE.

————-

Slovo předsedy letošní poroty Concertina Praga, kterým byl houslista Dmitry Sitkovetsky:

Jsem tu letos už třetím rokem na pozici předsedy poroty, byl jsem tu už v letech 2020 a 2021 a teď v roce 2023. Myslím, že tento ročník byl nejlepší ze všech, ty předchozí byly také vynikající, ale celkově byla úroveň nejvyšší tento rok. Což je pozoruhodné, protože vidím, že nastupuje nová mladá generace, a vidím to i na dalších soutěžích. Takže zažíváme zajímavou etapu, kdy nejvýraznější hudebníci jsou narozeni v tomto miléniu. Otázkou ale je, jakému světu čelí a jaké jsou možnosti. Mnozí z nás jim můžou pomoci, pomáhají a budou pomáhat. Protože potřebují, aby o nich získalo povědomí více lidí, a je pravda, že kontakty s mezinárodní komunitou jsou asi důležitější, než samotné ocenění na soutěži.

Z rozhovoru s Janem Simonem, ředitelem festivalu Dvořákova Praha (Concertino Praga se koná v rámci něj) a intendantem Akademie klasické hudby:

Já jsem nadšený, protože letošní kategorie byly neuvěřitelné. Když to srovnám s loňským rokem, kdy jsme chvíli přemýšleli, jak to bude s cenami v sólové kategorii, tak letos bylo už od prvního výkonu jasné, že nebudeme mít problém udělit první cenu. Večer skutečně gradoval jednotlivými výkony a bylo sympatické, že každý výkon měl úplně jiné atributy. Živelnost na straně jedné se doplňovala obrovským přehledem a kontrolou nad nástrojem. A chtěl bych pochválit i Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Jana Kučery, protože předvedl asi nejcitlivější doprovod a vyšel vstříc sólistům. Pro mě byly večery finále Concertina jedním z nejsilnějších zážitků letošního ročníku. Na všech kandidátech bylo vidět, že muziku berou jako své poslání a když je to takto v raném věku, tak jenom budu držet palce, aby jim to vydrželo i do let dalších. A myslím si, že letošní kvalita Concertina Praga si nezadá s žádnou ze světových interpretačních soutěží.

Foto: MHF Dvořákova Praha, Petra Hajská