„Ani ne dvacet minut trvající skladbě, v níž skladatel zvolil důsledně homofonní přístup a razantně zesílil roli rytmické složky, dominovalo vzletné hýření trhaných rytmických protipohybů podpořené hravou a pestře koncipovanou instrumentací.“

„Autor ve své skladbě výrazně zjednodušuje tematickou stránku a na místo toho klade trpělivou snahu o opracovávání a vybrušování hudební struktury.“

„O celkově úchvatný dojem z této čtyřvěté kompozice se zasloužila zejména svéhlavá hra tří sólistů, která odkrývala transparentnost a věcnou návaznost mezi jednotlivými kontrapunkticky strukturovanými hlasy a rytmickými relacemi.“

V rámci festivalu Dvořákova Praha se 17. září na půdě pražského Rudolfina představil orchestr Akademie komorní hudby, jenž s elegancí a řemeslnou pečlivostí uvedl díla Bohuslava Martinů, Ernesta Chaussona a zatím nejnovější skladbu Jiřího Gemrota Ďábelský rozmar pro violoncello, dechové nástroje a bicí. Světová premiéra tohoto relativně krátkého, avšak hudebně velmi zábavného díla vnesla do výjimečné atmosféry koncertu příjemnou lehkost a čistou radost z klasické hudby. Personální dominantu večera tvořila tři zvučná jména reprezentující mladou generaci virtuózních hráčů. Houslista Josef Špaček, klavírista Roman Rabinovich a violoncellista Tomáš Jamník zde stvrdili svou technickou obratnost a zejména esteticky citlivý přístup k látce.

Sjednocující linií dramaturgického plánu koncertu byla již zmíněná trojice muzikantů, kteří se během prvních dvou skladeb od Chaussona a Gemrota postupně vystřídali, aby se pak v závěrečném čísle symbioticky sešli, a nabídli tak posluchači mimořádně chytlavou souhru vzájemně spolu neproblematicky komunikujících muzikantských individualit. Tento jistě obhajitelný dramaturgický vhled, v němž jsme mohli pozorovat rozdílné, avšak vždy v jistém směru obohacující interpretační pohledy na jednotlivé kompozice, ovšem mírně ztratil na konzistenci z důvodu svérázného výběru skladeb, kdy byl posluchač nucen těkat mezi lyrickým a emočně rozměklým francouzským romantismem na straně jedné a radikálně přímým neoklasicistním modernismem na straně druhé. Přes tento jemný deficit v historické či stylové kontinuitě programu je třeba ale uznat, že díky špičkovým výkonům instrumentalistů se tento koncert přetransformoval ve sjednocený a hřejivý hudební prožitek.

Jako první číslo programu zazněl Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto D dur francouzského skladatele Ernesta Chaussona. Z celkového hlediska šlo o komplexní skladbu disponující značně rozsáhlou paletou výrazových a zvukových potencialit. Chausson tu překlenul žánrové diference mezi pěnivou a témbrově jiskřivou impresí, snovou lyrikou francouzského romantismu a dramatickou vyostřeností. Komorní soubor, v jehož čele stanul jeden z nejuznávanějších českých houslistů současnosti Josef Špaček a oceňovaný izraelský klavírista Roman Rabinovich, si s touto charakterovou rozmanitostí poradil s profesionálním nadhledem. První věta byla rámcově rozvržena do dvou dynamicky a výrazově kontrastních poloh, totiž do již zmíněné poetické lyriky a umírněné dramatičnosti. Komorní těleso tento strukturní rozpor vtělilo do sevřeného tvaru, v němž vládla vkusná agogika vycházející z citlivého porozumění vnitřní logice skladby. Druhá věta se nesla ve zpěvnějším modu. Výrazně odlehčenější étos kompozice zde těleso podpořilo poněkud hravějším přístupem, který ovšem občas postrádal razantnější akcentaci při artikulaci jednotlivých melodických frází. Třetí větě Chausson vtiskl závažnější charakter. Hudba se zde vinula od temné, místy až dekadentní chromatiky, již v podobě krátkého úvodního motivu představil sólový klavír, k tragédii směřujícímu dramatickému závěru. Speciální pozornost si zde zasloužil Roman Rabinovich. Jeho jemná práce s barvou, v jejímž rámci se impresionisticky stříbřité pasáže prolínaly s dekadentní potemnělostí a zvukovou zastřeností, byla jedním z vrcholů koncertu. Čtvrtá věta byla dozajista nejefektnější událostí první půlky koncertu. Soubor ji provedl v jednom energickém tahu, a to bez opomenutí potřebného napětí a dynamických předělů. Hráči zde zdůraznili jednosměrnou a důsledně kontinuální stavbu skladby, v níž se jednotlivé sólové výstupy klavíru a houslí propojovaly v jednotný a souběžně dýchající organismus.

Druhou polovinu večera odstartovala světová premiéra Jiřího Gemrota. Ani ne dvacet minut trvající skladbě, v níž skladatel zvolil důsledně homofonní přístup a razantně zesílil roli rytmické složky, dominovalo vzletné hýření trhaných rytmických protipohybů podpořené hravou a pestře koncipovanou instrumentací. Jiří Gemrot je obecně známý pro svůj neoklasicistní postoj ke kompozici, jejž opírá o vrcholné zjevy vážné hudby 20. století. Jeho skladby se vyznačují výrazně exponovanou dramatičností vycházející z historií a tradicí zkroceného modernismu. V celkovém přístupu ke kompozici má Gemrot blízko k Prokofjevovi či Bohuslavu Martinů, zejména tedy k jejich kritickému promýšlení a rozšiřování oblasti tonálního uvažování. Skladba Ďábelský rozmar pro violoncello, dechové nástroje a bicí z této stylové linie nijak nevybočuje. Právě naopak: Gemrot v ní prohlubuje a místy radikalizuje skladatelské metody a konstrukce, jež se v průběhu let propsaly do jeho nezaměnitelného individuálního hudebně-stylového výrazu, úspěšně budovaného v průběhu celého autorova kompozičního vývoje. Jedná se o dílo, v němž skrze upozadění nosné hudební ideje drtivě převládá konstrukčně architektonická skladatelská práce. Gemrotovy postupy se tím nápadně přibližují hudebnímu myšlení, jež v české hudbě reprezentoval ku příkladu Jindřich Feld. Autor ve své skladbě výrazně zjednodušuje tematickou stránku, a na místo toho klade trpělivou snahu o opracovávání a vybrušování hudební struktury, již tvoří nečekané vpády dechové a bicí sekce, ostrá akcentace smyčců a neotřelé zacházení s harmonickou složkou. Výsledkem je zábavná a k posluchači otevřená skladba, která člověka nijak nezatěžuje myšlenkovou hloubkou a vážností, nýbrž naopak vyvolává dojem téměř dětsky nevinné radosti z nepřeberných rytmických a motivických možností rozšířeně tonálního hudebního materiálu. Zajisté se proto nejedná o dílo, které by nějak výrazněji zatřáslo neoklasicistními stylovými konvencemi nebo přišlo s něčím tryskavě originálním. Jde spíše o posluchačsky příjemnou imaginativní hru, jež sice nepatří mezi vrcholy skladatelova tvůrčího snažení, která si však vždy najde pozitivní odezvu od širokého posluchačstva schopného ocenit kompoziční nápaditost ukrývající se ve strukturním pohybu hudební formy samotné.

Gemrotovu kompoziční metodu evoluční progrese hudební formy představil orchestr Akademie komorní hudby na technicky vysoké úrovni. Bezproblémová a přesná souhra vytáhla z Gemrotova díla nejdůležitější harmonické, motivické a rytmické vztahy, čímž posluchači zprostředkovala intenzivní a unikátní zážitek. Zvláštního ocenění si zaslouží Tomáš Jamník, jehož sebejistý výkon skloubil ostře výrazový charakter skladby s profesionálně distancovanou interpretační perspektivou.

Posledním číslem koncertu bylo Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr Bohuslava Martinů. Skladbu, jež byla napsána po vzoru barokního concerta grossa, autor prošpikoval dravou pulzací a výbušně exponovanými rytmicky drsnými pasážemi. Martinů zde mistrně využil momentu napětí a očekávání, čímž posluchači naservíroval bodavé vpády tvrdé expresivity v kombinaci s klidnějšími místy, jež postupně kulminovaly v souboj polyrytmických antitezí. O celkově úchvatný dojem z této čtyřvěté kompozice se zasloužila zejména svéhlavá hra tří sólistů, která navzdory těžko sledovatelné struktuře skladby s neobyčejným pochopením pro logický vývoj kompozice odkrývala transparentnost a věcnou návaznost mezi jednotlivými kontrapunkticky strukturovanými hlasy a rytmickými relacemi. Technicky pekelná místa orchestr zahrál s bravurou a čistotou, aniž by ovšem ztratil ze zřetele pohled na celkovou architektonickou progresi skladby.

Šestnáctý ročník festivalu Dvořákovy Prahy v rámci tohoto koncertu posluchači předal vroucí syntézu mladistvého nadšení pro klasickou hudbu s profesionálními výkony, jejichž kvalitu lze bez většího zaváhání přirovnat k vysoké evropské koncertní produkci. Akademii komorní hudby proto lze jen popřát mnoho úspěchů v dalším uskutečňování technické brilance v esteticky čisté a umělecky vytříbené formě.

********

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská