„Koncerty Václava Lukse se vyznačují interpretační jistotou, a proto i dojmem, že výsledek nemůže ani vypadat jinak.“

„Rád se podrží vzrušujících pasáží, dramatičtějších zvratů, blízkých ve výraze prototypům barokních afektů.“

„Luksův sbor je schopen splnit nároky i těch nejrychlejších temp. Byť možná na pár místech zbytečně už opravdu hraničních.“

Tři hodiny hudby, tři hodiny krásy. Takový je Händelův Mesiáš, po roce a půl znovu na programu pražských koncertů barokního orchestru Collegium 1704 a jeho sboru Collegium Vocale 1704. Pod rukama Václava Lukse rozkvetla partitura v úterý v Rudolfinu do mnohotvárné, ale přitom stylově jednotné fresky, do hudebního monumentu slovo za slovem jemně strukturovaného a zároveň v nadhledu velkoryse rozmáchlého.

Oratorium, které zaznělo poprvé na Velký pátek roku 1742, tedy na Velikonoce, reflektuje Bibli, prorocká zaslíbení, popis Ježíšova narození, života a vzkříšení i význam jeho oběti na kříži a prochází svými texty de facto celým církevním rokem. Je dávným svědectvím o víře i o hudebním myšlení, o křesťanském prožívání běhu světa a upřímné zbožnosti i o dobové hudební kultuře. Händelovu hudbu dokáže Václav Luks rozeznít se svými umělci tak, že je toto svědectví i dnes zcela životné. Stejně jako velké plátno některého ze starých mistrů, vhodně vystavené, zakomponované do prostoru a dobře nasvícené. Když zůstaneme u příměru s obrazem, možná už nedokážeme dešifrovat všechno z toho, co takové umělecké dílo ve své době odráželo, ale ještě stále jsme schopni ocenit jeho celkovou kompozici, barevnost, tahy štětcem a dokonce jeho vyzařování.

Koncerty Václava Lukse se vyznačují interpretační jistotou, a proto i dojmem, že výsledek nemůže vypadat jinak, než jak je dílo předkládáno. Na dirigentském stupínku je jako nefalšovaný entusiasta vehementně náruživý až nadoraz; pro hudebníky, které neustále neúnavně podněcuje, doslova přemlouvá, jsou jeho důsledně přesvědčivá gesta návodná, strhující; pro publikum jeho pohybový projev komplexně, bezděky, někdy až hodně, ale zcela jistě nezáměrně, vyjadřuje interpretovanou hudbu, respektive prožitek z ní. Tím víc, čím kontrastněji skladbu cítí a koncipuje.

Händelova Mesiáše vykládá Václav Luks takového, jaký je: jako nedějové přemítání, v pravém slova smyslu nikoli typické barokní oratorium s vypravěčem; a už vůbec ne jako nějakou liturgickou záležitost, ale jako do budoucna hledící oduševnělou koncertní skladbu, v protestantském duchu svobodně osobní a jedinečnou. Rád se však i v ní podrží vzrušujících pasáží, dramatičtějších zvratů, blízkých ve výraze prototypům barokních afektů užívaných zejména v operách. Určitě i jich všímá o něco víc než míst hledících směrem k hranicím nebeského klidu. Ten se však najde a vyjádří přece jen jednodušeji než náhlý vzruch…

Své by mohl i tom povědět kontratenorista Benno Schachtner, kterého v sólovém altovém partu vedla snaha vyhovět nárokům temp a sdělované naléhavosti až k přehnanému afektu, zasahujícímu do výrazu i do intonace. Klidné, táhlé hudební pasáže mu přitom vycházely nádherně. Ze čtveřice sólistů zaujala sopranistka Johanna Winkel svým jednoduše přímočarým projevem asi nejméně – dostatečně, ale nikoli neopakovatelně. Polský tenorista Krystian Adam, v Praze – i v Mesiáši – už známý, čím dál víc poutá pozornost krásně barevným mužným hlasem. A chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac stále zřetelněji vyhovuje představám o pohyblivém a přitom přiměřeně hutném hlasu, budícím respekt i libost.

Luksův nevelký sbor vystoupil v pěkně vyladěném složení, ve vynikající formě, sezpívaný do jednotné dokonalosti a schopný splnit nároky i těch nejrychlejších temp. Byť možná na pár místech zbytečně už opravdu hraničních. Orchestr muzicíroval uvolněně, ale v každém okamžiku stoprocentně při věci. Výsledek byl naprosto homogenní.

Hallelujah, chvalozpěv o Králi králů a Pánu pánů, vznešené a radostné vyvrcholení druhého dílu oratoria, se podle očekávání stalo nakonec během dlouhého potlesku ještě přídavkem. Václav Luks je schopen se vyvarovat toho, aby se provedení, zvláště při opakování, nestalo jen lacinou prezentací „hitu“. Mesiáš, dílo velkolepé a niterné, gigantické a přitom intimní, byl přijat během let anglosaským světem za národní, vpravdě kultovní. Pražské publikum se k takovému chápání skladby kdykoli rádo připojí. Tím spíš, když je mu předložena s takovou interpretační samozřejmostí, usazenou a zvládnutou, nevzbuzující v podstatě žádné pochybnosti. A podepřenou navíc nádhernou nahrávkou, která vznikla v mezidobí od posledního uvedení a dala tomu nynějšímu další díl jistoty.

Foto: Petra Hajská