„Originální tvůrčí prostředí OSP funguje teprve tři roky, ale zdá se, že disponuje obrovským potenciálem.“

„Pojetí je akční. Účastí mimů a výtvarníků je dění na scéně udržováno v neustálém pohybu.“

„Je to dílo provozně přenosné, zábavné a poskytuje zážitek, za nímž se nejeden divák je ochoten vypravit i víckrát.“

Dalším operním kouskem, který byl k vidění na festivalu Opera 2020, byl Časoplet Lukáše Sommera. V sobotu 8. února se pražskému publiku představila v hudebním nastudování dirigenta Sébastiena Bagnouda Opera studio Praha s komorním dílkem, které si za námět vybralo podstavy a události českých dějin.

Časoplet Lukáše Sommera prezentuje Opera studio Praha (OSP) jako muzikálovou operu, čímž je dílo předem osvobozeno od konceptuálních paralelismů a zve diváka, aby se prostě bavil. Vedle toho, že se v něm zpívá a hraje bez amplifikace, ho na operní břeh posouvá také edukativní záměr, byť neproklamovaný a jakoby skrytý pod masku poučeného šaškovství. Zpřístupnit české dějiny formou Komenského ideje „scholy ludus“ je určitě výborný nápad – podtitul „operní komiks z dějin národa“ jistě leckomu evokuje veleúspěšné opráski sčeskí historje – a je skvělé, že někoho napadlo udělat to operou.

Časoplet vznikl jako jeden z mnoha projektů objednaných ke 100. výročí založení republiky. V premiéře byl uveden v Pražské křižovatce v roce 2018 a tamtéž se odehrálo i jeho festivalové představení 8. února 2020. Na druhou stranu „udělat to operou“ je pěkně těžké zadání – uvážíme-li, že opera platí všeobecně za nejkonzervativnější a také nejkontroverznější z živých hudebních žánrů (v jednom středoškolském výzkumu byla opera jediným žánrem, u něhož studenti využili v hodnocení možnost „nesnáším“).

O podobě opery nejspíš rozhodlo originální tvůrčí prostředí OSP, které, pravda, funguje teprve asi tři roky, ale zdá se, že disponuje obrovským potenciálem, který – dostane-li se mu dost fantazii stimulujících podnětů – vydá ještě nejeden skvostný plod. Duší OSP jsou zpěvačka Anita Jirovská, divadelní režisér Vojtěch Svoboda a dirigent Sébastien Bagnoud. Všichni se na realizaci Časopletu podílejí. Opera má komorní rámec: pět zpěvaček, dva mimové, dva výtvarníci. Desetičlenný orchestr sestává ze smyčcového kvarteta, tří hráčů na dechové nástroje (flétna, fagot, hoboj), další tři hrají na akordeon, klavír a bicí.

Počínaje mytickým dávnověkem a přes pověst o Bruncvíkovi, Libušino proroctví, institucionalizaci křesťanství, Karla IV., Mistra Jana Husa a tak dále konče postavou Tomáše Garrigua Masaryka, defilují před diváky klíčové položky české historie, které si pamatujeme z hodin dějepisu a mnohdy je vnímáme spíš jako symboly než skrze jejich dobovou realitu (s níž se tak jako tak nemáme možnost identifikovat). Ztvárnění je primárně divadelní s posunem k filmové střihové estetice a zahrnuje moderní umělecké techniky, z nichž tou nejnápadnější a výrazně formotvornou je zapojení dvou výtvarníků alias sprejerů, kteří pojednávaný obsah průběžně ilustrují na velkých arších balicího papíru na mobilním stojanu (na festivalovém představení jimi byli Tereza Mejstříková a Filip Dvořák).

Pojetí je akční. Účastí mimů a výtvarníků je dění na scéně udržováno v neustálém pohybu, všechno takříkajíc „frčí“. Divákovi nezbývá než žasnout, jakého účinku se dá docílit světelným designem (Šimon Kočí) a choreografií několika lidí (obraz Bílé hory). Herecký a pantomimický talent musejí vedle hlasové vybavenosti osvědčovat i zpěvačky. Mimové, výtvarníci i pěvkyně spolu v obrazech komunikují, všechny dimenze se prolínají. V pantomimických rolích účinkovali na festivalovém představení Jonatán Vnouček a pan režisér, který si takto odskočil ke své další profesi.

Bolavou stránkou oper v mateřském jazyce bývá libreto a je dokladem kompozičního mistrovství Lukáše Sommera, že s textem v Časopletu zachází neuvěřitelně muzikálně. Charakter textu se obraz od obrazu mění, někdy je básnivější, jindy narativní, dojde i na patos, výkřiky, dialog, závěrečný Epilog je modlitbou. Skladatel dává celému dílu jednotný rámec stylovým ukotvením v minimalu. Z repetitivního uchopení textů se rodí písně, o přednes se průběžně a v různých modifikacích dělí pětice pěvkyň (na festivalovém představení to byly Eva Kývalová, Anita Jirovská, Pavla Mlčáková, Lucie Prokopová a Eliška Sedláčková) a neméně pestře a akčně zní i instrumentální doprovod. Pěvkyně nemají v opeře přiděleny role podle charakteru postav. Ženské pěvecké kvinteto zde účinkuje chvílemi jako kolektivní šaman či vypravěč, chvílemi se diferencuje do figur příslušných scén nebo se z něho vydělují jednotlivé postavy podle potřeby obrazu.

Je asi potřeba podotknout, že Časoplet, ač se nedopouští historických lapsů (libreto k opeře vytvořil skladatel se supervizí Heleny Chalupové), není výkladovou operou o české historii. Nápadité, hravé hudební zpracování je často na úkor srozumitelnosti textu (za sebe musím říci, že vzhledem k ústřední vizi díla, jíž je zkratka, mi to nevadí) a včetně obsahu si operu užije víc ten, kdo o tématu přece jen něco ví, než divák českými dějinami zcela nedotknutý. Dospělým stačí přichytit se útržkovitých znalostí z dějepisu, děti se možná po zhlédnutí opery na leccos rodičů zeptají – a i to je výborné.

Časoplet je nevyzkoušeným operním tvarem. Od počátku asi bylo jasné, že nepovstane jako opera „kamenného“ střihu, ale vyvine se v něco alternativního. Představení stále žije – nejbližší termíny se plánují na březen 2020 v Divadle Na Maninách – a leccos možná ještě dozná nebo by mohlo či mělo doznat změn. Například proměny mezi obrazy, které se – jako všechno v opeře – odehrávají divákům na očích včetně přestaveb scény (obstarávají je účinkující). Ta sice není nikterak výpravná, ale výměna rolí papíru, aranžování rekvizit jako dračí hlavy nebo štafle a převlékání musejí v zájmu pulzace díla probíhat svižně. Čas protagonistům na scéně získávají orchestrální mezihry, ale myslím, že přistoupí-li divák (rád) na iluzi zprostředkovávanou výtvarnou zkratkou, kostýmy (Zita Miklošová) či rekvizitami, je škoda mařit mu ji hluchými místy na scéně, během nichž se protagonisté potřebují převléknout (například), když by přitom stačilo najet před ně se stojanem s papírem na malování.

Podobně jako opery Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka je i Časoplet Lukáše Sommera svědectvím o tom, že opera je žánr stále živý. Je to dílo provozně přenosné, zábavné a poskytuje zážitek, za nímž se nejeden divák – věřím – je ochoten vypravit i víckrát.

Foto:  archiv festivalu