„Klavírní kvartet č. 1 Bohuslava Martinů patří k jeho nejlepším komorním dílům.“

„Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír Jiřího Gemrota je plný zajímavých variací.“

„Lento z Klavírního kvarteta č. 2 Es dur patří k těm nejpůsobivějším pomalým větám Dvořákových skladeb.“

Český spolek pro komorní hudbu je jednou z nejstarších a nejrenomovanějších hudebních institucí nejen u nás, ale v celé Evropě. Tato koncertní sezóna je již jeho 125. a ve dvou hlavních cyklech představuje to nejlepší, co v oblasti komorní hudby máme. Však se také středeční cyklus jmenuje Mistrovská díla české komorní hudby. Uvádí výhradně české skladatele a jejich významná díla, která jsou součástí našeho hudebního dědictví. Residenčním souborem této jubilejní sezóny je Klavírní kvarteto Josefa Suka, které se představilo 12. 2. v Rudolfinu třemi skladbami ze tří různých období.

Klavírní kvarteto Josefa Suka se za 13 let své existence vypracovalo mezi naše nejlepší komorní soubory. Je nositelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2014, koncertuje po celé Evropě a objevilo se i v Japonsku, natáčí nejen pro Supraphon, ale i pro nezávislou italskou produkci Azzurra Music z Verony a vydavatelství Limen music and arts z Milána. Jeho repertoár zahrnuje všechna významná díla od klasicismu až po současné skladatele. Řada z nich, jako třeba Ital Matteo D´Amico nebo Švýcaři Max E. Keller a Jean-Luc Darbellay, z českých skladatelů Jiří Gemrot nebo Marta Jiráčková, své skladby kvartetu přímo věnovali a soubor je uvedl ve světové premiéře. Zakladatelem souboru je houslista Radim Kresta. Na violu hraje Eva Krestová, na violoncello Václav Petr. Klavír je v současné době doménou Pavla Zemena. Všichni působí zároveň jako pedagogové. Václav Petr je koncertním mistrem violoncell České filharmonie, Radim Kresta koncertním mistrem Pražského komorního orchestru.

Klavírní kvartet č.1 H 287 Bohuslava Martinů je jeho jedinou skladbou pro toto nástrojové obsazení. Martinů ji psal za války v americkém exilu a vyjadřuje, zvláště ve středním Adagiu, veškerou úzkost a děs z války, strach o obsazenou domovinu i touhu po vlasti, ale také – ve finální části Allegretto poco moderato – naději a radost z budoucna. Skladba patří k jeho nejlepším komorním dílům, má typické rysy jeho hudební řeči i melodičnosti. Navíc je i posluchačsky líbivá, dokáže posluchače vtáhnout hned od prvních tónů části Poco allegro a pak už jej nepustí až do finálních tónů třetí věty. Sukovo kvarteto začalo strhujícím způsobem, technicky bravurně. V první větě barevně vykreslovalo takřka taneční melodii, aby naopak ve větě druhé především smyčce zdůraznily lyrickou zádumčivost. Přechody mezi violoncellem, violou a poté houslemi ukazovaly na výbornou sehranost interpretů. Třetí věta dává velký prostor klavíru, který Pavel Zemen plně využil. Závěrečná sólo kadence byla výrazově výtečně vypracovaná. Důraz na souzvuk, zpěvnost a líbeznost a skvělá barevnost daly vyniknout nejen kvalitě kvartetu Bohuslava Martinů, ale i kvalitě souboru.

Bohuslav Martinů, Sergej Prokofjev a Benjamin Britten patří ke skladatelským vzorům Jiřího Gemrota. Gemrot patří k výrazným soudobým českým skladatelům, stylově vychází z neoklasicismu a v harmonii využívá neotřelých, ale tonálně zakotvených postupů. V jeho tvorbě převažují komorní skladby. Z necelé šedesátky skladeb, které napsal, je 36 skladeb komorních, z nichž mnohé vznikly po dohodě s interprety. K nim patří i Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír z roku 2015, který napsal právě pro Klavírní kvarteto Josefa Suka. To opus také uvedlo ve světové premiéře. Skladba je dvouvětá, plná zajímavých variací. Výraznější je druhá věta, Animato, která je melodičtější a divácky vděčnější. Obě věty ovšem posluchačům zprostředkovávají silný emocionální zážitek, zvýrazněný emoční hrou kvarteta. Opět lze jen pochválit přechody mezi jednotlivými strunnými nástroji, do kterých se zapojil ve druhé větě i klavír, velmi dobrou dynamiku (ta pianissima!) i tónovou vyváženost. Není divu, že kvarteto toto dílo uvádí s úspěchem i v zahraničí.

Antonín Dvořák složil dva klavírní kvartety. Mezi prvním a druhým byla pauza 14 let a Dvořák ten druhý složil tak trochu z donucení, když na něho jeho dvorní vydavatel Simrock neustále naléhal. Klavírní kvartet č. 2 Es dur napsal Dvořák během léta (za 40 dní!) roku 1889 ve Vysoké a Simrock dílo vydal na počátku následujícího roku. Jak vydavatel předpokládal, získalo si okamžitě oblibu pro svou originalitu a mimořádnou melodičnost. Kvartet je čtyřvětý a dokládá, jak byl Dvořák schopný rozvíjet klasickou formu novým obsahem. Třeba první věta začíná unisonem všech nástrojů s hlavním tématem, které se pak vine celou první částí. Dvořák si dovolil i poškádlit posluchače, když na závěr první věty vložil falešnou codu – v repríze skladba graduje, všichni čekají konec, vše se ale najednou zlomí, hudba zní v pianissimu, aby se nakonec zvedla znovu k efektnímu zakončení.

Snad nejkrásnější částí kvarteta je druhá věta, Lento. Kouzelná sóla violoncella Václava Petra s klavírem Pavla Zemena, s opakováním témat, s instrumentačními i modulačními obměnami, to vše až přibíjelo posluchače do sedadel. Troufám si tvrdit, že Lento patří k těm nejpůsobivějším pomalým větám Dvořákových skladeb. Melancholicky zní i třetí věta, jen občas přerušena živější částí. Naopak finále je jedno z nejživějších a strhne jak interprety, tak posluchače. Provedení nejen čtvrté věty bylo brilantní, všichni interpreti skladbu skutečně prožívali. Mimořádný byl i ohlas publika.

Jako první přídavek zazněla třetí věta Adagio z Klavírního kvartetu č. 1 c moll op. 15 od Gabriela Faurého. Tento klavírní kvartet má soubor perfektně zažitý, natočil jej už před lety na CD a DVD v Itálii. Vybrat romantika Faurého po Dvořákově klavírním kvartetu bylo dramaturgicky velmi zajímavé, možnost porovnání se přímo nabízela.

Druhým přídavkem pak byla třetí věta Allegro con fuoco z Klavírního kvartetu č. 1 a moll op. 1 Josefa Suka. Věta skutečně plná ohně, zahraná s nadšením a vervou, která zvedla posluchače k ovacím ve stoje. Po tomto přídavku už žádný jiný snad ani nemohl být.

Foto: Zdeněk Chrapek