„Předehra k Ullmannovu Rozbitému džbánu by se měla na koncertech hrát častěji.“

„Prožité provedení, které dokázalo propojit abstraktní strukturu Bergova koncertu s hlubokými, i když civilně podanými emocemi.“

„Brahmsovu 1. symfonii orchestr s šéfdirigentem zahrál mimořádně plasticky a bez jakékoliv stopy urputnosti.“

Pondělní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl na dobu neurčitou shodou okolností poslední akcí podobného rozsahu v Praze. Program se měl opakovat v úterý, preventivní státní zdravotní opatření však zrušením všech shromáždění nad sto účastníků zasáhla jako vyšší moc. A tak už zůstala jen možnost připomenout si umění houslistky Leily Josefowicz a dirigenta Alexandera Liebreicha dnes večer v záznamu na stanici Český rozhlas D-dur.

O houslovém koncertu Albana Berga se hovoří jako o nejkrásnějším díle svého druhu v hudbě dvacátého století. Provedení Leily Josefowicz s rozhlasovými symfoniky takový pohled naprosto jednoznačně potvrzuje. Stejně krásně však ve Dvořákově síni Rudolfina zazněla i Brahmsova První symfonie, kterou orchestr s šéfdirigentem zahrál mimořádně plasticky a bez jakékoliv stopy urputnosti. A velmi zajímavým číslem byla na samém začátku večera předehra k opeře Rozbitý džbán od Viktora Ullmanna, hudba nápaditá a vděčná.

Ullmann dopsal operu těsně před deportací do Terezína. Vychází z divadelní hry Heinricha Kleista, autora z přelomu 18. a 19. století. Už v předehře se jasně objevuje podstata díla: jde o satiru, která si bere na mušku byrokratickou tupost a omezenost moci. Předehra má určitou dvojlomnost, tak jak zřejmě využívá různý hudební materiál díla. Na jedné straně je rozverný motivek, který se opakovaně vrací v trubkovém sólu a je nakonec rozvinut do větší plochy. Na druhé straně jsou přítomny až snové lyrické polohy. Mezi těmito dvěma krajnostmi je odlehčená tanečnost. Předehra možná trochu připomíná hudbu Ericha Wolfganga Korngolda, možná v něčem Richarda Strausse, ale v celkovém vyznění je ve výsledku výrazně „svoje“. Vystřídá staccatové i zpomalené plochy, výrazná sóla a proměny nálad a ve zrychlení končí odlehčenou tečkou, kterou Alexander Liebreich, tak jak umí, rukama ukázal a reálně dovedl ke krásnému vtipnému vytracení hudby do vzduchu. Předehra k Rozbitému džbánu by se určitě mohla a měla na koncertech hrát častěji, rozhlasoví symfonikové ji skutečně objevili.

Bergův Houslový koncert není skladbou úplně snadnou, prvoplánově přístupnou. Nicméně tak prožitý přístup, který dokázal propojit abstraktní strukturu skladby, danou užitím dvanáctitónové kompoziční metody, s hlubokými emocemi, učinil z uvedení skladby skutečnou událost. Leila Josefowicz je pro toto dílo jednoznačně povolanou interpretkou. Určitě tu je souvislost s její mimořádnou pozorností věnovanou trvale hudbě dvacátého a ještě víc jedenadvacátého století. Rozhovor se světoznámou americkou sólistkou jsme pod titulkem Do světového repertoáru je potřeba přidávat nová a nová díla publikovali v pondělí.

Koncert s podtitulem „Památce anděla“ je mimořádně působivé dílo, i když velmi civilně, bez patosu. V podstatě navzdory dodekafonickému základu neopouští tonalitu, cituje dokonce Bachův chorál Es ist genug… Ale přece jen je jiné, neobvyklé. Kombinace racionální a emocionální složky je v pozoruhodném kontrapunktu. A právě to se podařilo dirigentovi a sólistce zachytit. Housle hrají většinu skladby s orchestrem. Málokdy se sólový part líbivě rozezpívá, někdy jen zaznívají jakoby zbytky hudby, často jsou housle umístěny ve svém samostatném pásmu. Pak vzniká dojem, že to, co housle hrají, na první poslech se sóly basklarinetu, s harfovými tóny a smyčcovými plochami nesouvisí, ale zdání klame. Jde o úryvky, scénky, úseky, které jsou jakoby řídké a pak náhle intenzivnější, ale výsledek je komplexní. Věcná stránka hudby nikdy nepřeváží, vždy posluchač nakonec zachytí náladu. Nic se nesděluje přímo… Tím „andělem“, jak známo, byla předčasně zesnulá osmnáctiletá dcera Almy Mahlerové a architekta Waltera Gropiuse.

Koncert je navenek dvoudílný. Druhá část je nejprve dramatičtější, sólistka se dostává až na dřeň, ale posléze hudba získává ještě další rozměr: to když se v dechových nástrojích, v téměř „varhanním“ rejstříku, ozývá zmíněný bachovský chorál. Jde o nádherné místo, které směřuje a vede nakonec k celkovému dojmu ze skladby, takovému, k jakému dospěje až k závěru. Zaznívá čím dál tišší zpěv, přichází zpomalování a vytrácení. Samotný konec s tichými akordy a dlouhými vysokými tóny v houslích je z toho rodu, kdy se po doznění ještě nějakou dobu vůbec nechce hýbat, natož tleskat.

Do Brahmsovy symfonické prvotiny, mimořádně dlouho tehdy zrající, vstoupil Alexander Liebreich po přestávce téměř hned, vlastně už s posledním nakročením na dirigentský stupínek. Ale nebylo to nijak překotné. V mysli se objevila vzpomínka na jeho první koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu s krásně zahranou Brahmsovou Čvrtou symfonií. I teď od začátku, od prvních tónů, „o něco“ šlo. Široce rozkročený zpěv nezastíral skladatelovu návaznost na Beethovenův odkaz. Levou rukou šéfdirigent krásně vytahoval z orchestru sóla, skrytá pásma a celé výjevy. Pečlivě věnoval pozornost dynamickému plánu.

Klasická forma nese v tomto případě intenzivní romantický obsah – a přesně to se dařilo v provedení dávat najevo. Krásně nepřerušeným zpěvem s nádherným hobojovým sólem byla volná věta; pohodově plynoucí, plná dílčích podnětů, byla věta třetí. Čtvrtá se pak jakoby vrací ke stylu úvodní věty, obsahuje ale i příkřejší gradace, neslyšná pizzicata a dramatické zlomy. Působivým nápadem bylo umístění trombonů vpravo nahoře na balkoně. Jejich až mysteriózní dialog s lesními rohy dole v orchestru byl klidný a jedinečný. Symfonie měla pěkné epizody, vyzněla komplexně, v prudkém vystupňovaném závěru monumentálně, a to vše bez prázdné zápasivosti, která bývá někdy Brahmsovi přiřazována. Dramaturgií i provedením jeden z těch nejlepších koncertů, které SOČR v poslední době nabídl.

Foto: Vojtěch Brtnický