„Závěrečné amen ve druhé z písní proniklo snad až do morku kostí.“

„Pokoušet se tuto emoci popsat by bylo naprosto zbytečné, tohle se dá jedině zažít.“

„Při interpretaci tohoto cyklu se oba bratři poctivě prostřídali a opět jsme měli možnost obdivovat jejich talent.“

Na třetí srpnové sobotní odpoledne uspořádalo Národní divadlo Brno mimořádný odpolední koncert s přiléhavým názvem Písňový recitál bratří Hozových. Akci umístěnou do příjemného prostředí foyer Janáčkova divadla iniciovali pořadatelé rozsáhlého letního festivalového projektu Maraton hudby Brno.

Při letmém pohledu do programu bylo jasné, že půjde tak trochu o „klubovou“ záležitost, vždyť písňovou tvorbu první poloviny 20. století, reprezentovanou zde skladbami autorů Maurice Ravela, Ericha Wolfganga Korngolda, Clauda Debussyho a v českém hudebním prostředí prakticky neznámého Ralpha Vaughana-Williamse, najdeme v programech jen zřídka…

Uvolněnou festivalovou atmosféru navodili oba bratři, tedy Roman a Tadeáš Hozovi, spolu se svým klavíristou Kostiantinem Tyshkem hned při příchodu na pódium. Mimo tištěný program totiž zahájili koncert k překvapení nejen mému, ale také vedle mě sedící dramaturgyně Janáčkovy opery Patricie Částkové a zřejmě i všech ostatních diváků duetem Frisch gesungen německého romantika Friedricha Silchera. Jak nám také po této vtipné, ale svým způsobem i dojemné „ouvertuře“ oznámil Roman Hoza, tenhle drobný kousek byl zařazen až na poslední chvilku. Nakonec to vůbec nevadilo, ba naopak – jak již bylo řečeno, atmosféra se tím oprostila od zbytečných akademismů a samotný program tedy mohl s konečnou platností začít.

Písňový cyklus Don Quichotte à Dulcinée komponoval Maurice Ravel původně na zakázku režiséra Georga Wilhelma Pabsta (mimochodem rodáka z Roudnice nad Labem) k jeho filmu Don Quixote. Vzhledem k pokračující neurologické nemoci však nebyl skladatel schopen dodat filmařům potřebný materiál včas a režisér Pabst zakázku nakonec předal Ravelovu kolegovi Jacquesi Ibertovi. Filmovou hudbu tedy Ravel bohužel nedokončil, nicméně z původní zakázky byly roku 1932 hotovy tři písně a ty dodnes žijí jako svébytné umělecké dílo.

V první z písní, Chanson Romanesque, autor naznačil místy až jazzové prvky, druhá píseň Chanson épique zase v rámci cyklu funguje jako svého druhu emoční a duchovní vrchol. V závěrečné písni pojmenované Chanson à boire se Ravel vrátil k tanečnějšímu a humornějšímu jazyku, kdy v hudbě můžeme kromě quasi jazzových refrénů vnímat také prvky španělských rytmů. Roman Hoza dokázal bravurně měnit náladu i závažnost sdělení, přičemž například závěrečné amen ve druhé z písní proniklo snad až do morku kostí.

Po silné Ravelově hudbě přišlo další vložené romantické překvapení koncertu, kterému už se naštěstí nikdo nedivil. V písni Franze Schuberta s názvem Lindenbaum se k Romanovi opět připojil bratr Tadeáš a symbolicky si tak předali interpretační štafetu, neboť následujícího cyklu Fünf Lieder Ericha Wolfganga Korngolda se ujal právě Tadeáš Hoza. Zajímavé jsou okolnosti vzniku skladby, neboť jednotlivé písně vznikaly průběžně několik let. Na webových stránkách nakladatelství Schott se uvádí, že cyklus byl napsán v období 1939–1947, v textech koncertního programu je zase uváděn vznik jedné z písní dokonce již roku 1911. Ať tak, či onak, podstatné je, že v rámci provedení bylo dobře možné sledovat postupnou proměnu autorovy hudební řeči.

Zatímco dříve psané Alt-spanisch a Alt-englisch na texty Howarda Kocha (americký básník a scenárista) vyznívají až úderným dojmem, na pozdějších písních Glückwunsch, Der Kranke a My Mistress‘ Eyes je znát určitý Korngoldův těžko uchopitelný patos, ke kterému zřejmě dospěl až pod vlivem amerického prostředí. Vysoce zajímaví jsou autoři textů. Symbolistu Richarda Dehmela (Glückwunsch) budou jistě znát všichni příznivci Arnolda Schönberga a jeho proslulé Zjasněné noci. Slezský básník Joseph von Eichendorff (Der Kranke) je zase brán jako jeden z vrcholných představitelů romantické lyriky. No a William Shakespeare (My Mistress‘ Eyes)? Toho snad ani představovat netřeba. Vzhledem k množství námětů, stylových rozdílů i mnoha let mezi dobou vzniku jednotlivých písní je cyklus interpretačně těžko uchopitelný. Tadeáš Hoza ovšem předvedl dechberoucí výkon – odstínit všechny tyto drobné detaily vyžaduje opravdové mistrovství a předat Korngoldovo nelehké hudební sdělení se mu povedlo vskutku nadmíru zdařile.

Nevím, co cítili ostatní návštěvníci, ale při poslechu následujícího čísla programu, kratičké písně Clauda Debussyho s názvem Nuit d’étoiles v podání Romana Hozy, jsem měl vnitřní pocit, že jsem svědkem něčeho doopravdy krásného. Pokoušet se tuto emoci nebo moment popsat by bylo naprosto zbytečné, tohle se dá jedině zažít.

Největším autorským objevem koncertu pro mě osobně byl na závěr koncertu poslech písňového cyklu Songs of Travel, který dle předlohy Roberta Louise Stevensona zkomponoval Ralph Vaughan-Williams. Tenhle všestranný autor, intelektuál a, dá se říci, komplexní umělecká osobnost není v našich končinách příliš znám a je to velká škoda – skladatelova hudební řeč osciluje mezi post-romantismem a modernismem, dokáže být jemná i vášnivá, působí od srdce, ale přitom není patetická. A co víc – zůstává výsostně originální. Při interpretaci tohoto cyklu se oba bratři poctivě prostřídali a opět jsme měli možnost obdivovat jejich talent. Doufejme, že Williamsovu hudbu budou uvádět často a s takovým zaujetím, jaké jsme měli možnost slyšet v sobotu odpoledne v Janáčkově divadle.

Nadšeným potleskem dalo publikum jasně najevo svůj názor na právě skončený koncert, no a co naplat, sympatičtí bratři i jejich věrný doprovazeč Kostiantin Tyshko museli přidávat. Vrátili se stejně jako při neočekávaných vsuvkách na začátku koncertu do výrazově odlehčenější roviny. Písně Dyby byla kosa nabróšená a Zajatá z cyklu Moravských dvojzpěvů Antonína Dvořáka byly příjemným završením povedeného recitálu.

Vyzdvihnout je třeba vynikající dramaturgii koncertu – celý program, i s neplánovanými vsuvkami a přídavky, měl zhruba hodinu. Vydržel tak být obsahově kompaktní, přičemž forma celkového obrazu dávala celou dobu smysl. Co se týká budoucnosti dramaturgie klasických koncertů, na tomhle modelu byla vidět jedna z možných cest, jak v dnešní zrychlené době udržet programy klasické hudby pro publikum přitažlivé i při současném udržení objevné a chytré náplně. Jak skromně podotýká dramaturgyně Patricie Částková: „Na výstavbě programu jsme se podíleli všichni zúčastnění“. Na to se dá napsat jediné: „Bravi tutti!“

Foto: Jiří Sláma (c) C.E.M.A.