„Bylo to velmi vkusné a působivé zahájení večera.“

„Musica Florea vychází z premisy, že dobový zápis nebyl schopen zachytit vše a že je tedy třeba mnohé domýšlet a měnit.“

„Slyšeli jsme tedy tónově proměnlivější a o něco patetičtější projev, než jsme běžně zvyklí.“

Uplynulé dny byly doslova nabity oslavnými akcemi ke stému výročí vzniku samostatného Československa a jubilejní aktivity ještě zdaleka nekončí. Svým dílem se k nim připojilo i úterní vystoupení souboru Musica Florea v prostorách Červeného kostela v Brně, které posluchačům nabídlo dvě méně často uváděné skladby Antonína Dvořáka – předehru Můj domov a 4. symfonii d moll. Stejný program nabídne soubor i dnes v Praze, v kostele kostel sv. Šimona a Judy.

Můj domov komponoval Dvořák v roce 1882 jako scénickou hudbu ke hře českého herce a dramatika Františka Ferdinanda Šamberka Josef Kajetán Tyl a použil v ní – vedle lidové písně Na tom našem dvoře – také píseň Kde domov můj, původně vytvořenou Františkem Škroupem pro Tylovu hru Fidlovačka. Jako úvodní číslo programu vytvořila tato Dvořákova předehra ideální vstup přinášející hudbu vznešenou, ale současně důvěrně známou a osvětlovanou z různých stran (v tomto smyslu byla paralelou k vynikajícímu pořadu Štěpána Raka o české hymně, který zazněl o přestávce sobotního přímého televizního přenosu Smetanovy Libuše). Bylo to velmi vkusné a působivé zahájení večera.

Musica Florea ve svých propagačních materiálech uvádí, že chce kompletně nastudovat a natočit všechny Dvořákovy symfonie. Polovinu z tohoto ambiciózního plánu již soubor představil dřívějšími nastudováními první, druhé, sedmé, osmé a deváté symfonie. V Brně k nim přidal čtvrtou Symfonii d moll.

Je to dílo z počátku roku 1884, které Dvořákův životopisec Otakar Šourek charakterizoval jako výsledek skladatelova hledání vlastního výrazu. Je komponováno pro klasicky obsazený orchestr, s krajními větami sonátovými, druhou variačně rozezpívanou a třetí větou scherzovou. Stojí za připomenutí, že v předchozí Dvořákově tvorbě bývalo právě scherzo kamenem úrazu (německý muzikolog Klaus Döge ve své monografii uvádí případy, kdy je Dvořák nahrazoval běžnými tanci), zatímco toto scherzo mělo štěstí natolik, že pouhé dva měsíce po jeho dokončení je samostatně nastudoval a uvedl Bedřich Smetana na pražském koncertě spojených divadelních orchestrů. Celá symfonie si naopak musela na provedení pod taktovkou samotného Dvořáka počkat až dlouhých 18 let.

Musica Florea soustřeďuje své úsilí na autentickou interpretaci, vycházející z premisy, že dobový zápis nebyl schopen zachytit vše a že je tedy třeba mnohé domýšlet a měnit. Proti tomu lze namítat, že ani tak není možné plně reflektovat dobu vzniku díla: k tomu by bylo třeba například přijet na koncert v kočáře, s buřinkou a cigárem, poslouchat jej ve spoře osvětleném prostoru a nedívat se přitom na displej mobilu –  a především by v orchestru nemohla sedět žádná žena, natož pak koncertní mistryně! To však budiž připomenuto jen jako fakt, že problematika je velmi, velmi složitá.

Protože ovšem je Musica Florea těleso složené z vynikajících instrumentalistů, zapůsobil večer velmi dobře. Dirigent a vedoucí soubor Marek Štryncl, který na začátku přednesl slovní „úvod do historicky poučené intepretace“ dokumentovaný i prakticky, řídil obě skladby v jejím duchu: slyšeli jsme tedy tónově proměnlivější a o něco patetičtější projev než jsme běžně zvyklí slýchat, s častějšími tempovými a dynamickými změnami, přičemž dirigent inspiroval hráče k plnému nasazení. Soubor hrál plasticky, s výraznější dynamikou a častějšími glissandy, což evidentně působilo příznivě nejen na obecenstvo, ale i na hráče (hlavně hráčky) samotné: bylo vidět, že se při hře usmívají, že jim působí potěšení.

Dirigent Marek Štryncl ukončil svoji úvodní „instruktáž“ prohlášením, že je důležité znovu objevit romantické ideály. Musica Florea pod jeho vedením v úterý v Brně předvedla jednu z cest, která k tomuto objevování zcela jistě vede.