„Pokud se někdo pohoršuje nad režisérskými projekty, které opery přeznačují, musí být s ostravskou Toscou spokojen.“

„Martin Bárta těží ze svého nosného, chlapského hlasu i mohutného zjevu. Jeho Scarpia je kreace na mezinárodní úrovni.“

„Není to mrazivé, krvavé drama, jdoucí na dřeň. Ale vážné, působivé, dojemné, smutné, melodramatické hudební divadlo rozhodně ano.“

Ostravská opera uvedla Pucciniho Toscu poprvé před sto lety, jen pár měsíců po vzniku českojazyčné městské scény. V pořadí osmá tamní inscenace měla premiéru v sobotu. Odehrála se kvůli opatřením proti nákaze před prázdným hledištěm, ale díky přímému přenosu TV Noe přece jen pro publikum. V hlavních rolích na sebe víc než dobře upozornili Maida Hundeling jako Tosca a Martin Bárta v roli všemocného policejního velitele Scarpii, vcelku úspěšně se k nim přidal i Paolo Lardizzone v exponované tenorové úloze malíře Cavaradossiho.

Tosca je celosvětově pátou nejhranější operou. V polovině ledna uplynulo 121 let od její římské světové premiéry. Je pochopitelné, že vrátila i do Ostravy. Inscenace Národního divadla moravskoslezského je pěveckým obsazením i vyzněním, zprostředkovaným televizní obrazovkou, zdařilým dílem, a to dílem dirigenta Marka Šedivého, režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka. Je v dobrém slova smyslu tradičně koncipovaná. Postavy jsou přesně těmi, jak je autory napsáno, kulisami jejich dramatu jsou přesně ty římské reálie, o kterých se hraje a zpívá. V prvním dějství kostel Sant’Andrea della Valle, v druhém palác Farnese, ve třetím Andělský hrad. Vizuálně i psychologicky jde o realismus. Pokud se někdo pohoršuje nad těmi současnými častými režisérskými projekty, které opery přeznačují a přesazují do jiných prostředí a jiných situací, musí být s ostravskou Toscou spokojen. Pokud někdo postrádá v současném hudebním divadle výraznou aktualizaci, nevídané výrazové prostředky, novou poetiku… bude mu ostravská Tosca málo.

Drama, v němž se v reálných historických okolnostech italsko-francouzských politických vztahů – v Římě v roce 1800 – střetává Scarpiův chtíč, žárlivost i oddanost vášnivé pěvecké divy Toscy a statečnost temperamentního Cavaradossiho, stojí a padá v podobně reálném scénickém ztvárnění na pěveckých představitelích. Maida Hundeling vytvořila impozantní, hrdou i zoufalou postavu, uvěřitelnou, nepřehrávající, i pěvecky s přehledem naplňující představy o této roli. Zpívá pevně, krásně, emocionálně. Skvělý výkon podal Martin Bárta, těžící ze svého nosného, chlapského hlasu i mohutného zjevu. Jeho Scarpia je nekomplikovaně seběvědomý a panovačný, sebejistý a mocný, pěvecky impozantní, bez znatelného přibližování k vlastním hranicím. Operní kreace na mezinárodní úrovni a určitě nejlepší v této roli v tuzemsku…! Italský tenorista Paolo Lardizzone k tomu přidává dostatečně stylový, pěvecky přijatelný projev se standardně pevnými vysokými tóny, schopnost vyjádřit kantilénou city, schopnost vzepnout se k vášnivému výkřiku – ve vítězoslavné epizodě během výslechu, když se na chvíli zdá, že Itálie zvítězí – i schopnost vyzpívat smutnou bolest před závěrem, v árii „E lucevan le stelle“.

Inscenátoři vybočili z celkem konvenčního uchopení díla jen při mezihře před třetím dějstvím, kdy se Tosca na chvíli objeví v kuželu světla před oponou, jakoby svou roli hrála na divadle. Pak je na scéně zmenšenina Andělského hradu… Snad sen? Ale nemá znatelné pokračování, závěrečné rozuzlení s popravou, která bohužel není jen naoko, už je zase v reálnějším prostředí.

Snad to není jen dojem, ale přes všechnu dramatičnost vyvolává ostravská inscenace, alespoň v podobě zprostředkované TV Noe, o něco lyričtěji dojem. V tempech, v hudebním výraze. Orchestr působí spolehlivě, stejně jako sbor, umístěný v rámci protipandemických opatření distančně na balkoně divadla. Pěvci hrají naplno, do detailů gest a výrazu tváře. Na nevelkém jevišti Divadla Antonína Dvořáka a v koncepci inscenátorů to není výrazně mrazivé, krvavé drama, jdoucí na dřeň. Ale vážné, působivé, dojemné, smutné, melodramatické hudební divadlo rozhodně ano. Až k závěrečnému sebevražednému skoku Toscy z Andělského hradu, naznačenému téměř poeticky – volně se snášejícím závojem.

Hru Victoriena Sardoua nesoucí název La Tosca upravili libretisté pro Pucciniho zhudebnění dokonale: stručně, epicky, psychologicky věrně. Opera o slavné zpěvačce Tosce, jejím milenci malíři Cavaradossim a zákeřném policejním šéfovi baronu Scarpiovi, drama o politické moci a jejím zneužití, je příběhem o neodvratném osudu. Má spád, dobrý text, strhující děj a poskytuje publiku velké hudební i dramatické emoce. Opera je akční. Vypjatá. Dojme. Staví se navíc na stranu pokroku a svobody, a to natolik, že diváci dokonce se zadostiučiněním schválí hlavní hrdince vraždu. Vždyť šlo o mimořádně nesympatického, odpudivého, zlého a zlovolného muže. Scarpia… A před tím se třásl celý Řím…, konstatuje Tosca trochu otřeseně, trochu udiveně a trochu se zadostiučiněním nad jeho mrtvolou.

To, že Puccini přinesl do opery verismus, už mu dnes nikdo nevyčítá. Naopak. Jeho Tosca už dlouho nepohoršuje, nikdo dávno nepoužívá hanlivá slova jako slátanina nebo krvák. A že s ní skladatel slavil úspěch, který se nezmenšil a trvá dodnes? Je dobře, geniálně napsaná!

Foto: Národní divadlo moravskoslezské – Martin Popelář