„Režisér Alexander Mørk-Eidem vnesl do projektu své téměř výhradní činoherní zázemí jednoznačně jako výhodu.“

„Pavol Kubáň byl v titulní roli suverénní. Zdá se být ideálním představitelem, přestože s Giovannim neměl dosud pódiovou zkušenost.“

„Když nedlouho poté, co se propadne do pekla, přeběhne s maskou přes oči, jako na začátku opery, vzadu po jevišti, je jasné, že příběh by mohl začít znova…“

Nová inscenace Mozartova Dona Giovanniho, připravená souborem pražského Národního divadla ve Stavovském divadle, si na diváky v hledišti ještě nějaký ten měsíc bohužel asi počká, ale televizní premiéru už má za sebou. Sobotní přenos na ČT art představil operu ve vidění zahraničního tvůrčího týmu a v podání vesměs domácích sil jako hru na skutečnost i hru na divadlo, ve významu vědomě nejednoznačnou a neuchopitelnou, hudebně i scénicky poutavou. Don Juan je v ní nezdolným – a podle toho, jak se překvapivě mihne v samém závěru na jevišti – i věčně živým typem.

Dirigent Karsten Januschke, čerstvý čtyřicátník se zkušenostmi z Vídně, Bayreuthu a Frankfurtu, připravil a řídil představení energickou rukou, v pěkných rychlých tempech živelně, efektně a virtuózně, ve výrazně kontrastních pozastaveních děje velmi emotivně. Předehra nevyzněla přehnaně temně a dramaticky, celý večer měl především svižný, nezatěžkaný a plnokrevný, výrazně vitální náboj, závěrečné rozuzlení se zjevením „kamenného hosta“ však dostalo opravdu velkou sílu zvuku a výrazu, poukazující víc než dost na Mozartovo dramatické i hudební vizionářství.

Podle toho, jak inscenace na obrazovce zapůsobila, byli dirigent s režisérem v názoru na dílo a na jeho prezentaci shodně naladěni. I vedení zpěváků, dění na scéně a celkový tah příběhu měly totiž vitalitu, nepolevující energii a svižné tempo. Norsko-švédský režisér Alexander Mørk-Eidem vnesl do projektu své téměř výhradní činoherní zázemí jednoznačně jako výhodu. Pražský Don Giovanni je jeho teprve třetí operní inscenací. Výsledek nepůsobí vůbec bezradně. Aktéři nepostávají, ale jednají, pěvci nepoužívají jindy tak častá schematická gesta, ale jsou přirození a působí věrohodně. Vše, co se děje, je – v rámcích operní stylizace – v motivaci i projevech logické a přesvědčivé. Giovanniho vynalézavost a Leporellovo kličkování mezi svědomím a loajálností, rozhorlenost Dony Anny a vášnivost Dony Elvíry, oddanost i neakčnost Dona Ottavia i milá nezkušenost Zerliny a Masettova opravdovost… Zajímavým režijním detailem je Giovanniho víc a víc krvácející zranění, které mu způsobil Komtur. Postava během celého děje už jasně směřuje ke konci, ale nezlomně se do poslední chvíle nevzdává svého životního postoje…

Mladý slovenský barytonista Pavol Kubáň byl v titulní roli na obrazovce suverénní herecky i pěvecky. Zpíval vyrovnaně, lahodně i výrazově, v recitativech i v pohybu na scéně byl uvolněný. Zdá se být ideálním představitelem, přestože s Giovannim neměl dosud pódiovou zkušenost. Výrazně na sebe jako zrající operní umělec upozornil v úloze Leporella Miloš Horák, podobně mrštný, podobně mazaný, navíc ještě výřečnější. Ze tří ženských představitelek byla nejvýraznější a pěvecky a stylově nejdokonalejší sopranistka Jana Sibera jako Dona Anna. Jejím mužským protějškem byl spolehlivě Richard Samek, Don Ottavio proti mnoha jiným inscenacím polidštěný a přirozený. Alžběta Poláčková měla s vyhroceně emotivním partem Dony Elvíry víc práce. Zerlina Lenky Máčikové prokázala řadu lidských vlastností a Masetto v podání krásně zpívajícího Lukáše Bařáka nebyl ani trochu schematický. Jako Komtur se impozantně v závěru opery objevil Zdeněk Plech, korunující strašidelný výjev.

Scéna, za kterou stojí Christian Friedländer, evokuje divadelní prostředí. Především zákulisí. Opony, zadní stěny kulis… Hodně se s tím pracuje, pomáhá to bohatě členit děj. Kostýmy z dílny Jenny Ljungberg jsou také velmi divadelní, vlastně tradiční. Nová inscenace Dona Giovanniho není nijak, ani vizuálně, přesazená jinam. Je to příjemné zjištění. Divák se může soustředit na hru, ať už je o životě, nebo o jeho divadelním zachycení. Právě tohle není úplně zřetelné, ale nevadí to. Mnohem jasnější je poselství, které „dramma giocoso“, rozhodně víc komedie než tragédie, v této inscenaci nabízí. Ani ne tak poučení o potrestané prostopášnosti, jako pobavené konstatování, že lidé jsou pořád stejní a že i takový Don Juan je nezničitelný typ. Když totiž nedlouho poté, co se propadne do pekla, přeběhne s maskou přes oči, jako na začátku opery, vzadu po jevišti, je jasné, že příběh by mohl začít znova…

Televizní režie Tomáše Šimerdy předala divákovi všechno podstatné, krásné, milé a typické, co touto cestou a v daném žánru lze: detaily, akci, dialogy i monology, pohled, který z hlediště mít nelze, dynamiku dění, přesouvání pozornosti z postavy na postavu… Také zvuk byl dobrý, bylo opravdu pěkně rozumět a poměr mezi zpěvem a orchestrem byl naprosto přirozený… Určitě to ale neznamená, že není potřeba – až to půjde – nezavítat už do divadla. Naopak. Teprve tam přijde i to ostatní, co opravdu tvoří živé „akustické“ hudební divadlo, vnímané na vlastní uši a na vlastní oči.

Tři nejlepší věci, které Bůh stvořil, jsou prý – jak připomíná slova prozaika Gustava Flauberta dramaturg Ondřej Hučín v „tištěném“ programu na webu divadla – moře, Hamlet a Don Giovanni. Moře určitě… ale místo dvou konkrétních titulů lze dosadit dva žánry: divadlo a hudbu. A Don Giovanni – jako hudební divadlo – naplňuje dokonalost obou žánrů v jejich ideálním propojení a sjednocení vrchovatou měrou. Je to božské. Vznikalo to určitě, v tajemné alchymii geniality, umělecké inspirace a tvůrčího řemesla, s Boží pomocí. Vznikalo to pro Prahu, pro toto divadlo. Stvořiteli jsou lidé, Lorenzo da Ponte a Wolfgang Amadeus Mozart. A je to dobré!

———————

Rozhovor s režisérem čtěte u nás na portálu ZDE.

Rozhovor s Pavlem Kubáněm čtěte pak ZDE.

Foto: Ze zkoušky – Serghei Gherciu, Jan Pohribný, Miro Pavlovič, Fb Nd Praha