„Martin Otava má vzácný cit pro režijní míru, Straussův ‚hit‘ inscenuje na barevné, líbivé scéně Lukáše Kuchinky v tradičním pojetí.“

„Mladý dirigent a nový šéf opery Jiří Petrdlík nastudoval slavné dílo zřetelně poctivě, ve svižných tempech.“

„Kdo zůstane zřejmě v paměti svojí divadelní originalitou postavy ředitele věznice Franka, je pro mne basista Jevhen Šokalo.“

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni zahájila svoji veřejnou činnost po dlouhé době koronavirové krize, dne 30. května v budově Nového divadla, uvedením klasické operety Netopýr od Johanna Strausse. Představení hudebně nastudoval a řídil mladý šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík. Režisérem inscenace je ředitel DJKT a režisér Martin Otava, hraje se na scéně Lukáše Kuchinky, kostýmy navrhla Dana Haklová. Světelný design zajistil osvědčený Antonín Pfleger, vše v dramaturgii Zbyňka Brabce.

Zásadně důležitá pro volbu formy textu jsou slova řečená plzeňským divadelním ředitelem Martinem Otavou v úvodním expozé před oponou. Nejednalo se o premiéru, nýbrž o první provedení díla před diváky! Jistě, stále ve ztížených podmínkách. Vedení divadla vymezilo v auditoriu dvě stovky míst, v souladu s nařízeními, což je méně než polovina kapacity sálu. Poprvé v životě jsem vnímal při interpretaci operety poloprázdné hlediště. Zatím jsem byl zvyklý při návštěvách operetních představení, coby typického vyššího populáru, na vyprodaná auditoria. Všechno je v životě jednou poprvé… Z tohoto důvodu nevolím recenzi, která by měla následovat až po premiéře v září, ale spíše glosu k prvnímu uvedení inscenace před diváky, což je po tak dlouhé době „pandemické války“ přece jen obrovská událost! Vždyť ani za obou světových válek operní divadla nepřestala hrát pro své diváky… Délka uzavření divadel je z historického hlediska dodnes s ničím nesrovnatelná situace.

Netopýr Johanna Strausse mladšího patří od své premiéry ve Vídni roku 1874 právem ke špičce v žánru klasické operety. Johann Strauss je mistrem vídeňské operety, exceluje bohatstvím hudební invence, výbornou skladatelskou technikou. Právě opereta Netopýr vyniká svěžím, přirozeným humorem, dokáže mezi mnoha operetami zaujmout i dějově. Výstavba děje působí až neobvykle přirozeně. Netopýr je rovněž prost častého operetního sentimentu, působí věcně, svěžím situačním humorem vtipně. Pro všechny tyto aspekty hudební i divadelní je oblíben i na jevištích světových operních scén. Samozřejmě, že zejména ve Wiener Staatsoper jest Netopýr doslova hýčkaným, milovaným titulem.

Nemohu nepřipomenout při této vzácné příležitosti slavná léta samostatného operetního souboru v Plzni, který prožíval v šedesátých a sedmdesátých letech svůj vrchol pozoruhodné úrovně, představení operety byla permanentně vyprodána dlouho dopředu… Dobře si pamatuji inscenaci Netopýra ve zmíněných letech, mnohokrát viděnou, takže si dovoluji připomenout tehdejší hvězdy operetního nebe – Karla Tišnovského, Rudolfa Kutílka, Jiřího Miegla, Jaroslava Heyduka či Květu Hankovou, Marii Grafnetterovou. Kdy bude ještě možnost vzpomenout tyto výrazné divadelní osobnosti, jimž byla stylová interpretace klasických operet doslova vlastní, měly ji „pod kůží… Pro roli Alfréda si tehdy soubor operety přizval buffo tenoristu opery, znamenitého Oldřicha Černocha. Operními sólisty jsou nyní již všichni interpreti sólových partií. To má – jako vždy – své výhody a zároveň i nevýhody. Jsou operní sólisté, jimž je elegance a šarm, nutný pro realizaci operety, dán od Boha do vínku, jiní se do něho musí trošičku nutit, míra přirozenosti v komediálních situacích jim není vždy zcela vlastní. Není jejich „denním chlebem“, jako bývala pro operetní pěvce a herce výše připomenuté. Sám jsem byl překvapen, jaké mohu vnímat rozdíly v tomto aspektu ryze divadelního pohledu, neb pěvecky obstáli všichni sólisté tohoto večera velmi dobře.

Režisér Martin Otava je zkušeným matadorem na poli inscenování klasických operet, v její stylové oblasti dokázal jevištně zdařile inscenovat již řadu děl. Výborně se mu režijně dařilo i v Netopýrovi. V tomto žánru nelze experimentovat s dnes módními transformacemi děje v operním žánru, ve svatém nadšení, že se tím něčemu obzvláště pomůže… Respektive lze, ale bylo by to v případě operetního žánru absurdní a zároveň nepraktické. Martin Otava má vzácný cit pro režijní míru, Straussův „hit“ inscenuje na barevné, líbivé scéně Lukáše Kuchinky v tradičním pojetí, se zřetelným důrazem na výrazově živě stavěné dialogy, do detailů promyšlené a vypracované. Snad jen scéna Frosche s Frankem mohla být v humoru spontánnější aktualizacemi, třeba i politického rázu, při nichž v minulosti pamatuji doslova salvy smíchu z publika. Asi prožíváme dnes jinou dobu. Výborně režijně vystavěné je zejména efektní druhé dějství, kde Otava výtečně využívá všechny možnosti nepsaného i divadelního zákona kontrastu, doslova báječně je využit talentovaný baletní soubor plzeňského divadla, včetně nápadité práce se světelným designem zkušeného Antonína Pflegera.

Mladý dirigent a nový šéf opery – Jiří Petrdlík – nastudoval slavné dílo zřetelně poctivě, ve svižných tempech. Jeho dirigentské gesto je krásně čitelné (musel jsem ho sledovat z obrazovky vpravo, neb v Novém divadle dirigenta z auditoria vůbec nevidím, takže svoji „profesionální deformaci“, býti zrakem zaměřen prioritně na dirigentovo gesto, jsem měl tentokrát pohříchu omezenu). Pěvce vedl s dirigentskou jistotou, avíza měl krásně čitelná. Na premiéře jistě ještě dotáhne do větší preciznosti slavnou a kompozičně skvělou ouverturu.

Operní sólisté, zvolení pro takzvané první obsazení, se postupně zřetelně jevištně uvolňovali. Jistě není psychologicky jednoduché po tak předlouhé době vystoupit veřejně, navíc nikoliv před vyprodaným hledištěm, s publikem spíše rezervovaným, které jako by odvyklo vřelejší spontánnosti v reakcích.

Naznačil jsem, že mezi sólisty, pěvecky moc dobře disponovanými, byly jevištně určité rozdíly. Za sebe si dovolím vysoce vyzdvihnout jevištně naprosto přirozený projev Jana Ježka v roli Falkeho. Pěvecky je stále obdivuhodně svěží, plně srozumitelný, v próze doslova příkladný. Jako talent pro klasickou operetu se jeví mladý tenorista Amir Khan ve vděčné roli Eisensteina. Jeho nosný, krásně zabarvený lyrický až spinto tenor jsem ocenil loni v roli Smetanova Jeníka, rád jsem zaznamenal další přesvědčivý pěvecký i jevištní výkon. Tenorista Tomáš Kořínek je již řadu let úspěšným sólistou v Plzni, který umí spojit obory buffo a lyrický do jednoho celku, čímž se liší od jmenovaného předchůdce Oldřicha Černocha. Dnešní operní divadlo již angažmá na vyhraněný buffo obor de facto příliš nezná. Role Alfréda bude v galerii rolí pana Kořínka úspěšnou kreací, jeho hlas zní kulatě, příjemně ve všech polohách, jevištní projev je i v nadsázkách této partie divadelně přirozený. Kdo zůstane zřejmě v paměti svojí divadelní originalitou postavy ředitele věznice Franka, zejména v mimice, je pro mne basista Jevhen Šokalo.

Ženské role byly svěřeny osvědčeným sólistkám plzeňského souboru. Vynikala Vanda Šípová v koloraturním partu vděčné role Adély, která se stále více během představení jevištně zřetelně uvolňovala. Přední operní sopranistka souboru – Ivana Veberová – si udělala zajímavý výlet od světa operních primadon – kam náleží i Smetanova Libuše – k partii Rosalindy. Osvědčená mezzosopranistka souboru Jana Foff Tetourová si vystřihla se zřejmou chutí roli Prince Orlovského. V menších rolích obstáli velmi dobře herecky flexibilní Jiří Kubík (Notář Blind), Dalibor Tolaš (Frosch) a Petra Šintáková v roli Idy. Velmi dobře splnil svou roli – pěveckou i jevištní – Sbor opery DJKT (sbormistr Jakub Zicha).

Pokud jsem si ponechal na závěr Balet DJKT, jeho sólisty, tak zcela záměrně. V choreografii Martina Šintáka přinesli právě baletní umělci pro mne podstatný jevištní prvek, který jsem očekával celkově ve večeru trošku víc. Totiž zřetelnou obrovskou radost z jevištního tvoření, báječnou spontaneitu, která působila až nakažlivě. Sóla baletních umělců dokázala nadchnout výrazově, doslova jako apoteóza mládí na jevišti. Bravo!

Nepochybuji, že inscenace Netopýra, vhodně, decentně amplifikována mikroporty u sólistů, čímž nikde netrpí nosnost hlasů ani důležitá srozumitelnost slova, bude mít na reprízách úspěch. Dovolím si prognózovat i velmi dobrou návštěvnost repríz per futurum. Premiéra proběhne v září letošního roku, alespoň doufejme, že dříve nedorazí třetí vlna pandemie…

Představení budou probíhat na scéně Nového divadla, tak jako toto reflektované představení, proto chci v závěru upozornit na vzácnou a obsáhlou výstavu z malířského díla Rudolfa Riedlbaucha (bratra významného skladatele Václava Riedlbaucha), rodáka z jihočeských Strakonic, v prostoru divadla. A spolu s ním rovněž na výstavu soch i kreseb Milana Váchy. Výstava v Novém divadle je rozsáhlá, stojí moc za vidění a vnímání, bude realizována do konce kalendářního roku 2021! Je určitě smysluplné vytvořit si při návštěvě Nového divadla dostatečnou časovou rezervu a nechat na sebe zapůsobit celou škálu zajímavých a vysoce originálních výtvarných děl.

Foto: DJKT