„Premiéra Koncertu pro violoncello a orchestr G dur Dalibora Štrunce zcela naplnila dychtivé očekávání posluchačů.“

„Gesto Marka Šedivého zkrátka není možno nenásledovat.“

„Shrnuto, podtrženo: Karlovarský symfonický orchestr, Martin Ondráček a Marek Šedivý v Ambassadoru opravdu zazářili.“

Koncert Karlovarského symfonického orchestru 10. 3. 2022 v milém prostředí sálu Grandhotelu Ambassador nabídl původně zajímavý program Martinů–Štrunc–Berlioz, Serenáda č. 2 H 216 Bohuslava Martinů byla ale z časových důvodů stažena z programu. Při uzávěrce dramaturgického plánu nebylo totiž ještě Štruncovo premiérované dílo zcela dokončeno a při jeho nastudování záhy vyšlo najevo, že koncert by při zachování zamýšleného programu byl už příliš dlouhý. Toto řešení se ukázalo jako správné.

Premiéra Koncertu pro violoncello a orchestr G dur Dalibora Štrunce zcela naplnila dychtivé očekávání posluchačů. Sám autor je typickou „renezanční osobností“ – cimbalista, producent, skladatel, pedagog, člen několika hudebních souborů… Partitura jeho rozsáhlého třívětého díla dává sólistovi dostatek příležitostí, aby osvědčil své tónové kvality v lyrických kantilénách i technickou brilanci a smysl pro nástrojovou virtuositu v bězích a dvojhmatových pasážích. Koncertní mistr violoncell KSO Martin Ondráček, kterému je dílo dedikováno, se svého partu zhostil s lehkostí a nadhledem zkušeného profesionála. Krásný historický nástroj v jeho rukách zpíval i mluvil, vynikl, kde bylo zapotřebí, a citlivě doprovodil orchestr tam, kde si to prokomponovaná partitura žádala. Ani virtuosním prvkům nezůstal violoncellista nic dlužen, i nejtěžší pasáže hrál hladce s nenucenou srozumitelností. Také hra orchestru, vedeného zkušeným gestem Marka Šedivého, se vyznačovala spolehlivou intonací a vynikající souhrou i v obtížných rytmických strukturách obou krajních vět. Citlivost, se kterou těleso doslova četlo myšlenky dirigenta a sólisty, dávala tušit, že příprava tohoto pozoruhodného díla nebyla nijak podceněna.

První věta přináší hudbu inspirovanou folklorními názvuky, okořeněnou výraznou rytmickou strukturou, která posluchače drží stále ve střehu. Druhá část je spíše meditační a přináší výrazné zklidnění, přestože tempové označení kupodivu s krajními větami nijak zřetelně nekontrastuje. Mimořádně zdařilý byl překrásný dialog sólisty s houslemi koncertního mistra Jakuba Sedláčka, po kterém se své role opět více ujímá orchestr. Finální věta je hravější, přichází attacca a přináší opět zajímavou směs melodiky a výrazných rytmických motivů, předávaných napříč tu nástrojovými skupinami, tu z orchestru vybranými sólisty. Možná by ale bylo vhodnější zvolit mírně rychlejší tempo. Domnívám se, že další uvádění skladby ještě tento interpretační posun přinese. Po výrazně nastupující codě končí skladba v plné orchestrální síle. Dílo bylo veřejností přijato s nadšením a odměněno zaslouženými ovacemi.

Fantastická symfonie Hectora Berlioze s podtitulem „Epizoda ze života umělcova“ je rozsáhlé orchestrální dílo o pěti větách, naplněných programní hudbou. Uvádí se v autorem přepracované podobě, původní název byl „Épisode de la vie d’un artiste, symphonie fantastique en cinq parties“. Skladba byla dedikována caru Mikuláši I. a bývá označována jako první programní symfonie vůbec. Dílo sedmadvacetiletého skladatele je inspirováno jeho psychickými stavy, ve kterých se ocitl poblouzněn láskou k herečce Harrietě Smithson, která se později stala Berliozovou chotí. V době, kdy komponoval Fantastickou symfonii, zůstala však jeho láska nevyslyšena. Zdrcen odmítnutím nalezl inspiraci v novele „René“ Françoise Chateaubrianda. Obraz milované bytosti se tak v hudbě zjevuje jako výrazný motiv, idée fixe.

Zasněný zvuk začátku první věty výborně vystihl její název „Sny. Vášně“. Měkké a čisté nasazení dechových nástrojů, opětované barevným a intonačně vytříbeným zvukem smyčců, opět přesvědčilo posluchače o skvělé přípravě koncertu. Kompaktní zvuk nástrojových skupin, perfektní souhra hudebníků a překrásná sóla z orchestru vystupujících nástrojů dokázaly i v ne zcela vyhovující akustice vytvořit úžasnou atmosféru. Dirigent se pečlivě vyhýbal přílišnému patosu a citlivě podpořil muzikalitu hráčů orchestru. Gesto Marka Šedivého zkrátka není možno nenásledovat. S přirozenou autoritou přesvědčivě vedl hudebníky k dobře vypointovaným agogickým i dynamickým detailům i v další větě „Na plese“, kde hravý valčík k takovým finesám přirozeně svádí. Ve scéně „Na venkově“ byl nádherně proveden dialog sólisty, hrajícího z protilehlého balkonu, s orchestrem. Opět se projevila obdivuhodně přesná souhra a vynikající intonace dechových nástrojů a následně smyčců, obzvláště kompaktní zvuk pizzicat spodních nástrojů a lesk houslí. Zlověstný úvod „Pochodu k popravišti“ dal vyniknout kvalitám všech nástrojových skupin a upozornily na sebe i bicí nástroje, opět ve vynikající souhře. Skvěle vystavěný „Sabat čarodějnic“ se zprvu zaskvěl filigránskou přesností skupiny houslí, které ani později ve smyku „col legno“ neztratily jistotu ozevu. Ve strhující finální gradaci orchestr projevil opět své zvukové kvality, které publikum odměnilo dlouhým potleskem.

Shrnuto, podtrženo: Karlovarský symfonický orchestr, Martin Ondráček a Marek Šedivý v Ambassadoru opravdu zazářili.

Foto: KSO