„Jihočeské divadlo předvedlo inscenaci, která uchvátila jak výkony, tak provedením. Mefistofeles Arriga Boita patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možno na letošní přehlídce vidět.“

„Režisér respektoval skutečnost, že se jedná v podstatě o oratorium, a vytvářel řadu estetických, půvabných i sugestivních obrazů, ve kterých převládala symbolika.“

„Tento inscenační tým pracoval ve výsostném propojení a přenášel diváka do gotické estetiky.“

Festival hudebního divadla s názvem Opera 2022 se koná v Praze už popatnácté. Přehlídka operních inscenací divadelních souborů Čech, Moravy i Slovenska je bienále a v krásných prostorách předních pražských divadel mohou diváci vidět a slyšet to nejlepší, co se na mimopražských scénách podařilo vytvořit. A mnohdy jde o počiny překvapivé, jako v případě Boitovy opery Mefistofeles, kterou přivezli z Českých Budějovic. 

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích je nejmenším českým divadlem, přesto má čtyři soubory a jeho raritou je otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Přesto, že v domácím prostředí nedisponuje kvalitním divadelním prostorem, předvedlo ve Státní opeře v sobotu 19. března inscenaci, která uchvátila jak výkony, tak provedením. Mefistofeles Arriga Boita patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možno na letošní přehlídce vidět.

Mefistofeles je vděčné a věčné téma, lidsky hluboké a filosofické. Příběh o hledání smyslu života, o učenci, který se zaprodal ďáblu, vzrušoval od hlubokého středověku fantazii tvůrců. Nemohl odolat ani Arrigo Boito, italský básník, který napsal mnoho operních libret a na vlastní skladatelskou práci mu nezbýval čas. Opera Mefistofeles je proto jeho jediným dílem, přesto už od roku 1875 slavným a uchvacujícím.

Dalo by se říct, že to není ani tak opera, jako oratorium. Není tu příliš dramatických akcí, ale spíš proklamací a niterných působivých scén, se spoustou symboliky, vztahující se k Bohu.

Mefistofeles je obrazem Lucifera, padlého anděla, který donesl lidem světlo a není pro něho návratu. Proto provokuje Boha a „píská mu do tváře“. Při setkání s Faustem se prezentuje jako ten, „který říká světu NE“. Pohrdá i lidmi a sází se s Bohem o duši Fausta, mudrce, který touží po poznání a hledá „krásnou chvíli, která se stane věčností“. Když ji od Mefistofela dostane, odevzdá za to duši peklu. Nakonec přece ví, že „nejkrásnější pohled na nebe je z pekla“, jak praví Dante Alighieri v Božské komedii.

Inscenace se režijně ujal Tomáš Ondřej Pilař ve spolupráci se scénografem Petrem Vítkem a kostymérem Alešem Valáškem, za významné spolupráce světelného designu Daniela Tesaře. Režisér respektoval skutečnost, že se jedná o oratorium, a vytvářel řadu estetických, půvabných i sugestivních obrazů, ve kterých převládala symbolika. Tento inscenační tým pracoval ve výsostném propojení a přenášel diváka do gotické estetiky. Inscenace je v podstatě duální, černobílá a od tohoto základu se odráží jemná barevnost jednotlivých obrazů.

Mefistofeles vstupuje na jeviště z hlediště v bílém obleku a naráží na mušelínovou oponu, za kterou jsou lidé. Nemůže dál a hroutí se, pak obléká černý plášť. Za oponou je spíše jen tušit sbor v bílém, zpívající modlitbu, jejíž sladká melodie se klene až do nebe. Proti ní posílá Mefistofeles sarkastický zpěv o malosti člověka a o tom, že „jablko hříchu je sladké a nebe tak vzdálené“. To vše je v podstatě statické, přesto je v tom napětí plynoucí z duálního kontrastu.

Nejsilněji působí scéna. Na horizontu je obdélník, ve kterém je plastický kaleidoskop, ve kterém se mění geometrické obrazce a vytváří tak pulsující pozadí, evokující vesmír. Obrazec doplňuje práce s barevným světlem. Občas pozadí ustoupí, aby vynikl půvabný obrázek malého domečku Markétky, jako luneta na oltáři. Proti tomu sálá z jeviště na diváka scéna pekelných orgií sabatu. Sbor je v černém, stejně jako balet, a z jeviště čiší negativní energie. Naopak scéna Markétky, kdy zoufalá myslí na své činy, je soustředěná jen na její postavu a neruší ji vedlejší akce. Další scéna, láska k bohyni ve starověkém Řecku, je stylová a smyslná, přesto statická, a duet bohyní připomíná Offenbachovu Barcarollu. Faustovo prožití okamžiku krásy, která se stane věčností, je v okamžiku smrti a Mefisto prohrává sázku, přesto dál „píská Bohu do tváře“. Příběh je podán sugestivně, k čemuž dopomáhá úsporná režie Tomáše Ondřeje Pilaře. Pracuje s protagonisty zejména vztahově, bez zbytečných gest a efektů, což umocňuje výsledné působení.

Po hudební stránce připravil a vedl představení argentinský dirigent Mario de Rose, který spolupracuje s Jihočeským divadlem od roku 2011. Tato inscenace je jeho rozloučení se souborem a bylo to rozloučení opulentní. Orchestr překvapil hutností a plastičností zvuku a plnil prostor Státní opery kompaktně a bezchybně. Sólové vstupy jednotlivých nástrojů, jako jsou harfa, flétna, klarinet, hoboj, housle, violoncello či lesní roh, se čistě a něžně nesly prostorem a korespondovaly s pěveckými pasážemi sólistů. Překvapil hutností a kompaktností zvuku i sbor, vedený sbormistrem Martinem Veselým, doplněný čistými hlasy Dětského pěveckého sboru Jitřenka, jehož je sbormistryní Elvíra Gadžijeva.

Opera je postavena jen na šesti sólistech, kteří patří ke špičce operního oboru u nás. Titulní roli Mefistofela zpíval František Zahradníček, který působí především v Národním divadle v Praze. Jeho hutný basbaryton plnil divadlo bez potíží a byl dokonale sugestivním ďáblem. Jeho protihráčem byl v roli Fausta italský tenorista Paolo Lardizzone, který dlouhodobě spolupracuje s českými divadly. Jeho italsky vedený tenor má žesťový témbr a jeho drobnější postava kontrastovala s mohutným Mefistofelem. Postavu Markétky zpívala Jana Šrejma Kačírková, rodačka z Českých Budějovic. Její pěvecké působení zahrnuje divadla v celé republice a je na jejich jevištích zářící stálicí. Její Markétka dojímá křehkostí a působivými piany v první části, zatímco ve třetím dějství jí dává dramatický rozměr a hlas se stává temnějším a mohutnějším, až končí se životem v jímavém pianu. Společnicí Martou i bohyní Panthalis byla Markéta Cukrová, pro kterou tu byla také příležitost předvést dvě polohy, civilnější Markétčinu sousedku a uhrančivou svůdnou bohyni s plným a barevným mezzosopránem. Trójskou Helenou byla mladá sopranistka Doubravka Součková, která propůjčila roli nejen mladistvou svůdnost, ale především jásavý a čistý soprán. Nejmenší rolí byla postava Wagnera a Nerea, které se ujal sympaticky znějící mladý slovenský pěvec Peter Malý.

Jihočeské divadlo se na festivalu prezentovalo kvalitní a velmi dobře provedenou inscenací, která zasáhla duši publika, které nešetřilo uznáním a ovacemi. Přesto, že soubor hrál v budově, do které inscenace nebyla postavena, a bylo to pro ně nové prostředí, adaptovali se obdivuhodně a zvládli se ctí všechny nástrahy prostoru. Před divadlem, které nemá doma luxusní prostředí pro svoji práci, je potřeba smeknout a poděkovat mu za nasazení a profesionalitu.

*******

Foto: Daniel Jäger