„Weillova Symfonie č. 1 Berlínská není příliš známá a zřídka se uvádí. A je to škoda. Je to zajímavá skladba.“

„Capuçon svou hrou až svírá obecenstvo v hrsti – jako ďábel si ho připraví a pak ho pár tóny udržuje nad propastí. Kdyby řekl, skočte, posluchači ho poslechnou.“

„V závěrečné větě Mallwitz s orchestrem kouzlily – i z notoricky známé skladby se jim podařilo vytvořit netušený zážitek.“

Do programu Drážďanských hudebních slavností se zapojila i tamější Drážďanská filharmonie. S pozoruhodnou dirigentkou Joanou Mallwitz přednesla v sobotu 26. května díla Weilla, Čajkovského a Brahmse, jako sólista vystoupil francouzský violoncellista Gautier Capuçon.

Weillova Symfonie č. 1 Berlínská není příliš známá a zřídka se uvádí. A je to škoda. Zajímavá skladba o čtyřech attacca připojených částech je plná kontrastů – dynamických i tempových. Mohutný až břeskný nástup orchestru se propadá do piana smyčců, rytmus inspirovaný jazzem evokuje pouliční ruch, violy a horny zas podporují emocionální zaujetí, závěr vyznívá takřka chorálně. Kurt Weill napsal tuto symfonii v roce 1921 jako jednadvacetiletý student Ferruccia Busoniho. Muzikologové se shodují, že v díle jsou patrné vlivy Schönberga, Mahlera a Richarda Strausse, ale současně je v něm patrná originalita Weillova. Myšlenkově zásadní pro vznik této symfonie byla inspirace dramatem německého spisovatele Johannesa Roberta Bechera Dělníci, farmáři, vojáci. Odchod lidu k Bohu. Partitura symfonie však zmizela a byla objevena díky úsilí Weillovy ženy Lotte Lenyové v roce 1955. Posluchači ji poprvé slyšeli v roce 1958 v podání NDR Symphony Orchestra za řízení Wilhelma Schüchtera. U příležitosti stého výročí narození Kurta Weilla vyšla v roce 2021 kritická edice partitury a podle ní symfonii v témže roce provedl Kirill Petrenko s Berlínskými filharmoniky.

Drážďanští filharmonici zahráli Weillovu symfonii výtečně. Zaujaly mě jejich citlivé dynamické přechody, postupné narůstání síly a její plynulé vytrácení se, příjemná měkkost smyčců. Velkou oporou byla hráčům dirigentka Joana Mallwitz, šestatřicetiletá německá dirigentka, v roce 2019 pasovaná časopisem Opernwelt na Dirigentku roku. Podle kritiků výjimečně talentovaná umělkyně, dosavadní umělecká ředitelka Norimberského státního divadla, na sebe upozornila debutem v Così fan tutte na Salcburských hudebních slavnostech v roce 2020. Letos se do Salcburku vrací s Kouzelnou flétnou. V následující sezoně se stává uměleckou ředitelkou a šéfdirigentkou Konzerthausorchester Berlin. Letos nastudovala v Semperově opeře v Drážďanech Rusalku a její přístup zaznamenal vysoce příznivé kritické ohlasy.

Elegantní štíhlá dáma vede orchestr energickými autoritativními gesty, ale nikdy se neopájí svou mocí. Její pohyb pramení z celého těla, gesta vycházejí z ramen, někdy jsou úsečná, strohá, jindy se její ruce vznášejí nad orchestrem, jako by jej chtěla obejmout. Její široká technická výbava je vskutku pozoruhodná a díky ní vede orchestr k představovanému výsledku. Styl je to nejen účelný, ale i pohledný, vzrušující, svým způsobem baletní, ale ne exhibicionistický. Jsem si jistá, že o téhle dámě ještě mnohé uslyšíme. České orchestry, festivaly i operní domy by měly zpozornět. Ostatně, pod dojmem vystoupení Mirgy Gražinytė-Tyly na letošním Pražském jaru se zdá, že se rýsuje silná střední generace žen dirigentek.

Magnetem večera byl francouzský violoncellista Gautier Capuçon, jehož tři rezidenční vystoupení na letošním Pražském jaru máme dosud v paměti. Po křehkém citovém provedení Elgarova Violoncellového koncertu v Praze se za pár dní představil v Drážďanech v Čajkovského Variacích na rokokové téma pro violoncello a orchestr, op. 33. Těžce se píše o jedinečných, takřka dokonalých provedeních. Příznačná lehkost a jemnost Capuçonovy hry se v Čajkovském odrazila zas jiným způsobem než v Elgarovi. Hravost a tanečnost byly dovedeny do oblastí, kam druzí interpreti s námahou spějí, Capuçonovy tempa, dynamika, důrazy jako by překračovaly limity hráčských možností. Navíc je mistrem komunikace – tu se usmívá do obecenstva, tu vnímá pohledem dirigentku, v pauzách se obrací k prvním houslím a mimikou je povzbuzuje. Svou hrou až svírá obecenstvo v hrsti – jako ďábel si ho připraví a pak ho pár tóny udržuje nad propastí. Kdyby řekl, skočte, posluchači ho poslechnou. Tak je každý jeho tón prožitý, jeho radost ze hry nepředstíraná a ani v jediném okamžiku nudná. Jako přídavek zvolili interpreti Píseň ptáků Pabla Casalse. Tenhle symbol míru a svobody vyzněl velice silně a dojemně, zasáhl hudebníky i obecenstvo, po skončení následovalo velmi dlouhé ticho…

Na provedení Symfonie č. 1 c moll Johannesa Brahmse jsem se velmi těšila. A očekávání byla naplněna. Skoro bych si troufla napsat, že po jejím vyslechnutí byla dušička v peří. Drážďanská filharmonie je orchestrem velkých kvalit (jejím šéfem je opět Marek Janowski), obdivuhodně umí zacházet s budováním dynamiky a napětí, díky Mallwitz se už v první větě posluchači těšili z toho, jak z malé plochy hráči dokázali vytěžit maximum. Pečlivé vedení dirigentkou se projevilo i v uhlídání dynamiky – ani ve fortissimu nezněl orchestr ostře. Velmi kultivovaný zvuk široké dynamické a barevné škály je pro toto těleso příznačný. V druhé pomalé větě Andante se rozklenuly měkké smyčce bohatého zvuku, upoutalo sólo hoboje, frázové oblouky vyzněly velmi přesně, jako by je hrál jeden člověk. Vůbec souhra je velkou předností tohoto tělesa. Na závěr věty se blýskl sólem koncertní mistr. Třetí Allegretto e grazioso vyznělo vskutku graciézně, dirigentka výborně pracovala se zvukem orchestru – pečlivě hlídala, aby ani naplno hrající žestě nepřehlušily sametový zvuk smyčců. Posluchač si v této souvislosti také uvědomí, co znamená kvalitní sál s propracovanou akustikou. V závěrečné větě Mallwitz s orchestrem kouzlily – i z notoricky známé skladby se jim podařilo vytvořit netušený zážitek. Díky propracovanosti do posledního detailu, skvělému zvuku, souhře i ochotě následovat dirigentku.

Foto: Nikolaj Lund, Rittershaus/Pauly, Jamie Beck