„Petr Nekoranec vládne výbornou hlasovou technikou, šel si za ní usilovně a cílevědomě, což není zdaleka každému dáno do vínku.“

„Cenu za nejlepší skladbu v sedmém ročníku kompoziční soutěži mladých autorů do čtyřiceti let získala Kateřina Horká za Kvartet č. 2.“

„53. ročník festivalu byl úspěšným večerem ukončen, připraven je již příští, 54. ročník, který snad již nenaruší žádná nová epidemie.“

Hudební festival Antonína Dvořáka v Příbrami uzavřel závěrečným koncertem 53. ročník. Slavnostní závěrečný koncert se uskutečnil 7. června v příbramském Divadle A. Dvořáka, s názvem Petr Nekoranec – operní galakoncert. Partnerem mu byla PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry. Součástí koncertu bylo vyhlášení Ceny města Příbram a vyhlášení vítěze sedmého ročníku kompoziční soutěže festivalu.

Závěrečný festivalový koncert v Příbrami představil v operním galakoncertu tenoristu Petra Nekorance, který vystoupil spolu PKF – Prague Philharmonia (původní název byl Pražská komorní filharmonie z doby vzniku roku 1994 z iniciativy Jiřího Bělohlávka), pod vedením dirigenta Roberta Jindry. Na pódiu příbramského divadla se tak potkaly dvě výrazné osobnosti nastupující generace, exaktněji řečeno generace již v plném proudu kariéry, od níž se mnoho očekává. Tenorový obor je tradičně vzácný, operních dirigentů vyšších kvalit nemáme mnoho. Od obou umělců lze hodně očekávat a mohu říci, že koncert tato očekávání potvrdil v plné míře.

Repertoár závěrečného večera byl volen v duchu velkých italských skladatelů doby bel canta – Gioacchina Rossiniho a Gaetana Donizettiho. První polovinu večera však tvořily ukázky z oper Wolfganga Amadea Mozarta, do večera vstoupil dvěma ukázkami i francouzský mistr Georges Bizet. Dramaturgie byla motivována především oborovým zaměřením Petra Nekorance. Volil si repertoár, který pociťuje jako svoji oborovou „parketu“, v níž jeho libozvučný lyrický tenor zřetelně dominuje. V Národním divadle v Praze, jehož je nyní sólistou, nebylo mnoho tenoristů schopných tento oborový styl mozartovsko-rossiniovského oboru zvládat s maximální precizností. Byl to nejvíce nedávno zesnulý Zdeněk Švehla, ovšem v dobách vyznávaného oborového universalismu musel obsáhnout vedle Mozarta a Rossiniho celý italský obor až po Pucciniho Pinkertona a Cavaradossiho, logicky i celý lyrický obor český. Specializovat se na Mozarta a Rossiniho nebylo možné ani v dobách, kdy se opravdu kompletní Mozart ve Stavovském divadle permanentně prováděl, čili bylo dostatek rolí, v nichž mohl tenorista typicky lyrického oboru býti obsazován.

Petr Nekoranec vládne výbornou hlasovou technikou, šel si za ní usilovně a cílevědomě, což není zdaleka každému dáno do vínku. Dnes disponuje hlasem neobyčejně příjemným, libozvučným, perfektně rezonančně zakotveným vysoko v masce, což mu umožňuje nejen zvládat suverénně horní kvintu hlasového rozsahu (ve výcviku tenoristů zásadní, ba mnohdy fatální otázka), ale zároveň schopnost modulací, flexibilních dynamických nuancí, které se neslýchají často. Právě důsledné vysoké posazení mu technicky umožňuje bezešvé přecházení od skutečného znělého voix mixte k plnému falzetu (falsetto di petto), místy i k prostému rezonančně nasycenému falzetu (Ferrandova árie z Così fan tutte, přechod vokálem k da capo al fine). Nicméně vždy propojenému registrálně s plnou rezonancí, tedy se schopností crescenda. Disponuje tedy znamenitým rozsahem dynamickým, což vysoce oceňuji (tento typ projevu jsem vždy moc oceňoval, nebyl však moc častý…). Přirozeně rovněž rozsahem hlasovým, kdy vysoké tóny mají koncentraci, špičku, jsou pěvci k dispozici s patřičnou lehkostí, nasazovány důsledně v blahodárném pocitu „shora“.

Vše výše řečené se krásně projevilo u mladého pěvce v první polovině večera, cele postavené na odkazu Wolfganga Amadea Mozarta. Krásně v kantiléně vyzněla slavná Taminova árie z Kouzelné flétny („Dies Bildnis ist bezaubernd schön“), velice jsem ocenil přednes árie Ferranda z opery Così fan tutte – „Un aura amorosa“ – kterou ostatně pokládám za prubířský kámen, za vstupní vízum do lyrického tenorového oboru, především pro typickou prvooborovou polohu, pohybující se permanentně v sextě mezi cis a a, která musí být zvládnuta lehce, se schopností modulací a dynamiky. Petr Nekoranec ji zvládnul bravurně, a co se dynamických odstínů týče, zašel v ní o dost dál, než jím samotným v závěru koncertu zmíněný slavný tenor podobného oboru – Juan Diego Flórez, soudě dle jeho koncertu v Českém Krumlově, kde jsem – kupodivu – dynamiku postrádal, zpíval celou árii v jedné dynamice. Árie z Idomenea ukázala i průbojnost hlasu do prostoru. Bizetova árie Nadira z Lovců perel je známa požadavky na jemné dynamické nuance, jinak by ji snad ani nemělo smysl zařazovat. Nemohla chybět ani populární Nemorinova árie z Nápoje lásky, velmi krásně odstíněná v řadě pianových míst. Bravo! Z Rossiniho Lazebníka sevillského byla pěvcem volena virtuózní árie „Cessa di più resistere“, ze třetího dějství, která se obvykle v inscenacích škrtá, právě pro svou vyšší obtížnost než je populární cavatina i canzona v prvním dějství. Canzonu – s vlastním kytarovým doprovodem – si naopak zvolil sympatický pěvec vhodně jako přídavek v závěru koncertu, ukázal v její interpretaci řadu působivých pian, mezza voce, decrescend.

Orchestr PKF – Prague Philharmonia pod citlivým vedením dirigenta Roberta Jindry (bez taktovky, proto nemohu napsat „pod taktovkou“) podal výkon na mnou očekávané úrovni, s výborně, v plastickém frázování hrající zvukově výraznou houslovou skupinou, s pevnou intonací i dynamickou citlivostí v doprovodech. Pan Jindra vystupoval vitálně, s až mladistvou nonšalantní elegancí, diriguje bet taktovky střídmě, až nenápadně, ale vizitkou dirigenta je vždy vypracovaná hra orchestru, takže dirigentská vizitka byla na výborné úrovni. V doprovodech obdivuhodný cit pro pěvce, až telepatické vycítění jeho potřeb ve frázování a v mnoha dynamických zjemněních. Orchestrální vstupy působily velmi dobře v přesné souhře, tepu rytmu, vše proudilo uvolněně, muzikálně. Sóla dechových nástrojů by v jiném typu akustiky vynikla více, posazeny do hloubky jeviště působí trochu dynamicky méně výrazně, ale to jsem již pociťoval i u vstupního koncertu České filharmonie. Ze slavných operních ouvertur zaujala publikum nejvíce – soudě dle zvláště dlouhého potlesku – předehra k Lazebníku sevillskému. Svižně zahraná, s pevným rytmickým tepem, dynamickým ozvláštněním v hlavním tématu, dirigentsky se vydařila tektonika skladby v cestě k vrcholu. Publikum to vycítilo instinktivně velmi přesně!

Závěrečný večer se nadmíru dobře vydařil, působil pozitivně i uvolněností protagonistů, jejich přirozeným a elegantním pohybem na pódiu, jemuž zároveň nechyběla ani v nejmenším potřebná míra. Bravo!

Je třeba také přinést výsledky avizovaných ocenění. Pan starosta města Příbram Jan Konvalinka předal Cenu starosty města Jiřímu Dohnalovi. Cenu za nejlepší skladbu v sedmém ročníku kompoziční soutěži mladých autorů do čtyřiceti let získala Kateřina Horká za Kvartet č. 2, inspirovaný přírodou Islandu, jak vítězka sama publiku sdělila.

53. ročník festivalu byl úspěšným večerem ukončen, připraven je již příští, 54. ročník, který snad již nenaruší žádná nová epidemie.

*******

Foto: HFAD /  Martin Andrle