„Ke gratulantům se přidal orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů, který přijel ze Zlína, a dirigentem večera se stal Robert Kružík, který je jejím šéfdirigentem.“

„Zazněla Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364. Právě tahle skladba patřila oslavenci Václavu Hudečkovi a spolu s ním vystoupila mladá renomovaná violistka Kristina Fialová.“

„Publikum bez dechu sledovalo málo známou mši, postavenou na líbeznosti a zpěvnosti a dramatických dynamických i agogických efektech.“

Houslista Václav Hudeček patří ke stálicím české hudební scény a jeho sedmdesáté narozeniny se slavily v několika městech. Brno nemohlo chybět, a proto uspořádal v neděli 12. června 2022 na jeho počest koncert Český filharmonický sbor Brno a byl to koncert velmi vydařený. Besední dům byl vyprodaný a publikum bylo, jak jinak, složeno vesměs z vyznavačů houslové hry, ale přišli si na své i milovníci vokálních děl.

Ke gratulantům se přidal orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů, který přijel ze Zlína, a dirigentem večera se stal Robert Kružík, který je jejím šéfdirigentem. A první číslo koncertu na sebe nenechalo dlouho čekat, orchestr spustil velmi svižně předehru k opeře Figarova svatba a začali s elánem, který dokázali udržet po celý koncert.

Wolfgang Amadeus Mozart zůstal mezi gratulanty na pořadu i nadále a zazněla jeho Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364. Právě tahle skladba patřila oslavenci Václavu Hudečkovi a spolu s ním vystoupila mladá, renomovaná violistka Kristina Fialová. Skladbu psal Mozart pro houslistu Ignaze Fränzla a s violovým partem prý počítal pro sebe, ale není doložitelné, zdali se tak opravdu stalo. Ať je to jakkoli, třívětá skladba je plná napětí mezi oběma nástroji, které spolu souznějí, komunikují, odpovídají si nebo se i trochu přou, ale vždy zase k sobě najdou cestu. Je to takové melodické škádlení, kdy se oba nástroje proplétají a doplňují se. Václav Hudeček měl subtilnější nástroj a tóny jeho houslí se lehce vznášely v prostoru, kde zářily a nesly se sálem, sametová a hutnější viola Kristiny Fialové přinášela do jejich souhry prvek bezpečí a jistoty a v technických částech se výrazově plně podporovali. V první části Allegro maestoso zahráli závěrečnou společnou kadenci, která vyprovokovala velmi poučené obecenstvo k potlesku, Druhá věta Andante přinesla pomalou, houpavou melodii, při které se oba nástroje proplétaly v dialogu. V závěrečné větě Presto měly příležitost se prezentovat jak orchestr širokými plochami, tak oba sólové nástroje. Ke konci věty však došlo k události, která donutila dirigenta i sólisty přerušit hru. Paní uprostřed sálu se najednou sesunula ze židle na zem a omdlela. Chvíli trvalo, než se o ni postarali vedle sedící přátelé a přítomná lékařka a než se rozruch v sále zase uklidnil. Václav Hudeček projevil velkou empatii, když se zajímal o stav postižené paní. Pak pokynul k pokračování koncertu, ale ještě chvíli bylo na výkonech všech účinkujících znát rozechvění. Nicméně skladba byla dovedena bezchybně ke konci a publikum si vyžádalo přídavek. Bylo jím Preludium pro housle a violu (v originále violoncello) Dmitrije Šostakoviče. Pak už byl čas na ovace, květiny, blahopřání a děkování. Koncert, který byl důstojnou oslavou výročí umělce, který celý život rozdával svými houslemi radost a výsostné umění a kterému za to děkovali jak diváci, tak spoluúčinkující.

Po přestávce nastoupil Český filharmonický sbor Brno, Filharmonie Bohuslava Martinů a dva pěvci, tenorista Tomáš Černý a barytonista Jiří Brückler, který se zde ujal basového partu. Na programu bylo málo známé dílo italského operního skladatele Pietra Mascagniho, Messa di gloria. Dirigent Robert Kružík pokynul orchestru a sálem se začala linout sladká italská melodie. Publikum bez dechu sledovalo málo známou mši, postavenou na líbeznosti a zpěvnosti a dramatických dynamických i agogických efektech. Sedmnáct částí, některé byly velmi krátké, ale všechny velebily Ježíše i Marii a všechny se nesly v odevzdaném duchu i v odhodlaném afektu. Části mužského sboru zněly velmi hutně a kompaktně, alty byly měkké a sbor byl přesně vycizelovaný mladým sbormistrem Michaelem Dvořákem, který se představil jako velká naděje Českého filharmonického sboru Brno. Jiří Brückler zpíval příjemným, barevným hlasem, kterým dokázal vyjádřit niterné emoce, a nijak nevadilo, že krajní hluboké tóny mu nevyzněly. Tenorového partu se ujal Tomáš Černý, který navenek sice působil velmi unaveně, ale témbr jeho hlasu byl pevný, s žesťovou špičkou a s širokým volumenem. Ve čtrnácté části Sanctus. Elevazione se dostal ke slovu jen orchestr, a především jeho primárius, Pavel Mikeska. Jeho housle sladce zářily a procítěný přednes krásné melodie dojímal. V patnácté části Sanctus Benedictus zazněla zase nejkrásnější basová melodie z celého díla, široká a klenutá kantiléna, podpořená barevnou instrumentací orchestru. Sanctus Hosanna byla jen krátká, zato úderná část pro sbor, rostoucí do fortissima. Poslední, závěrečné Agnus Dei pro tenor, bas, sbor a orchestr zklidnilo emoce a skladbu zakončilo měkké a něžné piano sboru a orchestru. Účinek byl zaručený, nadšení publika opravdové. I tato skladba byla vlastně dárkem pro Václava Hudečka.

*******

Foto: archiv ČFSB