„Clevelandští ukázali, co to znamená být počítán mezi pár opravdu nejlepších orchestrů světa.“

„Tři partitury Richarda Strausse v nekompromisně postaveném programu představovaly tři hudební světy propojené do jednoho trojjediného obrazu.“

„Výraz ve suitě, stejně jako v opeře, sahá od opojných gradací po neméně opojná ztišení, od humoru k citovosti, od vzpínajících se valčíkových úryvků k posmutněle roztouženým dlouhým zpěvům.“

Sestavit pohostinské vystoupení pro festival Dvořákova Praha ze tří partitur Richarda Strausse a z ničeho jiného? Mohlo se to předem jevit jako pyšné, nebo jako málo kontrastní a proto ne tak zajímavé, nebo také jako riskantní. Nic z toho se nepotvrdilo. Clevelandský orchestr s šéfdirigentem Franzem Welser-Möstem v neděli ve zcela zaplněném Rudolfinu Straussovou hudbou posluchače nadchl tak jednoznačně, jako už nikdo dlouho předtím.

The Cleveland Orchestra, v Praze hostující po dlouhých třiatřiceti letech, dostál své pověsti a zahrnul publikum symfonickou virtuozitou a nádherným zvukem, mistrovstvím a dokonalostí. Hrají jako jeden. Od prvních tónů z nich vyzařovala obrovská síla, ovládaná řádem a kázní, ale přesto jakoby nespoutaná, jasně tušená. Bezchybná sehranost, bezbřehá tvárnost, skvěle zvládnutá dynamika, bohatě inspirovaná muzikalita. Franz Welser-Möst, v čele tělesa stojící už dvě desetiletí, nemusí na pódiu hasit požáry, připomínat naučené, nutit a podněcovat, neřku-li řešit zvukové proporce. Orchestr seděl bez využití elevace, s dřevy v jedné rovině se smyčci a tedy i s žesti a bicími nezvykle „utopenými“. Možná to zvukově pomohlo ke kompaktnosti, ale i kdyby ne, určitě způsob posazení nebyl na škodu. Dirigent se svými rychlými nervními pohyby, vesměs úspornými a vždy názornými a účelnými, měl vše pod kontrolou. Všichni mu hrají věrně, ochotně, náruživě, přesně a hodně, hodně samostatně.

Tři partitury Richarda Strausse v nekompromisně postaveném programu představovaly tři hudební světy propojené do jednoho trojjediného obrazu. Symfonická báseň Macbeth byla dramatem, symfonická báseň Enšpíglova šibalství vyprávěním a symfonická suita z opery Růžový kavalír poezií. První silácká a vášnivá, druhá barvitě hravá a humorná, třetí velkolepá a emotivní, převážně lyrická. Všechny tři prodchnuty oduševnělostí, city a kompozičním mistrovstvím. Všechny tři dobře uchopitelné, plné tvořivé fantazie, konkrétních významů a hudební výmluvnosti, charakteristického skladatelského rukopisu. Tedy program, který byl jednotný, který však ani trochu nebyl jednotvárný nebo nekontrastní.

Macbeth měl v konečné verzi premiéru v roce 1892. Zůstává v desítce Straussových symfonických básní opomíjen, přinejmenším v Praze, kde zazněl jako objev. Clevelandští do provedení vpadli plnou silou, mocně sledovali všechny dynamické a výrazové vlny, logicky vytvářeli časté kontrasty a skvěle zvládali náhlé zvraty. Rychlá hudba, výrazně programní, končící tragicky. Není to ještě zvukově nejtypičtější Straussův projev, ale neomylný cit pro tvarování hudebního toku je i zde už zřejmý a zřetelný. Provedení bylo zprvu až šokujícím setkáním s orchestrální bravurností a zanechalo hráčsky i výrazově mocný dojem.

Lidovým hrdinou Tillem Eulenspiegelem, Enšpíglem a jeho rozpustilými šibalskými kousky, se Strauss zabýval v polovině devadesátých let, tedy jako třicetiletý. Je to mistrovsky instrumentované rondo, s jasně formulovanými obrazy a výjevy, které uzavírá odsouzení nenapravitelného taškáře k smrti. Prý za rouhání. Clevelandští vymalovali tento křiklavý hudební komiks poutavě a zábavně, bravurně, s výstižnou a neomylnou přesností, v tempech budících stejné potěšení, jaké vzbuzují akrobatická vystoupení. Orchestr ve stovce nálad a proměn s absolutním nadhledem vyl a bouřil, poťouchle výskal i tesknil. Provedení mělo parametry ideálu.

Čtyřicet minut hudby ze Straussovy rafinovaně dekadentní opery Růžový kavalír, letos sto jedenáct let staré, zaznělo po přestávce v podobě třídílné suity, kterou sestavil Franz Welser-Möst. Výraz v ní sahá od opojných gradací po neméně opojná ztišení, od humoru k citovosti, od vzpínajících se valčíkových úryvků k posmutněle roztouženým dlouhým zpěvům. Přesně taková je i opera sama. Hudebně jí dominuje nejen valčík, ale i nenapodobitelně kovově instrumentovaný příznačný motiv stříbrné růže, kterou mladičký kavalír jménem obstarožního ženicha nese mladičké nevěstě, do níž se zamiluje. Všeho toho, a pak v poslední části i nebesky krásných vyjádření dlouhých okamžiků loučení stárnoucí ženy s mladičkým milencem, je suita plná až po okraj, v řadě hladce plynulých proměn, epizod a obrazů. Vyzněla skvěle jako důkaz a připomínka geniální invence a obdivuhodné skladatelské zručnosti i jako příležitost ukázat, co to znamená být počítán mezi pár opravdu nejlepších orchestrů světa.

Straussovské opojení skončilo čtvrt hodiny před desátou večerní. Do obvyklé stopáže by se ještě nějaký přídavek vešel… Ale co k tak monotematickému pohostinskému vystoupení na Dvořákově Praze přidat, aby právě slyšené mohlo doznívat v duši, aby zůstalo vytvořené kouzlo v paměti a nic ho nešťastně nepřekrylo? Ještě nějakého Strausse? Brahmse? Něco amerického? Nebo Dvořáka…? Mohlo to vypadat na první pohled pyšně, ale přídavek nebyl žádný. Franz Welser-Möst naštěstí usoudil, a uvažoval správně, že po nekonečné kráse hudby z Růžového kavalíra by se nemělo, nedá, nemůže a nesmí hrát už vůbec nic.

O hostujícím tělese čtěte víc ve 42. dílu SeriáluPlus „Klasika v souvislostech“ v článku Clevelandský orchestr od George Szella k Franzi Welser-Möstovi.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská