„Lukáš Dittrich vládne neobyčejně hladkým a příjemným tónem v celém rozsahu, včetně nejvyšších poloh, a jeho technická zdatnost nechává i nejkomplikovanějším pasážím zaznít zcela nenásilně a s naprostou lehkostí.“

„Tak jako Bartókovo Divertimento pro mě vyjadřuje předzvěst celosvětové tragédie, dílo Zbyňka Matějů působí jako její reflexe.“

„Jitka Hosprová provedení dodala patřičnou energii a řekněme i víru. Její nástroj zní velmi temně a důstojně, místy jsem měl až dojem, zda snad není záměrně podladěný pro dosažení této barvy. Ozev velmi častých flažoletů byl téměř dokonalý, technické nástrahy zvládala s přehledem.“

Čtvrteční koncert s názvem Sólo pro klarinet a violu umístil SOČR, podobně jako předchozí koncerty komorní řady, do Anežského kláštera. Sólisty večera byli violistka Jitka Hosprová a klarinetista Lukáš Dittrich. Díla Ondřeje Kukala, Bély Bartóka a premiéru Zbyňka Matějů nastudoval a řídil dirigent Pavel Šnajdr.

Poměrně odvážná dramaturgie tohoto koncertu, která sestávala ze tří děl posledních čtyřiaosmdesáti let, mohla leckterého posluchače dopředu odradit. To se také projevilo na značném množství volných míst v sále. Na druhou stranu byla zvolena díla velmi stylově i výrazově kontrastní, ačkoliv jisté paralely mezi nimi se identifikovat daly.

Úvodní Clarinettino Ondřeje Kukala se již zapsalo mezi oblíbená koncertantní díla a bývá klarinetisty uváděno často. Neoklasicky laděné jednověté concertino pro klarinet a smyčcový orchestr je rytmicky i melodicky hravé, střední volnější, přičemž až lamentózní část dává sólistovi i orchestru prostor k práci s dynamikou a zvukovou barevností. Vášnivá repríza pak, až na krátký návrat volné části, bez váhání směřuje k působivému zakončení. Sólista Lukáš Dittrich vládne neobyčejně hladkým a příjemným tónem v celém rozsahu, včetně nejvyšších poloh, a jeho technická zdatnost nechává i nejkomplikovanějším pasážím zaznít zcela nenásilně. Posluchač může mít až dojem, že je skladba ve své podstatě lehká. Ať už se jednalo o brilantní běhy či vzdálené skoky, vše mu vycházelo zcela bezbolestně. Ale nutno zmínit i krásné legatové plochy, které se táhly skoro jako med. Orchestr sólistu doprovázel s velkou pokorou i energií, ačkoliv jsem měl dojem, že ne napříč všemi skupinami. Každopádně celek působil přesvědčivě a sólistův výkon překlenul i drobné nejistoty v orchestru.

Druhé dílo, rozsáhlejší Bartókovo Divertimento pro smyčce, není uváděné tak často jako známější Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu, která rovněž vznikla na podnět mecenáše a dirigenta Paula Sachera. Třívěté Divertimento je z doby, kdy nacistický režim vnášel značný neklid do evropské atmosféry a druhá světová válka byla na spadnutí. Poněkud pochmurná nálada se tudíž promítá do celého díla a prostupuje i pomyslně odlehčená folkloristická místa. Mnoho skladeb Bély Bartóka bývá interprety nazýváno jako „řemeňáky“, tedy skladby, ve kterých častokrát hrozí, že „spadne řemen“. A ačkoliv Divertimento z tohoto hlediska není z těch nejnáročnějších, pár podobně riskantních míst se střídavým metrem, nepředvídatelnou akcentací či prudkými změnami temp v něm také nalezneme. V provedení komorního smyčcového orchestru SOČRu naštěstí řemen nespadl a Pavel Šnajdr řídil skladbu vcelku pevnou rukou. Z mého pohledu možná místy až příliš.

Obzvlášť u volné věty Molto adagio jsem postrádal větší výrazovou osudovost, či hloubku chcete-li. Zvolené tempo možná bylo na můj vkus poněkud rychlejší (Šnajdr ho dirigoval na osm) a pomalu kráčející violoncella a kontrabasy tak nevyvolávaly onu nepříjemnou atmosféru pomyslného neklidu. I dynamicky bych snad zatoužil po jemnějších nuancích a celkově introvertnějším pojetí – s o to výraznějšími vstupy agresivních subito forte. Tato volná věta ve mně, v kontextu okolností vzniku díla, vyvolává extrémně silné emoce až husí kůži. Na tomto koncertu se tak bohužel z nějakého důvodu nestalo.

Závěrečná věta Allegro assai je z celého díla asi nejvíce ovlivněna folklorem. Logicky je i interpretačně nejrizikovější. A i když přes drobné nepřesnosti a nesouhry nenastal žádný zásadní rozpad, chyběla mi trochu ona proslulá bartókovská verva a nezkrotná energie. Právě ta pak umožní v pomalejších částech vytvořit tolik nezbytný kontrast, vyvolávající emoce smutku a beznaděje. Snad jako předzvěst zkázy, která má přijít… Je tedy zjevné, že pro dosažení takové filozofické a emocionální roviny interpretace by orchestr asi potřeboval více zkoušek, aby dosáhl kýženého nadhledu a uvolnění, respektive vytvořil zmiňované napětí.

Poslední skladbou koncertu byla světová premiéra díla Virus, koncertu pro violu a komorní orchestr českého skladatele Zbyňka Matějů. Vznikl na výzvu violistky Jitky Hosprové, která se také stala jeho první sólistkou.

Psát recenzi na premiéru díla může být velmi lehké i extrémně náročné zároveň. Nikdo skladbu dosud neslyšel a kromě autora (někdy bohužel ani interpreti) netuší, jaká je jeho skutečná a správná podoba. Protagonisté premiér de facto zakládají interpretační tradici a do velké míry mohou mít zodpovědnost i za to, zda se dílo podaří prosadit do běžného koncertního provozu či nikoliv. Přiznejme si, řadoví posluchači málokdy ocení dílo při jeho premiéře a pokud ano, je to většinou dáno právě výjimečností interpretace.

Skladbu Virus zkomponoval Zbyněk Matějů již před třemi lety, celosvětová pandemie však způsobila, že se jeho premiéra uskutečnila až nyní. A možná to bylo dobře, neboť teď, kdy svět již netrápí zmíněný „virus“, může dílo vyznívat výrazově odlišně. Právě v tom vnímám jeho silnou stránku. Jako Bartókovo Divertimento pro mě vyjadřuje předzvěst celosvětové tragédie, dílo Zbyňka Matějů působí jako její reflexe.

Zbyněk Matějů se profiloval více jako skladatel scénické a filmové hudby, rovněž nutno zmínit jeho tvorbu baletní. Koncertní či koncertantní díla nezaznívají tak často, byl jsem proto zvědavý, jakou hudbu v současnosti autor pro tyto účely tvoří.

Skladba Virus má stopáž zhruba dvaadvacet minut, dvě věty bez uvedení názvu na sebe navazují attacca a vytvářejí tak jednolitý oblouk. Kompoziční materiál vychází do značné míry z alikvótní řady, tedy i z přirozených flažoletů, které se stávají jakýmsi leitmotivem procházejícím celou kompozicí. Právě durový kvintakord (místy obohacený i o další intervaly zmíněné řady) vyvolává v kontextu kompozice naděje a evokuje (možná spíše podvědomě) občasná zlepšení pandemické situace, jakých jsme byli svědky. Proti této „čisté“ hudbě staví Matějů do kontrastu agresivnější a harmonicky i kontrapunkticky hutnější struktury jak v sólové viole, tak především v orchestru. Obzvláště působivě jsem vnímal první vstupy dechových nástrojů, zejména žesťů. Snad dílem i proto, že na koncertě do té doby nezazněly. Matějů se nevyhýbá mikrointervalům, ačkoliv s užitím jiných rozšířených nástrojových technik je spíše skromnější. Specifikou tohoto díla jsou velmi časté prodlevy, nejvýrazněji v dolních smyčcích, občasně i ve vyšších nástrojích. Místy jsem měl možná až dojem nadužívání tohoto principu, podobně jako efektu glissanda. Kde však svou „nekonečností“ působila prodleva kvintakordu pod sólovou violou silně, byla střední část, která do jisté míry obhájila ostatní prodlevy. Tato byla totiž tak dlouhá, až donutila posluchače projít různými stádii jejího vnímání. Od myšlenek „trochu dlouhá prodleva“ přes „ono to vlastně má důvod“ až po „to bylo vážně silné“. Přeci jen, když se hudba na několik minut „zasekne“ na jedné harmonii, byť narušované sólovým nástrojem, určité emoce to vyvolat musí.

Pojetí sólové violy je značně virtuózní, ačkoliv se obávám, že pro violisty nemusí být natolik atraktivní, aby se koncert zapsal mezi těch několik obyčejně prováděných. Není to koncert, po kterém publikum nadšeně vyskočí ze židlí k frenetickému potlesku. A to ani když se sólového partu zhostí hráčka natolik působivá a věcí zaujatá, jako je Jitka Hosprová. Myslím, že právě ona provedení dodala patřičnou energii a řekněme i víru. Její nástroj zní velmi temně a důstojně, místy jsem měl až dojem, zda snad není záměrně podladěný pro dosažení této barvy, což mi po koncertě dirigent vyvrátil. Ozev velmi častých flažoletů byl téměř dokonalý, technické nástrahy zvládala s přehledem. Možná jsem i toužil, aby se autor někde vytasil s něčím extrémně rafinovaným či zvukově inovativním, to se však úplně nestalo. Nad čím jsem měl jisté pochybnosti, neboť mi tato scénická akce v podstatě dílo nijak neobohatila a marně jsem čekal na nějaké její ospravedlnění či vysvětlení, byl příchod sólistky z bočních dveří a odehrání první fráze v levé části auditoria. Těžko říct, co autora k tomuto pokynu vedlo.

I když posluchači ocenili interprety poměrně dlouhým potleskem, nejsem si jist, že odcházeli zcela uspokojeni, nebo zda nové dílo byli schopni přijmout. Ale to se u premiér stává spíše zřídka, pokud není publikum vyloženě tímto směrem zaměřené či specializované.

Celkovému vyznění koncertu možná trochu uškodila i akustika sálu, což se potvrdilo v podstatě ve všech uváděných kompozicích. Ta nahrávala spíše nižším nástrojům. Obzvláště příjemně a kompaktně zněly skupiny viol a violoncell. Kontrabasy místy až příliš rezonovaly, nikoliv však nepříjemně. Naopak obě skupiny houslí se mi jevily poněkud nesjednoceně a nevyrovnaně, čemuž přispěla i občasná intonační a bohužel i rytmická nejistota, především v tříčárkované oktávě. Nutno však dodat, že prostor Anežského kláštera není akusticky pro větší ansámbly zcela vstřícný, navíc na každém místě v sále zní hudba dosti odlišně. Z tohoto úhlu pohledu je přehledné vybalancování zvuku orchestru, byť jen smyčcového, skutečně prubířským kamenem. A to se až na výjimky Pavlu Šnajdrovi i orchestru povedlo. Stejně tak jako velkorysost k oběma sólistům, kteří byli bez problému zřetelně slyšet prakticky po celou dobu. Ani to nebývá vždy samozřejmostí.

Je skvělé, že se SOČR nebojí zařazovat do svých řad i světové premiéry. Kladu si však otázku, zda by nestála za zvážení i akustická vhodnost daného sálu. I když chápu, že ne vždy je to reálně možné. V případě některých kompozic by jistě akustika Anežského kláštera přispěla k působivosti. Na tomto koncertě tomu tak úplně nebylo.

Foto: ilustrační – Michal Fanta / Filharmonie Brno / Jan Prokopius /  Fb J. Hosprové / Pixabay