Ohlášený program některých koncertů může působit, než posluchači usednou v hledišti, nezvykle a odvážně. Tím větší je pak spokojenost, když se povedou. Večery Komorní filharmonie Pardubice pořádané v posledním únorovém týdnu pod taktovkou polského dirigenta Łukasze Borowicze patřily přesně do této kategorie; z prolnutí hudby různých stylů nakonec vznikl poutavý celek. Velmi dobrý výkon podal trumpetista Walter Hofbauer.

O pardubickém publiku se někdy říká, že patří k těm nejkonzervativnějším. A že by chtělo, aby se v Sukově síni Domu hudby neustále a dokola točili pouze Mozart, Haydn a Beethoven a tu a tam i někteří jejich současníci. Myslím, že už to dávno neplatí. Na pozdní klasicismus tentokrát sice opět došlo a skladba jeho reprezentanta byla provedena se vší parádou, s příznivou odezvou se však setkalo i zařazení dvou kompozic mnohem mladších, a ne tolik známých. 

Hudební cestování časem začalo ve druhé polovině 20. století ve střední Evropě. Do ní vždy patřilo i Polsko, dobový – a naštěstí z dnešního pohledu jen dočasný – přídomek „východní“ vznikl převážně z důvodů politických. Henryku Mikolaji Góreckému bylo v roce 1963 rovných třicet a platil ve své domovině, ale i za jejími hranicemi za předního avantgardistu. Ve Třech kusech ve starém stylu se poněkud překvapivě vrátil k melodice a využil prvky renesanční muziky, přičemž ponechal důležitou roli i svým oblíbeným a stále více jím prozkoumávaným a rozvíjeným minimalistickým postupům. Desetiminutová skladba dokáže dodnes oslovit svou zdánlivou jednoduchostí, její rafinovanost tkví v několikeré proměně tempa, rytmu a dynamiky. Pozdější autorova tvorba si získala světovou proslulost, kořeny jejího postupného průniku za železnou oponu lze však spatřovat právě v letech, kdy se mimo jiné zabýval touto „maličkostí“. V Polsku si Góreckého právem velmi považují a jeho díla symfonická i komorní tam patří k základnímu repertoáru předních těles. U nás je tomu pohříchu jinak; byť jde o vrcholného tvůrce země, která je naším bezprostředním sousedem, lze na každé uvedení některého z jeho opusů nahlížet jako na malý zázrak. Netuším, zda budu mít někdy v brzké době možnost vyslechnout si naživo jeho ikonickou Symfonii č. 3 a už vůbec nepředpokládám, že by se tak mohlo stát v Pardubicích, jsem však vděčný, jestliže se nyní dostalo alespoň na tuhle ukázku jeho mistrovství – a ještě k tomu nastudovanou polským dirigentem.

Devětačtyřicetiletý Łukasz Borowicz, hudební ředitel a šéfdirigent Poznaňské filharmonie, nepřijel do Česka poprvé, během posledních deseti let řídil orchestr Prague Philharmonia, provedení Rusalky v pražském Národním divadle nebo dvou kantát Stanisława Moniuszka na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě. Je pozoruhodné, že k jeho pozvání na východ Čech došlo právě letos, kdy si svět připomíná patnáct let od Góreckého úmrtí. Chce se mi věřit, že nejde o náhodu, ale o záblesk dramaturgického rozšiřování koncertních obzorů. V každém případě smyčce Komorní filharmonie Pardubice zněly pod vedením polského maestra i přes zcela odlišný charakter skladby, než na jaký jsou hráči nejvíce zvyklí, v příjemných barvách, plně vystihujících kontrastní polohy kompozice. Borowicz řídil provedení zcela uvolněně a svými gesty dával najevo spokojenost z plodné kooperace. Prokazatelně potěšil také publikum, jehož potlesk vůbec nebyl jen zdvořilostním.

Středoevropské rozehrání ve velkém stylu pokračovalo i posléze. Koncert pro trubku a orchestr Es dur, S. 49bratislavského rodáka Johanna Nepomuka Hummela představoval návrat o sto šedesát let zpět a z hlediska geografického posun na jih do Rakouska, respektive Uherska. Pro členy pardubického orchestru jedna z repertoárových trvalek, pro posluchače rovněž něco důvěrně známého. Bez kvalitního doprovodného tělesa a pozorného dirigenta by to samozřejmě nešlo uspokojivě provést, tíha úkolu však pochopitelně leží na sólistovi.

Trumpetistovi Walteru Hofbauerovi je letos jednatřicet let a výčet jeho úspěchů v domácích i mezinárodních soutěžích je úctyhodný. Cílevědomě cizelovaná virtuozita, zkušenost z působení v předních českých orchestrech a zřejmě i pro život důležitá jistota pramenící z jeho stálého angažmá v České filharmonii z hráče činí suverénní osobnost ovládající žesťový nástroj s excelentní bravurou a lehkostí, přitom s jakousi vnitřní skromností, bez jakýchkoliv vnějších rušivých gest. Návštěvníci pardubického koncertu byli svědky uvolněného a radostně prostého výkonu, k němuž dospívají – i díky interpretační pokoře – jen ti nejlepší. Hofbauerova trubka svými lahodně podanými trylky v první a třetí větě a úžasně nosným vyklenutím melodie v prostřední části vyvolala v sále nadšení, coby poděkování za příznivé přijetí zvolil sólista Air z Orchestrální suity č. 3 Johanna Sebastiana Bacha, a to s doprovodem orchestru.  

Po pauze přišel Łukasz Borowicz na dirigentský stupínek očividně dobře naladěn a energicky, takřka bez zklidnění uvedl do pohybu svoji taktovku. Jako by i tímto způsobem chtěl naznačit ostrý střih a přesun směrem na západ, do Francie v době vrcholného romantismu. Charles Gounod v Symfonii č. 1 D dur, CG 527 nepodlehl novátorským tendencím, naopak – zřetelně se inspiroval svými předchůdci, přičemž přiznaně složil poctu i klasicistním tvůrcům. Výsledkem jeho snažení je promyšlená, bohatě strukturovaná kompozice. Dirigentovi se podařilo efektně vystihnout převažující pohodový a optimistický duch skladby, orchestr vedl bez zaváhání v souhře, dynamice i přechodech temp. Ze všech hráčů vyvěrala radost a celkově příjemná atmosféra koncertu dospěla k vyvrcholení. Pro francouzskou koncovku večera pak platilo totéž, co pro vstupní kousek – vskutku se vyplatilo vstoupit do rizika doplňování repertoáru méně známými a hranými věcmi. Łukasz Borowicz si na jejich nastudování dal záležet.

***

Reflexe je psána z koncertu konaného v úterý 24. února.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp