„Budu absolutně šťastný, když se teď po Filasově Requiem ještě podaří dva koncerty na závěr roku.“

„Musíme mít kontakty. Nesmíme sázet na to, že České centrum samo osloví širší publikum.“

„O interpretaci české hudby mají zájem i Asiaté, kterých je na amerických školách opravdu hodně. Neznají naše emoce, ale nahrazují je nesmírnou pílí.“

V New Yorku se letos koná řada akcí ke 180. výročí narození Antonína Dvořáka, který se ve Spojených státech nesmazatelně zapsal světovou premiérou Novosvětské symfonie Také už bylo a je více akcí k osmdesátému jubileu příjezdu Bohuslava Martinů do amerického exilu. A v těchto dnech i ke smutnému dvacátému výročí teroristických útoků z 11. září 2001, při nichž bylo zničeno Světové obchodní centrum a zahynulo několik tisíc lidí. Vpředvečer výročí je to multimediální projekt s hudbou Juraje Filase – jeho Requiem Oratio Spei věnovaného obětem teroristických útků. Za mnoha kulturními projekty v těch souvislostech stojí newyorské České centrum. Jeho ředitel Miroslav Konvalina, někdejší rozhlasový zpravodaj, přibližuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hlavně ty hudební.

Martinů a Dvořák po celý rok?

Online projekty jsme naplánovali na většinu roku, do několika fází. Už na jaře jsme oznámili, že bude v New Yorku „Rok Martinů“. Největší počin, který souvisel s oslavami osmdesátého výročí jeho připlutí z válečné Evropy, byl docela husarský kousek. Oslovili jsme jak české, tak americké muzikanty, aby nahráli jeho skladby. Zároveň jsme pátrali po pamětnících nebo jejich potomcích. Potom jsme otevřeli výstavu založenou na úspěšné výstavě, kterou udělal pražský Institut Bohuslava Martinů pro Švédsko a další země. Přidali jsme k tomu online výstavu Místa Martinu v Americe, s fotografiemi, které pro nás pořídila Kateřina Dvořáková Manková… Rádi bychom ještě měli předvánoční koncert věnovaný Bohuslavu Martinů, který bychom z New Yorku také toužili dostat ještě dál, do Kennedyho centra ve Washingtonu, do Chicaga…

A ke smutnému výročí jedenáctého září?

Připravili jsme Requiem Juraje Filase, doslova na předvečer útoku na Světové obchodní centrum, a to jako multimediální show. Při přípravě jsme museli pamatovat na to, že se tu kolem výročí koná řada velkých akcí a my pochopitelně můžeme udělat jen událost menšího ražení. K dispozici jsme měli různé nahrávky, odsud z New Yorku i z pražské katedrály svatého Víta, kde účinkovali někteří pěvci, kteří vystupují i v Metropolitní opeře. A spolupracovali jsme se specialisty na digitální technologie. V nejisté době jsme stejně nemohli plánovat přesně. Nikdo nevěděl, jak bude kvůli zdravotním restrikcím možné zacházet s publikem, jak s umělci… A tady v Americe jsou tak komplikované zákony, že nikdo nechce, aby se i krásný koncert o rok později zpětně projevil nějakými soudními spory.

Projekt týkající se Martinů vznikal od začátku ve spolupráci s pražským Institutem Bohuslava Martinů a s jeho šéfem Alešem Březinou?

Ano, jsem tu už dva roky a zjistil jsem, že opravdu musíme pracovat s ověřenými partnery, kteří mají široké znalosti a záběr a můžeme se na ně spolehnout. A zároveň také mají příslušné kontakty a výdrž. Právě Alešovi děkuji za nasazení, které v přípravné fázi prokázal. I potom. Ono se pak i v online hudbě objevuje množství problémů na poslední chvíli… Šlo nám o to, aby Martinů zahráli američtí muzikanti, ale abychom to zasadili do příslušného kontextu – a to bychom bez Aleše Březiny nezvládli. Když vezmu případ, kdy jsme byli na místě jednoho z letních pobytu Martinů, tam, kde složil Druhou symfonii a kde dneska nic není, kde ani místní Historická společnost nic neví, tak samozřejmě musíme mít svůj zdroj informací, musíme navazovat na už uskutečněné projekty… My tady ale nemáme žádné rešerní oddělení, které by se tomu speciálně mohlo věnovat. My děláme každý týden pět až šest různých akcí od filmů přes umění po knížky…

Hovořil jste o pamětnících a potomcích pamětníků… Kdo, kromě Veroniky Firkušné, připadá ještě v úvahu?

Moc jsme v tom vlastně nepokročili. U nás, když se někde potulujete, tak vás ve vesnici za někým pošlou: Já to sice nevím, ale tamten určitě ano… V Americe to takhle nefunguje, tady jsou všichni lidé tak trochu náplava, na tohle sázet nelze. Ale jsme třeba v kontaktu s Katelyn Bouska, která je pedagožkou na Curtisově institutu ve Filadelfii a její předkové jsou spojeni se Spilville, kde byl Antonín Dvořák na letních prázdninách u krajanů. Nám už dnes nejde o to, aby někdo vzpomínal na Dvořáka a na Martinů, ale spíš aby okomentoval, jak se interpretovala jejich hudba dřív a jak dnes, jakým způsobem se dnes tito autoři představují americkým studentům… A pak je tu samozřejmě ještě vrstva lidí, kteří si chtějí nějakým způsobem otevřít cestu do České republiky, chtějí tam třeba studovat. Třeba jedna pianistka, která dostudovala na Mannes School of Music a dostala se na základě Fulbrightova stipendia do Plzně. To, že s námi spolupracuje, jí pochopitelně mohlo trošku otevřít dveře. Bylo vidět, že už se něco děje…Ale objevili jsme také pianistku Molly Morkowski, objevili jsme bulharskou violistku, která žila po léta žila v Ostravě… Nahráváme s nimi, je to řada zajímavých netušených kontaktů.

Martinů nebyl totéž, co Dvořák…

Ano, protože si prošlapával v Americe cestu v jiné situaci, byla tu velká konkurence amerických hudebníků i řady evropských komponistů, kteří jako on utíkali před válkou… Každý, kdo neumí dobře jazyk, přijde z podobných důvodů a hledá si tady kontakty, tomu rozumí… Na jednu stranu je hezké přijet do nějakého letoviska kousek na sever od New Yorku a představovat si, jak tam Martinů v létě komponuje. Na druhé straně je ale potřeba si uvědomit právě tenhle kontext – a to je pro nás zajímavé studovat a sledovat.

Jak Američané vnímají Janáčka a jak Martinů? Jak odlišně je vnímají?

Janáčka znají přes opery. Je tu nejhranějším českým operním skladatelem. Na Juilliard School mají zvláštní kurz týkající se jeho hudby. To samozřejmě Martinů nemá… Jsou to tedy tři kategorie: Dvořák, Janáček, Martinů. Zajímavé je, jaký zájem je o interpretaci. Já jsem nikoho nemusel nutit, lidi se hlásili a dokonce se o skladby prali! Ale zajímavé také je, že vlastně nikdo zdejší nestojí o přímou konfrontaci s českými interprety: Ano, nahraju něco, ale tu samou skladbu v tomto cyklu už nesmí hrát nikdo z Čech… A zajímavé je, že o interpretaci české hudby mají zájem Asiaté, kterých je tady na amerických školách hodně, opravdu hodně. Jdou do toho natvrdo, se vší energií, cvičí… Neznají naše emoce, ale nahrazují je nesmírnou pílí.

Jak je na tom ve srovnání se třemi již zmíněnými skladateli Bedřich Smetana?

Smetana je velkou výzvou, která nás čeká…! Přemýšleli jsme o tom, jak se dá Smetana v New Yorku představit – a musí to být v kontextu jeho doby, ale nebude tak snadné se tady v New Yorku něčeho chytnout. Pro naše krajany a pro Českou národní budovu, kde řadu věcí představujeme, je ale samozřejmě Smetana srdeční záležitost. I o Martinů se říkalo, že byl takovým novým Smetanou…

Když byl v roce 2018 v Českém centru vystaven rukopis Dvořákova Violoncellového koncertu, tak určitě přitáhl větší pozornost. Ale jinak je asi v tak obrovském městě docela těžké vzbudit zájem, že…?

Ano. Musíte mít kontakty. Nesmíte sázet na to, že České centrum samo osloví širší publikum. A nikdy přesně nevíte, který z multiplikační efektů se podaří. Ale máme tu například muzikologa Michaela Beckermana, neúnavného propagátora české muziky, Americkou společnost Antonína Dvořáka… Máme tu skladatele Petra Kotíka, který tady žije, kterého si vážíme a který přichází s nápady. A on opravdu dokáže moderní novou hudbou naplnit sály. A tak dále… Tady v Americe to není tak, že bychom měli nějakou osvědčenou metodu, ale každý projekt si musí prošlapat svou novou cestu, pro každý hledáme vhodné partnery… A někdy se stane i zázrak. V době onlinu nám dokonce některé věci sdílela třeba Metropolitní opera, která nám jinak v době hojné třeba neodpoví několik měsíců ani na email… Někdy jsme váženými partnery, někdy ne… Jsem viceprezidentem Evropské asociace kulturních institutů v New Yorku, to je další cesta, ale chce to nesmírné nasazení týmu. A někdy ta práce nepřinese ovoce, někdy překvapivě ano. Musí se začínat znova a znova a zkoušet… Budu absolutně šťastný, když se teď po Filasově Requiem ještě podaří dva koncerty na závěr roku: koncert v rámci festivalu, který organizuje Mannes School of Music, a recitál mezzosopranistky Ester Pavlů, pianisty Ahmada Hedara a barytonisty Vladimíra Chmela.

Bylo by toho víc, nebýt koronakrize?

Možná ano. I když se přesouváme od online akcí k hybridním a k outdoorovým, tak pro některé české muzikanty jsem byl samozřejmě v uplynulých měsících poslem smutných zpráv, nemohl jsem nic zaručit a někteří prostě už nečekali…

Jak funguje propojení s jinými Českými centry po světě?

Je pro mě velkým zadostiučiněním, že náš program a třeba i janáčkovská výstava, která tady byla díky brněnskému muzikologovi Jiřímu Zahrádkovi, inspirovala kolegy v Římě a v dalších městech. Takže někdy New York svým zápalem a nasazením pro vážnou hudbu, tím, že dotahujeme věci do konce, může inspirovat i další Česká centra po světě. A já jsem si naopak zase Martinů vzal ze Švédska.

Máte osobně vztah ke klasické hudbě?

Je pro mě srdeční záležitostí. Už jako dítě jsem v Praze chodil na abonentní koncerty. Rudolfinum mám odchozené. A také jsem chodil s trubkou předvádět pánům ve zkušebnách Rudolfína, jak umím hrát, měli jsme totiž v rodině člena České filharmonie… A pak jsem byl v rozhlase a mou srdeční záležitosti byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu, snažil jsem se nevynechat žádnou jeho sezónu. Čili k vážné hudbě mám blízko, ale zároveň to neznamená, že bych si neposlechl cokoli dalšího. Snažím se, abychom krajanům přinesli i koncerty, při kterých se pobaví. Co se týče hudby, nejsem dogmatik.

Jakou část aktivit Českého centra v New Yorku hudba tvoří?

Jednou ze základních programových linek jsou výstavy v Galerii Českého centra, důležitý je film, ať už československá nová vlna, nebo nové české filmy; potom je důležitý design a výtvarné umění i literatura, ale hudba je tak na prvním, na druhém místě. Hudba má výhodu, že nepotřebuje překlady a převážení věcí.

Patří k americké kultuře pamětní desky? Že byste třeba nějakou iniciovali..

Někdy takové věci bývají posláním velvyslanců nebo generálních konzulů, ale v současné době jde hlavně o to, že jediné, co mohu nabídnout, je pracovní nasazení moje a mého týmu. A jakmile se vrhnete do nějakého takového projektu, tak vám ubere hodiny a dny na něco jiného. Takže velmi zvažuji věci…! Je pravda, že když jsem chodil na jaře po Darien, kde v létě žil a tvořil Bohuslav Martinů, tak jsem si říkal: Kdyby tady tak někdy někde byla nějaká cedule připomínající jeho pobyt… Ale pak jsem si uvědomil, kolik komisí a kolik let práce by stála…

——–

Čtěte také v rubrice SeriálPlus Světoběžník Martinů v New Yorku a Antonín Dvořák dal české osadě v Iowě věhlas

Foto: Czech Center New York, Petr Veber, Miroslav Konvalina