„Nejprve chci udělat nějakou viditelnou práci – a potom pomalu docházet k nějakému ovoci.“

„Kdybych přišel do Hradce Králové řekněme z Paříže, asi bych to měl těžší.“

„Blíží se mi padesátka, a tak si myslím, že některé věci mohu postupně opustit a trochu se uvolnit pro další dobrodružství.“

Švýcar Kaspar Zehnder, šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové a šéfdirigent Symfonického orchestru Biel Solothurn ve své zemi, řídí dnes večer v královéhradeckém sále Filharmonie symfonický koncert, v jehož programu je třeba zvýraznit především hudbu Antonia Vivaldiho a Igora Stravinského. Dirigentovo jméno v něm figuruje také jako jméno sólového flétnisty. S působením v naší zemi má již zkušenosti z let 2005 až 2008, kdy stál jako nástupce Jiřího Bělohlávka v čele Pražské komorní filharmonie. V příštím roce oslaví Kaspar Zehnder padesátiny. Ve stejném roce si bude připomínat, stejně jako všichni ostatní evropští hudebníci, kulaté výročí narození Ludwiga van Beethovena. Následující rozhovor směřuje k jubileu vídeňského klasika, k současným i chystaným uměleckým aktivitám… a samozřejmě i k dnešnímu koncertu.

Ještě stále tedy hrajete na flétnu?

Ano, dokonce to vypadá, že čím dál tím víc. Téměř každý den cvičím, mám před sebou řadu projektu, ve kterých budu hrát, řadu také za sebou… Vystoupil jsem jako flétnista s PKF-Prague Philharmonia, byl jsem na turné s Magdalenou Koženou a Simonem Rattlem a jejich přáteli, hrál jsem i další komorní hudbu… V příštím roce mám řadu koncertu s flétnou, občas také v kombinaci jako flétnista a dirigent v jednom večeru. Udržuje mě to při síle.

Jako dirigent a současně flétnista účinkujete v Hradci Králové také dnes večer.

Ano, jde o program, který jsem měl v úmyslu realizovat už dlouhou dobu: kombinace Vivaldiho flétnového koncertu zvaného „Il Gardellino“, což je česky Stehlík, a s ním Stravinského Ptáka ohniváka.

Dva ptáci…

Ano, dva ptáci, přičemž jedna skladba je pro, řekněme, patnáct hráčů a ta druhá pro celou stovku muzikantů. Ale také je v programu přítomna spojitost mezi Stravinským, Vivaldim a Benátkami. Vivaldi působil v Benátkách, to je známo, ale asi už se možná tolik neví, že Stravinskij je tam pohřben. A navíc svou operu Život prostopášníka psal pro benátské divadlo Teatro La Fenice…! Ale vedle těchto spojnic není ani k zahození ani skutečnost, že si zahraji s hudebníky svého orchestru.

Předpokládám, že hrajete Vivaldiho na příčnou flétnu.

Ano, ale na dřevěnou, kterou používám pro starou hudbu a někdy i pro modernější komorní hudbu, řekněme pro rané devatenácté století.

Na zobcovou flétnu nehrajete?

Ne. Samozřejmě jsem na ni začínal jako každý flétnista, ale od nějakých sedmi let už na ni nehraju.

Jak se vám jeví Filharmonie Hradec Králové po více než roce spolupráce v roli šéfdirigenta?

Nadále pracujeme a zdokonalujeme se. Jsem přesvědčen, je převažuje pozitivní vývoj. Lidé, kteří orchestr znají už dlouhou dobu, říkají, že kvalita se zlepšuje. Pracujeme v rovině více stylů. Ostatně právě Vivaldi je jedním z příkladů. Ve stejném programu hrajeme ještě Haydnovu symfonii. Také jsme už ale realizovali větší počet opravdu velkých skladeb – hráli jsme Debussyho, hráli jsme v minulé sezoně Stravinského Svěcení jara, také třeba svitu ze Straussovy opery Růžový kavalír… Mnoho opravdu těžkých partitur, také klasicismus… Beethovenovu Pátou symfonii, budeme hrát Mozarta… Snažím se dospět k trochu intimnějším a delikátnějším rovinám. Lidé reaguji moc pěkně a v orchestru vidím, že všichni chtějí pracovat. Ano, je to svým způsobem tvrdá práce, ale rozhodně také inspirující. Věřím, že mohu být něčemu nápomocen, cítím vděčné reakce, a to i ze strany představitelů města, publikum reaguje pěkně, koncerty jsou převážně vyprodané… Měli jsme i pěkné koncerty v cizině, čekají nás další turné… Je to v pohybu. Teď musíme pracovat především na tom, aby o nás lidé opravdu hovořili! Ale na nic netlačím, s ničím nespěchám. Myslím, že ani není dobré, abychom příliš brzy společně natáčeli. Nejprve chci udělat nějakou viditelnou práci – a potom pomalu docházet k nějakému ovoci.

Váš orchestr je proslulý i tím, že hraje současnou, opravdu soudobou hudbu, jak se to nejlépe ukazuje na festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Máte v plánu i vy sám přinést nějakou hodně současnou hudbu? Ze Švýcarska? Nebo něco dalšího, co vám je opravdu blízké?

Samozřejmě i to je před námi a měli bychom právě tohle dělat asi ještě víc. Hudební fórum, kdy se filharmonie jednou za rok opravdu naprosto soustředí na současnou tvorbu, je skvělé. A jsem rád, že tenhle projekt může pokračovat přesto, že to dnes není tak úplně samozřejmé a snadné. Už i rozhlas se stará o to, aby získával nahrávky, které se posluchačům dobře prodávají… Ano, určitě můžeme dělat ještě víc. Teď dám jeden úplně čerstvý příklad. Jde o hezký příběh…

Hudební?

Ano, ale nejen hudební. Možná víte o francouzském výtvarníkovi, který se jmenuje Pierre Soulages. Jeden z hlavních francouzských umělců dvacátého století, hovoří se o něm jako o představiteli abstraktního expresionismu, jako o nejlepším žijícím francouzském malíři. Narodil se 24. prosince roku 1919, to znamená, že letos na Vánoce oslaví sté narozeniny. A dva francouzští skladatelé, mí přátelé, mě požádali, jestli bychom mohli zahrát a natočit dvě skladby, každá má asi dvě minuty, které jsou míněny jako gratulace tomuto výtvarníkovi. Zazní ve Francouzském rozhlase v den jeho jubilea. Jsem rád, že to můžeme udělat a jsem na to hrdý. Točíme tu hudbu právě v těchto dnech.

Jak vnímáte Švýcarsko a Hradec Králové ve svém vlastním životě? Jsou to dva od sebe zcela oddělené světy, nebo máte nějaké spojnice?

Spíš opravdu dva různé světy. Ale možná bych našel určitou podobnost mezi městem Biel, kde také působím, a Hradcem Králové v tom, že obě města jsou regionálními centry s průmyslem, ale zároveň města, která se profilují prostřednictvím odlišnosti od hlavních měst. Města, která se snaží najít svou vlastní důležitost, i když nemohou soutěžit v oblasti rozpočtu. Docela mi to pomáhá chápat problémy, se kterými se v Hradci Králové setkávám. Kdybych sem přišel řekněme z Paříže, asi bych to měl těžší. Mám na mysli případná zjištění, že některé věci prostě nejdou… Ale jsou i odlišnosti. Musíte si uvědomit, že Švýcarsko je zemí opravdu hodně ovlivněnou horami – a tady v Hradci Králové opravdu žádné hory nejsou. Já věřím na to, že geografie nějakým způsobem ovlivňuje charakter obyvatelstva. Takže zrovna v tomto ohledu opravdu svá dvě působiště srovnávat nemohu. Ale líbí se mi, že ani v jednom případě nejde o příliš velké město, takže mohu některé lidi – mám na mysli lidi z oblasti politiky, vzdělávání a kultury – opravdu znát osobně. Je to příjemné, protože rozhodně nemám v úmyslu jenom přijet, udělat koncert a zase jet zpátky… Líbí se mi dělat práci, která je užitečná i pro město.

Máte ještě nadále povinnosti v Bielu?

Ještě tři další roky zůstávám šéfdirigentem a hudebním ředitelem, jsem v této pozici od roku 2012 a budu v ní tedy celkem deset let. A pak se asi pohnu někam dál.

Také vedete svůj crossoverový festival v Alpách, v Riggisbergu, kde jste se narodil, festival nazvaný „klangantrisch“…

Ano, ten ještě stále existuje, je to moc pěkná záležitost, trošku se dokonce rozrůstá, je úspěšný i ekonomicky, takže si nemohu nijak stěžovat. Ale opouštím po dvaceti letech festival v Murtenu. Blíží se mi padesátka, a tak si myslím, že některé věci mohu postupně opustit a trochu se uvolnit pro další dobrodružství.

Jaké máte nejbližší koncerty v Hradci Králové…?

Zmíním dva: jednak je to silvestrovský koncert, program, který už jsem realizoval ve Švýcarsku a vždycky s velkým ohlasem. Tango sinfonico. Tedy orchestr se třemi vynikajícími sólovými zpěváky a hráčem na bandoneon z Argentiny. Sestava původních písní ve stylu tanga, od toho raného až po Astora Piazzollu. A ten druhý nejbližší program s Filharmonii Hradec Králové – a s Českým filharmonickým sborem Brno – otevře devátého ledna jubilejní rok dvoustéhopadesátého výročí narození Ludwiga van Beethovena, a to jeho nádhernou Missou solemnis.

Těšíte se?

Opravdu moc. V Hradci Králové mohu do značné míry volit sám, co bych rád dirigoval. A to je moc příjemné. Uvést velkou skladbu s vlastním orchestrem je vždycky jiné, než když ji někde uvedete jako hostující dirigent. S tělesem, které dobře znáte, se můžete dostat hlouběji. Je s tím spousta práce, ale je to radost. Jsem šťasten. Lepší je mít na práci hodně věcí, než nic a nudit se… A navíc, v Hradci Králové diriguji řadu děl poprvé v životě. Missa solemnis k nim patří. Také Ptáka ohniváka řídím na koncertě vůbec poprvé. I to patří k mému působení v České republice: nejen dávám, ale také dostávám.

Foto: Filharmonie Hradec Králové, archiv K. Zehndera