pátek, 27 březen 2020 12:36

Robert Kružík: Psychologie, pedagogika a empatie k hráčům

Autorka:

„Opera je velká škola, protože to, co vás potká tam, vás na koncertě potkat nemůže.“

„Oproti tomu, kdy jako dirigent musím držet supervizi nad celkem, si u violoncella bytostně užívám zodpovědnosti jen sám nad sebou.“

„To, co profesor může předat mladému dirigentovi na vysoké škole, je především osobní zkušenost.“

 

4

 

Robert Kružík je jedním z našich nejmladších dirigentů, přesto má na kontě angažmá ve dvou operních domech a spolupráci s řadou renomovaných orchestrů. Mimo jiné je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno a letos v květnu by měl debutovat na Pražském jaru. Náš rozhovor se uskutečnil v době prvních omezení s ohledem na epidemii koronaviru. Od té doby situace prošla výraznou proměnou, nicméně držme sobě i jemu palce, aby to vyšlo!

Pocházíte z Brna, vystudoval jste tamní konzervatoř, ale na akademii jste přešel do Prahy. Vždy jste počítal s návratem do Brna, nebo byla možnost, že tam zůstanete?

Byla možnost, že zůstanu v Praze, a dokonce existovala reálná možnost, že zůstanu ve Švýcarsku. Tam jsem pobýval na roční stáži v rámci programu Erasmus a byl jsem jen kousek od přijímacích zkoušek, ale kvůli své ženě jsem se vrátil do Brna. Současně taky přišla nabídka z Národního divadla Brno, a tak jsem se vrátil do rodného města.

Takže kontakt s Vámi navázalo divadlo samo?

Ano, brněnské divadlo mě oslovilo – spolupracoval jsem s ním už od roku 2014, první operou byla Maria di Rohan společně s dirigentem Ondrejem Olosem. Po pár dalších titulech jako host mi byl od ledna 2016 nabídnut úvazek.

V podstatě současně s tím jste přišel i do Národního divadla moravskoslezského do Ostravy…

Skoro – od ledna 2016 v Brně, od září téhož roku pak v ostravském divadle.

Tam jste, myslím, před časem skončil, ale v jejich kalendáři jsem viděla, že budete ještě řídit některé inscenace.

Ano, jako host. Skončil jsem po domluvě s Jakubem Kleckerem k 30. dubnu loňského roku. Systém v Ostravě je takový, že inscenace často běží rok a půl a pak skončí. Čili jediné, co tam z mých inscenací asi zůstalo, je La traviata… Nastudoval jsem asi devět titulů, ale všechno se už mezitím stáhlo.

 

7

 

Vždycky jste tíhl k opeře?

Můj tatínek hrál v opeře 25 let, takže jsem jako dítě k ní samozřejmě blízko měl, ale že by bylo mým snem dirigovat přímo v opeře, to ne.

Baví Vás to třeba víc než dirigovat koncert, nebo je to jedna ku jedné?

Jedna ku jedné – skoro. Každé odvětví má své. Jak se říká mezi dirigenty, opera je velká škola. Protože to, co vás potká tam, vás na koncertě potkat nemůže – včetně nepředvídatelných situací s kulisami, světly a všemi možnými i nemožnými věcmi, které zažijete opravdu jen při operní produkci. Je to zkrátka velké dobrodružství. Na koncertním pódiu se cítím přece jen víc sám sebou. Tvořím absolutní hudbu a jsem pánem situace.

Je o Vás známo, že se kromě dirigování věnujete violoncellu – dokonce jste ho vystudoval současně i na akademii – jak jste to dohromady zvládl?

Pocházím z muzikantské rodiny, všichni sourozenci i rodiče jsou houslisté, takže cesta ke smyčcovému nástroji vedla tak nějak přirozeně. Houslistů už bylo doma dost, rodiče mi tedy nakonec vybrali violoncello. Ještě dřív jsem ale začal hrát na klavír. Téměř po celou dobu studií jsem směřoval víc ke kariéře cellisty. Dirigování bylo až na druhém místě. Na akademii jsem se dostal na oba obory zároveň, ale systém nedovoloval studium dvou oborů v jednom ročníku, takže jeden z nich musel počkat – nastoupil jsem na dirigování a violoncello o rok odložil.

I tak to muselo být náročné – nastudovat veškerý repertoár jak na nástroj, tak i jako dirigent.

Ano, ale bral jsem to jako přirozenou věc.

 

3

 

Takže to nebylo nějak extrémně krušné období?

Ne, nemyslím si. Od určité doby, jak začaly přicházet nabídky na dirigování, což bylo tak od třetího, čtvrtého ročníku na AMU, šlo samozřejmě cello trošičku do pozadí. I když jsem necítil, že s ním končím, mnoho lidí mi to již tenkrát předpovídalo. Ale to rozseknutí – což už nyní můžu říct, že cello mám tak nějak rekreačně – nastalo až s angažmá ve dvou operních domech a s možností koncertů s různými symfonickými orchestry. To už opravdu nezbývalo mnoho času na pravidelné cvičení. Do toho přišla rodina – mám dvě krásné dcery. Takže je potřeba čas rozdělit mezi to, co je důležité.

Takže co se týče Vaší violoncellové dráhy dnes…?

S bratrem hrajeme společně v Matysově kvartetu. Čas od času hraji s violoncellisty z brněnské filharmonie na pár projektech v roce. A mohu říci, že je to pro mě opravdu relaxační záležitost. Oproti tomu, kdy jako dirigent musím držet supervizi nad celkem, si u cella bytostně užívám zodpovědnosti jen sám nad sebou.

Kromě toho, že jste byl ve dvou divadlech, jste už druhou sezónu hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Brno. Tam se zcela jistě spolupráce vyvíjela nějak postupně, než Vám nabídli takový post.

Ano, je to tak. Neřeknu Vám přesně, kdy jsem dirigoval úplně první koncert. Myslím si ale, že naše spolupráce začala asi před sedmi lety. Je to pro mne opravdu jeden z nejbližších orchestrů. Chemie, která mezi mnou a tímto orchestrem je, mi přináší opravdu krásné okamžiky jak na koncertech samotných, tak i ve zkušebním procesu.

 

9

 

Čili to muselo být ještě v průběhu studií na AMU.

Právě brněnská filharmonie byla prvním profesionálním tělesem, kde jsem hostoval již v prvních ročnících na akademii. No a po pěti sezónách mi nabídli možnost být stálým hostujícím dirigentem. Nebyl to ale jediný orchestr, se kterým jsem navázal spolupráci. Hostoval jsem během vysoké školy i s PKF – Prague Philharmonia, s Janáčkovou filharmonií Ostrava či už zmíněným orchestrem Národního divadla Brno. Brněnská filharmonie je však pro mě opravdu výjimečným tělesem. Mezi jejími členy je spousta mých spolužáků z konzervatoře a akademie a pak také ještě stále početné zastoupení generace, která mne díky mým rodičům zná už od mého dětství, kdy jsem na koncerty jako malý chlapec chodíval.

Když už jsme u toho – když se postavíte před těleso, kde máte spoustu známých, ale i příbuzných – stíháte to během dirigování vnímat?

Občas ano, ale to bylo hlavně při prvních zkušenostech. Je to velmi podobná situace jako při studiích, když začnete dirigovat vlastní spolužáky. Najednou si vás začnou měřit, že i když jste jeden z nich, říkáte jim, co mají dělat. Když jsem začínal dirigovat v brněnské filharmonii, hrával tam kromě mé maminky i bratr a strýc. Pokud nastal program s menším obsazením, stalo se, že téměř celou sekundovou skupinu tvořila má rodina. Je to přeci jen něco speciálního.

Určitě jste někdy dirigoval i svoji paní – předpokládám, že proběhl nějaký společný koncert.

Ano několik společných koncertů jsme už provedli a velmi si takové večery užíváme. Samozřejmě tomu předchází jiný proces nastudování a také jiné doznění po samotném koncertě. S orchestrem se rozejdu a třeba půl roku se nevidíme. Když prožijete společné chvíle na koncertě se svou rodinou, emoce doznívají ještě potom i doma. Když se ještě vrátím k Filharmonii Brno, bude mi asi přece jen líto, že má maminka už nebude její součástí. V únoru totiž jako členka v tomto orchestru po třiačtyřiceti sezónách skončila.

Kromě divadel a brněnské filharmonie jste v únoru poprvé řídil Slovenskou filharmonii – uvedl jste tam dva různé programy ve dvou večerech, což, myslím, není úplně obvyklé.

Není to standardní, a to ani pro Slovenskou filharmonii. V jejich sezóně to nastává jen velmi výjimečně. Pravidelný koncert pro studenty z VŠMU – tedy z Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, kde mají možnost účinkovat jako sólisté – jsem tedy zrovna dirigoval já, v záskoku. Navíc jsme ale pak druhý den hráli klasický abonentní koncert. Náročnost byla i ve volbě programu na oba koncerty, kde zazněla nepříliš známá díla jak pro filharmonii, tak pro mě. Díky záskoku jsem měl navíc na přípravu omezený čas.

 

5

 

Patrně největší počin sezóny by měl být Váš debut na Pražském jaru – předpokládejme, že se to uskuteční – jak dlouho o tom víte?

S ředitelem festivalu, panem Bělorem, jsme se o mém debutu bavili už při inauguraci šéfdirigenta Dennise Rusella Daviese a současně mě do funkce hostujícího dirigenta při brněnské filharmonii, tedy asi dvě sezóny nazpět. Zmiňoval, že by byl velice rád, kdybych mohl vystoupit na svém „Debutním“ koncertě již v sezóně 2018/2019. Nakonec to, doufám, vyjde v letošním roce.

Tam budete řídit Symfonický orchestr Českého rozhlasu – s těmi už jste spolupracoval?

Zatím jsem tu možnost neměl, takže se velmi těším.

Takže možná bude dvojité rozechvění nad příležitostí samotnou i nad orchestrem?

Ano, takový dvojitý debut. Jsem ale moc rád, že program jsme tvořili společně s dramaturgem festivalu. V druhé půli koncertu zazní suita ze Straussova Růžového kavalíra. Jelikož jsem v minulých měsících prošel procesem nastudování celé této opery v Národním divadle Brno, myslím, že suitu si užiju o to víc. V první polovině pak zazní dva koncerty pro trombon se skvělým sólistou Christianem Lindbergem a v samotném úvodu Předehra na tři ruská témata Nikolaje Rimského-Korsakova.

Korsakova máte v repertoáru?

Přímo tuto předehru ne. Dirigoval jsem v minulosti asi jen Šeherezádu.

 

8

 

Mířím tím k otázce – odhadl byste, v kolika procentech případů těžíte z repertoáru, který jste nastudoval ještě na akademii, a kolik je pro Vás zcela nového?

Těžko říci. Mohu nastínit aktuální situaci, které jsem čelil v minulých měsících. Od ledna, kdy jsem měl postupně abonentní koncerty v Brně, Zlíně, Košicích, Bratislavě, znovu v Brně a do toho provoz divadla – Růžový kavalír a Dáma s kaméliemi – tak za ty dva měsíce mě potkalo sedmadvacet různých partitur, ze kterých jsem během studia nastudoval jen jednu jedinou, vše ostatní jsem dirigoval poprvé… Škola vás provede v podstatě jen základním repertoárem, ale zase kolikrát vás jako mladého začínajícího dirigenta potká kupříkladu Má vlast? Já jsem zatím dirigoval jen její část v loňské sezóně ve Zlíně. Začínající dirigent vesměs nedostává možnosti dirigovat ten nejstěžejnější repertoár. Alespoň ne hned v začátcích. Takže procento nastudovaných děl ze školy, děl, která si můžete hned takzvaně „osahat“, je dost malé. Repertoár si zkrátka musíme každý vytvořit.

A když nejste v časovém presu, kdy musíte zvládnout sedmadvacet nových titulů, kolik času přibližně věnujete studiu jedné partitury? – Řekněme, že to není dílo, kde musíte čtrnáct dní studovat jen vysvětlivky k tomu, jak se to hraje.

To je velice individuální a asi se to nedá říct úplně přesně. Mohu srovnat dvě nastudování, která jsem měl tuto sezónu v brněnském divadle během pár měsíců. Růžového kavalíra, který má čistého času hudby tři hodiny a dvacet minut, a Dámu s kaméliemi, což je balet o sedmdesáti minutách. Navíc je tenhle balet tvořen ukázkami z děl Franze Schuberta, tedy ve velmi čisté sazbě orchestru. Se Straussovou partiturou, která je hudebně protkána velmi detailně, jsem se potýkal daleko delší čas než s Dámou s kaméliemi. Rozdíl je v řádech měsíců.

Připravujete si skladbu u klavíru?

Nejsem tak zdatným klavíristou, abych byl schopen zahrát si partituru takzvaně z listu. Proto k ní přistupuji jinak. Ke každému dílu se snažím nejprve najít cestu přes zjištění co nejvíce historických informací – vznik, okolnosti, při nichž skladatel dílo zkomponoval a podobně. To je pro mě velmi zásadní. Potom si přes technickou stránku vytvářím vlastní představu o dané hudbě a pak teprve případně přistoupím k poslechu něčí nahrávky, abych si srovnal svůj názor s někým, kdo je mi interpretačně blízký… Je to ale pouze pro inspiraci, každý si musíme jít svou vlastní osobitou cestou.

A máte takový konkrétní „vzor“, u kterého víte, že když je to zrovna tento dirigent, pak to určitě bude dobré?

Mám pár velice oblíbených. Samozřejmě Rafaela Kubelíka, u něj si je však potřeba uvědomit dobu, ve které určitá díla dirigoval; nicméně muzikalita, se kterou přistupoval k partiturám, je pro mě velmi inspirující. Stejně tak Georges Prêtre – to byl sice hlavně operní dirigent, vlastně první dirigent Marie Callas, ale jeho nahrávky symfonických děl jsou naprosto úžasné. A dále jsou pro mne inspirací Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša – s tím máme dokonce společné základy, takže si rád poslechnu i jeho tvorbu. A v neposlední řádě nemohu zapomenout na odkaz Františka Jílka. Rozhodně se však nesnažím kohokoli kopírovat, to zkrátka nelze. Ale právě proto je důležité, aby si dirigent nevzal hned v první fázi studia nahrávku a bez předchozí znalosti partitury si ji poslechl. Poslech vás ovlivní a první pohled na dílo je zkalen – v dobrém i špatném slova smyslu.

 

6

 

Co si myslíte o dirigování zpaměti?

Myslím, že je určitě dobře, když člověk zná partituru natolik dokonale, aby ji nepotřeboval. Nicméně je pro mladého dirigenta dost velká odvaha předstoupit před orchestr s notoricky známým dílem, které navíc diriguje třeba poprvé a které naopak orchestr zná opravdu zpaměti, a něco se stane. U věcí, které diriguji poněkolikáté, si už partituru neberu, ale přiznám se, že asi nemám úplně odvahu jít na svou premiéru něčeho bez not, protože my nejsme interpreti jako třeba sólisté, ale jsme tam mimo jiné proto, abychom hráčům pomohli, a můžeme jejich výkon taky poškodit. Ale jak jsem už zmínil, myslím si, že mít partituru v hlavě a ne hlavu partituře je vždy lepší…

Když se ještě vrátím k Pražskému jaru, myslíte, že pro orchestrálního dirigenta je to určitá meta?

Podle mého názoru je to určitě náš první festival a je prestižní záležitostí být jeho součástí. Jedná se o milník pro každého, koho to štěstí potká. Já se moc těším. Mimo jiné budu také poprvé dirigovat v Obecním domě, což je asi poslední sál v Praze, kde jsem ještě nedirigoval, takže to bude taky něco nového… Těším se moc!

V současné době máte spoustu práce jako aktivní dirigent, ale dokázal byste si v budoucnosti představit, že byste se vydal i na pedagogickou dráhu a vychovával nové dirigenty?

Pedagogická činnost je dirigování velmi blízká, protože i na zkouškách je to svým způsobem psychologie, pedagogika a empatie k hráčům. Myslím si, že je mnohem snazší učit jednotlivce nebo třicet žáků, než mít před sebou šedesát, osmdesát, dvě stě lidí – míra tlaku a schopnost udržet koncentraci těch například dvou set lidí a stále vést činorodý proces je přeci jen něco jiného. Pedagogické postupy jsou mi však blízké, protože i v rodině – kromě toho, že jsme muzikanti – všichni učili nebo učí. To, co profesor může předat mladému dirigentovi na vysoké škole, je především osobní zkušenost. Takže podle mého názoru je nesmírně důležité, aby dirigent, který učí, byl sám v praxi – aby mohl studentovi předávat poznatky, které mu v začátcích pomůžou. To je samozřejmě problém, protože když má dirigent hodně příležitostí, čas na učení hledá velmi těžko.

Jsem velmi rád, že jsem měl ještě dřív, než jsem skončil školu, možnost hostovat a záhy nastoupit do úvazku. Zatím se tedy na pedagogickou dráhu nechystám.

Když odmyslíme koronavirus a budeme doufat, že to brzy skončí – kromě Pražského jara máte nějaký další moment, na který se ještě v této sezóně nebo v blízké budoucnosti těšíte?

Všichni doufáme, že se současná situace brzy uklidní a budeme zase moci pracovat a předávat radost z koncertů a z představení obecenstvu. Do konce sezóny mě čeká několik krásných projektů, na které bych rád pozval. Můj letošní poslední abonentní koncert s Filharmonií Brno má název Ptáci, kde uvedeme kromě Respighiho Ptáků také Cantus Arcticus Einojuhaniho Rautavaary. V této skladbě zní nahrávka ptačího zpěvu ze severního polárního kruhu, což je vlastně „sólový nástroj“ díla. A v druhé půlce Mendelssohnova Italská symfonie. A také krásný projekt na Smetanově Litomyšli společně s režisérkou Magdalenou Švecovou a pěvci Kateřinou Kněžíkovou, Romanem Hozou a Janem Šťávou. To bude Třikrát Ariadna – od Monteverdiho, od Bendy a od Martinů. Věřím, že se na nich všichni i s diváky ve zdraví sejdeme.

 

1

 

Foto: Štěpán Plucar, Dominik Bachůrek, Petr Chodura, archivy KlasikyPlus a Roberta Kružíka

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.