PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Cítím závazek odvést co nejlepší práci tam, kde Zuzana Růžičková odvedla tu svou.“

„Ve Wigmore bude vždy něco zajímavého, dokud tam bude existovat tak vizionářská umělecká koncepce.“

„Mám velmi rád celý tým této koncertní síně. Vždycky se u nich zastavím na šálek čaje, když jsem ve městě.“

Cembalista Mahan Esfahani, íránsko-americký umělec žijící v Praze, je jedním z posledních žáků Zuzany Růžičkové. Dal si za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného instrumentáře koncertních nástrojů. Pozornost budí nejen jako koncertní umělec, ale po celém světě i svou neúnavností v poptávání nové hudby pro tento nástroj. Letos v červnu se stal v Londýně nejmladším držitelem medaile Wigmore Hall, skutečné mekky komorní hudby…

„Hudba je to sice prostá, nicméně jednoduchost není důsledkem kompozičního neumětelství.“

„Velmi mě muzicírování s hudebníky České filharmonie těší a oceňuji zejména jejich flexibilitu, muzikantství a otevřenost.“

„V březnu budu poprvé spolupracovat s legendárním britským orchestrem Orchestra of the Age of Enlightenment.“

Dvě provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby a Mozartovy Korunovační mše, které pro dnešní úterní adventní podvečer a večer připravil do pražského Rudolfina dirigent Václav Luks, jsou jeho prvním regulérním koncertem s Českou filharmonií. Na koncertech se podílí jeho sbor Collegium Vocale 1704. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Václav Luks zdůvodňuje oblibu „Rybovky“, která uzavírá jeho letošní koncertní aktivity, a pak vypočítává, co vše ho vedle vystoupení s jeho barokním orchestrem Collegium 1704 čeká v roce 2023.

„Mám samozřejmě velkou radost, že se něco takového v mém věku vůbec povedlo.“

„Jezuitské varhany oplývají krásným zvukem, příjemně se ovládají a taktéž vizuálně jsou velmi povedené.“

„Popravdě si teď ani neumím představit, že bych studoval někde jinde.“

Sedmnáctiletý varhaník Adam Suk natočil během letošního srpna své první profilové CD, a to na Mathisových varhanách z roku 2014 v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně. Disk obsahuje průřez varhanní literaturou od Johanna Sebastiana Bacha přes Alexandra Guilmanta až k Miloslavu Kabeláčovi a Miloši Štědroňovi. Ve svém mladém věku je Adam Suk nositelem řady ocenění z českých i zahraničních soutěží. Ve středu 21. prosince od 19 hodin vystoupí jako sólista se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice v Sukově síni pardubického Domu hudby. Zahraje Varhanní koncert C dur Josepha Haydna a sólový part v České mši vánoční Jakuba Jana Ryby.

„Když si Janáčkovo Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a ‚vyzpívat‘. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla.“

„Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za ‚nultý‘ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.“

„O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku. Já se o cokoli jiného už odmítám bát.“

Varhanici, hráčku na klávesové nástroje a dnes už organizátorku svého festivalu Danielu Valtovou Kosinovou jsem poznal coby bývalý zpěvák asi před patnácti lety, ale také jsem o ní měl přehled díky tomu, že jsem studoval na HAMU s její sestrou, mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, dnes už Vopatovou, s níž jsme dodnes přátelé. K našemu rozhovoru v příjemné kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad mě od začátku září inspirovalo provedení Janáčkovy Glagolské mše v rámci Koncertu pro Evropu, které se konalo na Vltavě, a to s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty pod vedením Semjona Byčkova…

„Jsem skladatel a dirigent, kterému se dostalo velkého privilegia být dobrým zpěvákem.“

„Režírování je zabiják, bere strašnou spoustu energie.“

„Klást příliš mnoho otázek je nudné, mít příliš mnoho odpovědi je arogantní. Je třeba to namixovat.“

V lednu uplyne dvacet let od prvního vystoupení argentinského tenoristy Josého Cury před českým publikem. Koncertoval tehdy se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK jako pěvec a dirigent. Od té doby byl v Praze vícekrát. Tento týden, v úterý a ve čtvrtek, účinkuje s Pražskými symfoniky ve Smetanově síni opět, a to na koncertě připomínajícím jeho šedesátiny, oslavené 5. prosince. Představí se jako pěvec a dirigent i jako skladatel. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se rozpovídal nejen o těchto třech profesích, ale i o té čtvrté, totiž režisérské.

„Miluju, když se na sebe se sborem dokážeme napojit tak, že si můžu dovolit hrát si s hudbou podle chuti a momentální inspirace.“

„Rozptyl mých zájmů, myšlenek a tužeb je tak velký, že není moc pravděpodobné, že by mě to i napodruhé smýklo stejným směrem.“

„Poselství toho díla mě teď ve stínu všech lidských tragédií, co se odehrávají na východ od nás, opravdu naplňuje.“

Už patnáct let stojí Lukáš Vasilek v čele Pražského filharmonického sboru, ten v letošním roce získává prestižní ocenění v podobě Ceny Antonína Dvořáka. Stojí rovněž za řadou celosvětově oceňovaných nahrávek a připravuje další. Kromě projektů s tímto sborem však založil ještě komorní sbor Martinů Voices, s kterým uvádí dramaturgicky poutavé a netradiční programy. V únoru příštího roku ho pak čeká velký projekt v podobě Brittenova Válečného requiem.

„Světová premiéra opery La clemenza di Tito se uskutečnila v Praze roku 1791, a proto má pro nás velký význam, že můžeme dílo ve vaší metropoli provést.“

„Projekt koncertního provedení opery La clemenza di Tito poprvé umožnil spolupráci souboru Il canto di Orfeo a orchestru Les Musiciens du Prince-Monaco.“

„Zcela zvláštní vztah mám k hudbě Leoše Janáčka, zejména k jeho operám, které bych chtěl někdy dirigovat.“

Významný italský dirigent, skladatel a cembalista Gianluca Capuano je zakladatelem souboru Il canto di Orfeo, který se specializuje na interpretaci staré hudby. Před třemi lety se stal hlavním dirigentem světoznámého orchestru Les Musiciens du Prince-Monaco, u jehož zrodu stála slavná italská koloraturní mezzosopranistka Cecilia Bartoli. Obě tělesa měl dirigent řídit 9. prosince 2022 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze během koncertního provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito s Cecilií Bartoli v roli Sexta. Koncert, kterým mělo vyvrcholit evropské turné, byl však kvůli onemocnění slavné mezzosopranistky zrušen a přesunut na nový termín, který zatím nebyl stanoven. U příležitosti turné a pražského provedení poskytl Gianluca Capuano exkluzivní interview pro portál KlasikaPlus.cz.

„Sestavit vánoční album tak, aby obstálo, a zároveň bylo atraktivní a v něčem přínosné, je nejtěžší úkol.“

„Chtěl jsem natočit album, které bude nositelem nějaké energie, fakticky i hudebně, aby si posluchač řekl, tak to chci.“

„Publikum může objevit Vánoce jinak a zároveň hoboj jinak.“

Existují pouze dvě vánoční hobojová alba. To první patří Albrechtu Mayerovi, členu Berlínských filharmoniků, to druhé právě vychází u Supraphonu. Natočil ho renomovaný hobojista Vilém Veverka, který říká, že sestavit ho nebylo vůbec snadné. Výsledek však stojí za to. V podání Viléma Veverky si vychutnáme Zimu z cyklu Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho, ale i skladby Piazzolly, Barbera, Bacha, Händela, Grubera a další melodie, které nesmějí o Vánocích chybět. Křest tohoto alba se bude konat na pražské Novoměstské radnici ve čtvrtek 8. prosince.

„Až do koncertu jsem neklidný, jestli jsem účinek díla odhadnul dobře.“

„Umění vynáší na povrch podvědomá, skrytá témata společnosti jako ponorná řeka.“

„Kolegové v orchestru dostanou na pult nezřídka nejtěžší party své profesní kariéry a sólisté a dirigenti na tom nejsou o nic lépe.“

Hudební fórum Hradec Králové završí dnes večer čtvrtý koncert. Zazní na něm, podobně jako už na festivalu Smetanova Litomyšl, Rekviem pro mého přítele od Zbigniewa Preisnera. Od 3. listopadu se v krajském městě na této platformě už osmnáctým rokem rozeznívá současná zahraniční orchestrální a symfonická hudba. Letos z pera devíti autorů. Dramaturg festivalu i pořádající Filharmonie Hradec Králové Marek Hrubecký v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak díla vybírá, jak vnímá tvorbu žijících skladatelů, i to, jaké je ekonomické zázemí přehlídky, jejíž koncertní programy od počátku vznikají a zaznívají v úzké spolupráci s Českým rozhlasem Vltava.

„Nejde nám o to, pořádat drahé koncerty pro exkluzivní klientelu. Spíše se radujeme, když na náš koncert někdo ‚jen tak zabloudí‘ a při odchodu nám děkuje, že se mu to líbilo.“

„Krom Plzeňského varhanního festivalu se jedná hlavně o pořádání koncertů. Za všechny jmenujme Plzeňany hojně navštěvované Adventní půlhodinky.“

„V současnosti se v plzeňské katedrále můžeme pochlubit nástrojem, který má nové vzdušnice a vzduchové hospodářství, moderní elektrickou trakturu s digitálními pamětmi, zároveň ale původní rejstříky, které jsou doplněny o nové píšťalové řady.“

Plzeňský varhanní festival patří v západočeské metropoli od roku 2008 k už tradičním hudebním přehlídkám. Vedle jiných multižánrových festivalů, které se snaží zařadit do programu také klasickou hudbu, představuje tento zcela úzký profil – pořádání koncertů na místních chrámových varhanách…

„Straussova komická opera Růžový kavalír patří k mým oblíbeným, často jsem ji dirigoval, což bylo pro jednání důležité.“

„Orchestr Státní opery mne opravdu překvapil, velmi se mi líbí. V tělese je silný potenciál.“

„Nejhezčí společný projekt, který jsme na sklonku sezóny zrealizovali s Bělehradskou a Dortmundskou filharmonií, byl ‚Beethoven maraton‘.“

Ve Státní opeře debutuje významný německý dirigent Gabriel Feltz, který hudebně nastudoval komickou operu Růžový kavalír Richarda Strausse. Pražské divadlo uvádí proslulé dílo jako remake původní úspěšné inscenace berlínské Komické opery režiséra Andrease Homokiho, současného intendanta Opery v Curychu, se scénou Franka Philippa Schlößmanna a kostýmy Gideona Daveyho. Premiéra se koná 24. listopadu 2022. Gabriel Feltz, který je v současnosti generálním hudebním ředitelem Dortmundské opery a šéfdirigentem Dortmundské a Bělehradské filharmonie, poskytl u příležitosti svého pražského hostování pro portál KlasikaPlus.cz rozhovor.

„Romanci pro housle a klavír jsem nalezla zcela náhodně, jak už to vědeckých objevů bývá.“

„Třeba se o původu celé sbírky ještě něco dozvíme později a budeme tak moct dohledat další cenné materiály.“

„Skladba by skutečně mohla pocházet z raného období. Záhadou však zůstává, proč by si Romanci skladatel takto dlouho ponechal u sebe, aby ji pak jednoduše přepsal…“

Doposud neznámá Romance pro housle a klavír, zřejmě z roku 1930, je novou položkou v soupisu děl Bohuslava Martinů. Na benefičním koncertě Institutu Bohuslava Martinů 8. listopadu v Profesním domě na Malostranském náměstí v Praze violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík zahráli mimo jiné právě i tuto skladbu, ovšem v transkripci. Muzikoložka Natálie Krátká, která kompozici našla ve fondech jeruzalémské Národní knihovny, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak k podobným objevům dochází.

„Pokud bratr nebyl na nějakém zahraničním turné, každoročně vystupoval v křečovickém kostelíku svatého Lukáše a hrál především díla Dvořákova a Sukova.“

„Sukova symfonická tetralogie, mám na mysli Asrael až Epilog, je velmi nadčasová.“

„Hrubín byl krásný, ušlechtilý člověk, a hlavně, na rozdíl od jiných, neodradil člověka od poezie.“

Jan Suk, básník, esejista, filozof a literární kritik, je hudebnímu světu možná známější jako pravnuk Antonína Dvořáka, vnuk Josefa Suka skladatele a nevlastní bratr houslisty Josefa Suka. O svém rodu píše vzletnou esejistickou prózou v knize Melancholické století oblaku, která byla vydána před dvěma lety. Sešli jsme se u něj doma v Křečovicích, aby téma přiblížil širší veřejnosti a možná dal na něj nahlédnout z jiného úhlu.

„Často se říká, aby se pěvci Janáčkovi vyhýbali, protože prý ničí hlas. Ale to vůbec není pravda! Vždyť se dá zpívat, pěvecká linka tam je!“

„Pěvci, kteří říkají, že se jim Mozart nezpívá dobře, že je jim nepohodlný, že musejí zpívat víc uvolněně, přecházejí důležitou etapu vývoje technického zpívání…“

„Můžu děkovat nahoru, že to můžu dělat, že tu šanci mám, je to vlastně privilegium! V žádném případě to není samozřejmost.“

Úspěšný a zcestovalý tenorista Aleš Briscein už mnoho let zpívá první obor na našich, ale i zahraničních scénách. Vystudoval hru na klarinet a operní zpěv na Pražské konzervatoři a později pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni. Je držitelem Ceny Thálie za rok 2012 za roli Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v roce 2014 ji získal znovu za roli Jaroměra ve Fibichově Pádu Arkuna v inscenaci Národního divadla. Často zpívá Janáčka, objel s ním kus světa, ztvárnil jeho postavy i v Mexiku (Števu z Jenůfy) či Japonsku (Skuratova z opery Z mrtvého domu). Před pár dny se vrátil z Grand Théâtre de Genève, kde zpíval roli Borise v sérii představení Janáčkovy opery Káťa Kabanová pod vedením Tomáše Netopila…

„Mé názory jsou idealistické. Ale proto se člověk stává muzikantem, že má nějaké ideály. Nechcete být muzikantem, abyste byl nejlepší, bohatý, slavný…“

„Nikdo v hudebním světě není autentičtější než Steven Isserlis. Je takový, jaký je, a hraje tak, jaký je. Je velmi inteligentní a tvůrčí.“

„Díky Danjulovi Ishizakovi se mi otevřely obzory do oblastí, kam jsem dřív vůbec neviděl.“

Violoncellistu Viléma Vlčka považuji za jednoho z našich nejzajímavějších mladých interpretů. Čtyřiadvacetiletý umělec vzbuzuje pozornost nejen svou hrou a svými názory, přitahuje i svou osobností. Je vnímavý, přemýšlivý, náročný k sobě a citlivý k druhým. Jeho slova o soutěživosti a autentičnosti v hudbě či souhře v kvartetu tuto jeho charakteristiku potvrzují.

„Věřím, že toto je jedna z cest, která bude do budoucna fungovat jako klíč pro skládání nových oper. Doufám, že se nám podaří autorskou operu posunout dál.“

„Stala se totiž zvláštní věc, že všichni zpěváci i herci jsou pro operu opravdu zapálení. A to je na tom to nejcennější. Nebáli se a udělali krok do temna a bylo vidět, jak si je dílo získává.“

„Ke každému z dvanácti členů ansámblu je potřeba přistupovat jako k sólistovi. Mají svá pásma. To je náročné, a kdyby měl člověk v jednom okamžiku kontrolovat všechny, tak by musel být chobotnice.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2022 budou uvedeny ve čtvrtek 10. listopadu v Divadle na Orlí světové premiéry dvou soudobých oper studentek JAMU – J.A.K. z Labyrintu od Noemi Savkové a Kalvárie od Markéty Brothánkové. „Jde o nový kabát Komenského původního příběhu,“ prozrazuje o první z nich Vladimír John, student operní režie. Hudebního nastudování se v tomto případě zhostil student dirigování Matěj Voda. V rozhovoru pro portál KlasikaPlu.cz přibližují, jak probíhaly přípravy a vzájemná spolupráce, naznačují pojetí koncepce díla a přemýšlejí nad tím, jaké poselství by měla opera v divácích zanechat. „Obě opery, které uvádíme, jsou filipikou proti lidským nešvarům,“ říká dirigent Voda.

„Hrají to mladí lidé a je to o mladých lidech. A takový je i jazyk, nechtěli jsme nic stylizovaného.“

„Chtěl bych vyzdvihnout zpěváky. Jeli naplno. Učili se. Navíc dokázali nakonec dostat i něco ze sebe. Nebudou to chodící loutky na scéně, ale plnohodnotní operní herci.“

„Doufám, že mobil člověk, když přijde domů, odloží a půjde třeba navštívit někoho blízkého. To by byla pro mě ta největší katarze, které by mohlo naše představení dosáhnout.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2022 budou uvedeny ve čtvrtek 10. listopadu v Divadle na Orlí světové premiéry dvou soudobých oper z per studentek JAMU – J.A.K. z Labyrintu od Noemi Savkové a Kalvárie od Markéty Brothánkové. „Přijde mi, že se sešel tým, který jsem v divadle ještě nepotkal. Jeden ke druhému jsme byli vstřícní,“ komentuje realizaci Kalvárie Marek Řihák, student operní režie. Hudebního nastudování se zhostil student dirigování Marek Madeja. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližují, jak probíhaly přípravy a vzájemná spolupráce, naznačují pojetí koncepce díla a přemýšlejí nad tím, co by měla opera v divácích zanechat. Námětem dílo reaguje na aktuální dění ve světě, na problémy spojené se sociálními sítěmi, na izolovanost a samotu lidí žijících ve virtuální realitě. Navíc zpracovává skutečnou událost. Jaká tři přání směřuje k divákům skladatelka Markéta?

„Člověk by měl myslet nejen na sebe, ale na celý národ, ze kterého pochází.“

„Když je možnost, je potřeba hrát i novou hudbu v kostele. Lidi je potřeba vychovávat, a to velmi opatrně. Ne je urážet.“

„Doporučuji všem, aby se fyzicky pokud možno udržovali v kondici, aby ‚jedli do polosyta a pili do polopita‘, aby se modlili anebo meditovali, aby poznali, proč tu vlastně jsou, a byli za to vděční.“

Varhaník Karel Paukert obdržel 13. října čestný doktorát na Akademii múzických umění v Praze. Za celoživotní koncertní a pedagogickou činnost, v jejímž rámci zvláště po odchodu z Československa v roce 1960 šířil dobré jméno našeho umění v Evropě a Americe, obdržel pak ještě koncem října státní cenu – Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby. Při příležitosti jeho návštěvy Prahy bylo možné s ním pohovořit. Jeho vzpomínky jsou už zachyceny v řadě předchozích rozhovorů nebo v cyklu Osudy Českého rozhlasu, který také Karla Paukerta hostil v pořadu Telefonotéka. Záznamy těchto pořadů je možné si vyslechnout a rozhovory přečíst. Proto se rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz zaměřil spíše na konkrétnější problematiku spojenou se světem varhan.

„Mě hlavně baví ta cesta. Baví mě pracovat na sobě tak, abych se posouvala neustále dál, abych svoje povolání mohla dělat co nejlépe.“

„V současné době je na nás dirigentky upřena záře reflektorů, a až tahle vlna zájmu přejde, věřím, že se to srovná a nebudeme mluvit o pozitivní diskriminaci žen.“

„Nechci, aby mé dirigování vypadalo nacvičeně. Takže se snažím co nejvíce sladit všechny složky dirigování tak, abych to byla já, a ne cvičená opice.“

Dirigentka Alena Jelínková má sympatický životní cíl – dělat svou práci co nejlépe, tak, aby to bavilo ji i posluchače. Její hudební dráha začala ve Valašském Meziříčí, odkud pochází, vedla na Pražskou konzervatoř a Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění a zdaleka nekončí u proslulého pedagoga Johannese Schlaefliho v Curychu, k němuž nastoupila letos v září. Muzikalitou, pracovitostí, smyslem pro humor i nadhledem okouzluje spolupracovníky i návštěvníky koncertních sálů a opavské opery. Upozornila na sebe na letní Ševčíkově akademii v Horažďovicích, spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava a s Pražským filharmonickým sborem… a květnu 2023 ji čeká koncert nazvaný Debut Pražského jara. 

„Česká divadla, orchestry a festivaly ta videa samozřejmě taky chtějí natáčet, ale nikdy jim nezbyl čas, peníze ani energie. Covid všem posunul preference – najednou chtěli videa všichni.“

„Na rozdíl od streamu či přímého přenosu můžete záznam koncertu nebo opery do detailu vykonstruovat a udělat tak z koncertu nebo opery opravdu dramatický zážitek.“

„Některé věci, které fungují na divadle, ve filmu nefungují, a tady nastupuje překlad z divadelní do filmové řeči.“

Covidová pandemie přinesla kultuře hodně strádání a omezení, ale přinesla i nové možnosti. Divadelní představení, opery i koncerty se začaly streamovat a výstupy uchovávat jako paměť doby. Ukázalo se, že to nemusí být jen o mechanickém zaznamenání akce, ale že je možné ke každé události přistoupit specificky a pracovat s novými prostředky. Významnou postavou, která tak vytváří ze streamů nový umělecký obor, je brněnský televizní režisér Jakub Kořínek.

„Mám se Zlatým sálem Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni spojeno mnoho vzpomínek, radostných zážitků a šťastných okamžiků z mého dětství i mé kariéry.“

„U Berlínských filharmoniků je mi ctí spolupracovat s mnoha inspirativními hudebníky orchestru.“

„Při interpretaci skladeb Carla Marii von Webera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Johannese Brahmse se cítím velmi příjemně.“

Proslulý sóloklarinetista Berlínských filharmoniků Andreas Ottensamer, který pochází z Vídně a exkluzivně nahrává pro prestižní label Deutsche Grammophon, vystoupí 2. listopadu 2022 s PKF – Prague Philharmonia. V Císařském sále Lobkowiczkého paláce se představí i z pozice dirigenta. Na programu jsou díla Samuela Barbera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Iljiče Čajkovského. Při této příležitosti poskytl portálu KlasikaPlus.cz rozhovor.

„Opera Z mrtvého domu je v kontextu Janáčkova díla věc velmi idealistická.“

„Ducha má Glagolská mše mocného, inspirována tradicí křesťanské spirituality je také, ale kus velké provokace v ní ale bují ještě nápadněji.“

„Mým cílem a přáním je, aby odměnou za naši práci byl velký zážitek a prožitek, na straně umělců i publika.“

Z mrtvého domu, poslední Janáčkovu operu komponovanou podle Dostojevského, spojuje nejnovější inscenace Národního divadla Brno s Glagolskou mší, ryze koncertním duchovním dílem zhudebňujícím staroslověnský liturgický text. Díla z posledních let skladatelova života zahajují 2. listopadu festival Janáček Brno 2022, scénický tvar pak má ještě několik repríz. Režie je dílem Jiřího Heřmana, hudebně za projektem stojí dirigent Jakub Hrůša, který se tak vzácně vrací do rodného Brna…

„Ve Vídni jsem našla přátelskou a naprosto pohodovou pracovní atmosféru. Jistě k tomu přispěl i dirigent Tomáš Hanus.“

„Mám za sebou postavy, jako je například Milada, Libuše, Turandot, Ortruda, Abigail, stále víc se posunuji k dramatickému sopránu, kde se cítím nejkomfortněji.“

„Jsem na volné noze. Mohu alespoň působit v projektech v různých divadlech, Prahou, kde žiji, počínaje a dále třeba v Košicích, Ústí, Cardiffu nebo nyní ve Vídni.“

Pěvkyně Eliška Weissová se stala v poslední době fenoménem. Doma se sice ještě příliš nedostala do povědomí publika, přesto se jí podařilo přesvědčit vedení Vídeňské státní opery a získat v konkurzu roli Kostelničky v Janáčkově Její pastorkyni, které v zahraničí říkají Jenůfa. A důvěru v ni vloženou nezklamala, naopak nadchla vedení opery, odbornou kritiku i publikum.

„Vznikl nápad – uspořádat v lázeňském městě pěveckou soutěž pro studenty uměleckých škol. Řekl jsem, že to zkusím.“

„Přišel rok 1969 a s ním absolutní vítězství Gabriely Beňačkové. To pomohlo osamostatnit soutěž s vlastním rozpočtem.“

„Rok 1990 byl nejdůležitějším milníkem dalších let soutěže. S návratem starého vedení jsme se však nedali původní cestou.“

Druhý listopadový týden se v Karlových Varech koná za účasti stovky mladých zpěváků Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka. Od začátků sahajících do šedesátých let je s ní spojen Alois Ježek, v současnosti ředitel soutěže a Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka. Letos šestaosmdesátiletý manažer, někdejší absolvent pěveckého oddělení Pražské konzervatoře, vzpomíná, že podnět k založení soutěže vzešel z rozhovorů u kávy. Pěvcům totiž chyběly umělecké šance, příležitosti, výměny zkušeností a nová poznání, tolik potřebná pro úspěšné zahájení umělecké kariéry. Nejprve to byla však jen soutěž studentů.

„Za dvacet let existence se Malostranské komorní slavnosti staly neoddělitelnou součástí pražského koncertního života.“

„Rozšíření Českých kulturních slavností? Naše koncertní vytíženost a úbytek sponzorů nám to asi už definitivně znemožní.“

„Všichni dosavadní starostové v místech konání festivalů drží osvícený patronát, publika opět přibývá.“

Hlavní sál Valdštejnského paláce v Praze je 30. října místem konání dalšího koncertu Malostranských komorních slavností, dvacátého ročníku podzimního festivalu, který je Poctou velkým českým interpretačním osobnostem. V sídle Senátu bude tentokrát znít Beethovenova, Brahmsova a Glinkova hudba. Se švýcarským klarinetistou Wenzelem Grundem účinkují pianistka Jitka Čechová a violoncellista Jan Páleníček. Právě oni dva za myšlenkou této přehlídky stojí, stejně jako za dalšími festivaly sdruženými pod hlavičkou České kulturní slavnosti. Jak to vypadalo před dvaceti lety a současně i to, jaký byl minulý pražský koncert, který se konal v polovině října a jehož hvězdou se stal italský klavírista Christian Leotta, přibližuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jan Páleníček.

„Soutěže jsou nesmírně náročné, hlavně po psychické stránce, je to hodně o hlavě, a tak jsem ráda, že jsem to zvládla nejenom pěvecky, ale i psychicky.“

„Jako malá jsem zpívala vždycky alt a pak jsem přišla na konzervatoř, stále jako mezzosoprán, jenže kvůli špatnému vedení jsem se začala stahovat a můj hlas se jako by vytáhl nahoru…“

„A tak jsem hledala a hledala, až jsem narazila na sopranistku Christinu Vasilevu, která mě vrátila ke mně samé a ukázala mi cestu, na kterou jsem se vydala a cítím, že je to správně.“

Z letošního pátého ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Évy Marton v Budapešti si odvezla tři speciální ceny mezzosopranistka Jolana Slavíková, absolventka Pražské konzervatoře a Vysoké školy ve Frankfurtu nad Mohanem, pěvkyně se zkušeností z Durynského operního studia a z Drážďanské státní operety. Jako vůbec první v historii soutěže jí byla udělena cena za nejlepší interpretaci povinné Lisztovy písně…

„Smetana byl vlastně mým prvním krokem k velkému romantickému repertoáru.“

„Od studií miluji písňovou tvorbu. Urputně ji prosazuji, přestože pořadatelé koncertů většinou preferují recitály operních árií.“

„Práce se studenty na konzervatoři či například na HAMU by mě lákala, ale příležitost se zatím nenaskytla.“

S mezzosopranistkou Lucií Hilscherovou jsem se poznal zhruba před dvaceti lety a už tenkrát mi bylo jasné, že jde o velikou osobnost. Vždy se projevovala takovým svým jakoby aristokratickým jednáním… Je v určitém smyslu tajemná, ale ve výsledku skromná a milá dáma, která uspěla tím, že umí zpívat, a to v mezinárodním měřítku. V blízké době ji čeká koncert v režii spolku Lieder Company z děl českých skladatelů dvacátého století, který se koná 13. listopadu v Sále Martinů…

„Je mnoho možností, jak interpretovat dílo.“

„Při provedení díla vždy sleduji záměr skladatele a snažím se naplňovat jeho představu, čemuž přizpůsobuji i zvuk.“

„Kirill Petrenko byl nejlepší volbou na post šéfdirigenta Berlínských filharmoniků.“

Světoznámý klarinetista Wenzel Fuchs v příští sezóně oslaví své úctyhodné třicetileté působení na postu sóloklarinetisty Berlínských filharmoniků. Po říjnovém sólovém úspěchu v Berlíně se vydává v listopadu s orchestrem na velké turné po USA. Jeho diskografie je rozsáhlá, sólová, komorní a orchestrální. Na podzim navštívil českou metropoli u příležitosti vyvrcholení mezinárodní hudební soutěže Concertino Praga, ve které byl porotcem, a v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha lektorsky vedl mistrovský kurz v Sále Martinů na HAMU v Praze. V našem rozhovoru přiblížil své profesionální aktivity koncertní a pedagogické.

„Ludwig van Beethoven a Sergej Rachmaninov mají překvapivě mnoho společného. Oheň, vřelost a vášeň.“

„Jedním z všeobecných tipů pro klavíristy, který považuji za užitečný a současně překvapivý, je nahrávání se.“

„Studentům na akademiích bych přál, aby více času věnovali snaze o vědomé propojení vlivu fyzické stránky a hudební interpretace.“

Světoznámý izraelský klavírista Boris Giltburg vystoupí ve Dvořákově síni Rudolfina 12. října společně s Peterem Jarůškem a jeho manželkou Veronikou, violoncellistou a houslistkou Pavel Haas Quartet v rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu. Společně přednesou tria Rachmaninova, Ravela a Schuberta. Při této příležitosti poskytl rozhovor pro KlasikuPlus.

„Loutna a oud se vyvinuly odlišně.“

„V každém případě miluji práci v Holešově a pomoc studentům s jejich rozvojem.“

„Největší projekt, na jakém jsem se kdy podílel, se jmenuje La Pellegrina, svatební hudba pro medicejskou Florencii z roku 1589.“

Tři velká světová náboženství – judaismus, křesťanství a islám toho mají daleko více společného než toho, co je rozděluje. Vzývají jednoho Boha, svůj původ vztahují k praotci Abrahámovi a s Bohem komunikují modlitbami. Ale také hudbou, žalmy a písněmi. Joel Frederiksen ve svém pořadu Cesta ke zbožnosti, který připravil pro festival Lípa Musica, ukazuje to, co všichni věřící mají společné už od středověku…