„Czerného Variace, op. 33 by si víc všeobecné pozornosti zasloužily určitě.“

„Klavíristka navzdory oktávám v pravé i levé ruce rozezněla hudbu jako samozřejmou, nevinnou písničku.“

„Klobouk dolů před každým, kdo zahraje fugu z Hammerklavieru tak vyrovnaně a beze strachu.“

Recitálová programová řada Janáčkovy filharmonie Ostrava má čím zaujmout hudební nadšence, zvolené kombinace umělců s jejich programy bývají svěží, nepředpokládané. Korejská klavíristka Yeol Eum Son na svém koncertě 2. prosince v Kině Vesmír předvedla svoje dary a neotřelé skladby. Zaryla se ale publiku doopravdy pod kůži?

Při zhlédnutí letošní nabídky recitálového cyklu Janáčkovy filharmonie jsem si hned vzpomněl na jeden online rozhovor s klavíristou Josephem Moogem, ve kterém si pochvaloval, že ho pořadatelé v amsterdamském Concertgebouwu nechali hrát poměrně neobvyklý program, protože ve většině jiných měst, hlavně v Německu, by mu to prý neprošlo. V tomto světle mě napadla otázka, jak asi probíhalo vyjednávání ostravského programu Yeol Eum Son, protože ten byl také v nejednom ohledu docela odvážný, a to tím spíš, že Ostrava přece jenom není kulturní metropolí srovnatelné velikosti. Jako klavírnímu fanouškovi mi takové programy nevadí, ba mě i lákají, ale nakolik může dramaturgie s díly okraje zájmu a hutným Beethovenovým Hammerklavierem zaujmout širší publikum? Lidé však na koncert dorazili, v sále se objevil i ředitel orchestru Jan Žemla a nemalé množství korejských posluchačů. 

Začátek recitálu v podobě Bizetových Chromatických koncertních variací hrála Yeol Eum Son vtiskavě, se zajímavým pedalizačním mísením, které vneslo určitý život do suchého, „kulturákového“ prostoru. To samé platí i o konci recitálu, tento druh poloh jí byl nejbližší. Sympaticky vyzněla třináctá variace s tremoly a vysoko zdvihanými prsty v melodii levé ruky, vyjadřující intenzivní meziintervalové napětí. O něco méně jsem jí věřil sladší, nonšalantní variace – jako by v nich trochu chyběl živel vzduchu a možná až zbytečně hrála „na sál“.

Krásnému tématu a zpěvným zvukovým rozlohám Czerného Variací na téma „La Ricordanza“, op. 33 veliký koncertní klavír svědčí. Nevím, jak v případě ostatních variačních cyklů na programu, ale tato skladba by si víc všeobecné pozornosti zasloužila určitě. Interpretace pianistky nebyla tím typem alchymistického hraní, kdy by se z každého hudebního vztahu stala ohromná událost. Variace probíhaly v docela typicky formální a koncertní atmosféře, nevybízely k improvizaci, přehnaným mírám. Mezi klady zde patřila závratná virtuozita, kultura tónu a nevinná přirozenost hrací skříňky. 

Po této skladbě byla do programu umístěna Ricordanza z Transcendentálních etud od Franze Liszta, jak jinak. Připadá mi zajímavé, že Paolo Gallico ve své edici pro Schirmer z roku 1903 popisuje Ricordanzu jako nejznámější a nejhranější etudu z celého cyklu – dnes už to nejspíš neplatí. Yeol Eum Son v ní měla nádherně vymyšlené i procítěné přechody do hlavního tématu v As dur, dala si na nich časově záležet. Kromě několika málo naražených tónů v kontrastních epizodách hrála vkusně, hladce, líbezně. Škoda jen toho ruchu ze sálu zrovna v závěrečném úseku.

Variace na téma Daniela Steibelta, op. 1 napsal Charles Valentin Alkan jako teprve čtrnáctiletý, ale už se vyznačují nástrojovou sazbou obratného pianisty. Ta je ne vždy hudebně přesvědčivá, například opakované kopcovité výšlapy a sešlapy ve stupnicích přes celou klaviaturu působí až komicky. Skladba těží spíše z poutavé melodiky tématu a interpretační svobody. Vysoce kultivovanou virtuozitou na mě zapůsobila třetí variace, kdy klavíristka navzdory oktávám v pravé i levé ruce rozezněla hudbu jako samozřejmou, nevinnou písničku. Přesvědčení a charakter otiskla i do těch nejlacinějších míst, třeba do úplně posledních několika taktů na E dur ve velkém rozkladu, E dur stupnici a dvou akordech (E dur).

První polovina programu trochu připomínala poslech některých CD labelu Piano Classics, kde narazíte na kvalitní nahrávky okrajových děl, které hudebně mnohdy nic výrazného nepojí; dramaturgie se tady stává spíš takovou záminkou, jak zaplnit stopáž co největším množstvím jednotlivých kuriozit.

Beethovenova Sonáta, op. 106 „Hammerklavier“ zaplnila celou druhou polovinu. Oproti ostatním jde o dílo nepoměrně známější. Pianistka hrála první a druhou větu relativně rychle a vertikálně, někdy úsečně. Její koncepce proto možná nebyla zrovna monumentální nebo široká, ale zato formově přehledná a energická ve vrcholech a dalších intenzivních pasážích. Nelze se divit, že publikum zatleskalo, když umělkyně po první větě triumfálně vyhodila ruce. Nijak to ale nenarušilo výrazové sjednocení s druhou větou.

Volná věta, které předcházela významná pauza, se rozezněla svátečním, pašijovým tónem, měla nakročeno k hlubokému dojmu. Tón i péče přetrvávaly po celou větu, čas od času se objevilo místo, které usilovalo o speciální pozornost posluchače. Některé stojaté osminové noty by možná snesly i trochu víc čarování například v agogice. Poslech však pravidelně znesnadňovaly především vnějškové vjemy. 

Jen nepatrně se na obtížném doručení tohoto díla podílel esteticky neinspirativní prostor Kina Vesmír a kašel v auditoriu, o něco hůře se snášelo smrkání a pití všelijakých nápojů všude okolo a obzvlášť pak aromatické kafe za sedmnáct korun z automatu, které je nezbytné nechat s rozkoší poválet v puse před každým polknutím. Po zneškodnění tekutiny je na řadě ještě důkladné pozorování nerozpuštěného chemického jevu na dně kelímku. 

Poslední dvě věty si nárokují zničující množství lidského vypětí. Klobouk dolů před každým, kdo zahraje fugu tak vyrovnaně a beze strachu jako Yeol Eum Son. Spousta klavíristů si na ni netroufá vůbec a ti, kteří ano (třeba Nejgauz nebo Levit) často popisují mimořádně bolestný proces jejího nastudování. Přestože jde o jednu z nejobtížnějších skladeb na zapamatování ve standardním repertoáru a většina umělců si možná v určitém bodě přála hrát ji z not, upřímně mě trochu zklamalo zpozorování tabletu v klavíru. Samozřejmě ani s ním se ten úděl zázračně nestane lehkým, to ani zdaleka, navíc klavíristka dílo dobře umí, hraje jej „leta“, má ho výborně technicky i myšlenkově usazené a její oči se typicky upínaly na klávesy. Ale to samotné vědomí, že je tam přítomna záchranná síť, u tak silně manifestační skladby s nekonečnými ideály, jejíž hudební charakter definuje mimo jiné právě ta vysoká obtížnost a neinkluzivita a která tradičně přitahuje moguly s fotografickou pamětí, kteří se na tu výzvu těší… Osobně se tady přikláním k názoru Marca-Andrého Hamelina, že bez not je to výrazově přesvědčivější. Klobouk ale každopádně zůstává dole, to je jasné. Po Beethovenovi už pochopitelně žádný přídavek nezazněl, k takové skladbě už není co dodat.

Foto: JfO / Petr Hrubeš