„Co změnilo můj život, byla jedna návštěva u Jiřího, kdy mě vzal do velké šatny, kde byly desítky šanonů s životní dokumentací, neuvěřitelně pečlivě a dojemně sebranou jeho tatínkem a později Jiřího sestrou Růženkou a jeho blízkým spolupracovníkem Danem Voříškem.“

„Byl už v té době vážně nemocen, ale s typickou střídmostí a snahou nepřenášet své problémy na jiné se o nich téměř nezmiňuje.“

„I když se člověk snaží připravit na nadcházející odchod někoho blízkého a předpokládat, kdy k němu může dojít, v mém osobním životě se to nikdy nezdařilo.“

Poslední květnový den tomu budou čtyři roky, kdy zemřel dirigent Jiří Bělohlávek. V roce, ve kterém se v únoru připomínaly jeho nedožité pětasedmdesáté narozeniny, přichází portál KlasikaPlus.cz se seriálem využívajícím texty a fotografie publikované jen soukromě nebo na sociálních sítích, případně dosud nepublikované. Shromáždil je a napsal publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Po čtenářském úspěchu blogu Kateřiny Kněžíkové budeme postupně od příště nejprve uvádět unikátní „prequel“: deník, který psal a posílal Jiří Bělohlávek „Sašovi“ v emailech v době, kdy od května do července 2016 připravoval a dirigoval v Sanfranciské opeře Janáčkovu Jenůfu.

Deník byl plánovaný jako součást monografie o Jiřím Bělohlávkovi, na níž jsem tehdy pracoval. Byl už v té době vážně nemocen, což je třeba mít na paměti, ale s typickou střídmostí a snahou nepřenášet své problémy na jiné se o nich téměř nezmiňuje. K deníku jsem ho přemluvil v době, kdy jsem pracoval na jeho fotoknize a paralelně monografii.

Už rok předtím jsem mu vnutil drobný diktafon, aby v jakýchkoliv momentech, kdy bude mít možnost a zachce se mu, odpovídal na sadu mých otázek nebo prostě namlouval cokoliv, co by knihu rozšířilo. Když se měl Jiří vydat na nastudování Jenůfy do Sanfranciské opery, viděl jsem technicky i stylisticky a dokumentačně jako alternativu emaily a Jiřího urgoval, abychom to zkusili a deník do monografie zařadili jako svébytnou kapitolu. Byl jsem si vědom, jak je vše pro něj náročné, a tak jsem balancoval přátelský, starostlivý ohled s trochu sobeckými nároky na jeho dennodenní záznamy. Jak se blížil čas nejen k premiéře, ale také k velkému galakoncertu, v němž Jiří také dirigoval, a vzápětí k velké rodinné dovolené, psal Jiří méně, než bych si býval přál. V každém případě je však deník autentickým zachycením jednoho úseku života a práce zcela mimořádného a velkého umělce.

Když dnes po létech naši korespondenci čtu a cítím profesionální povinnost ponechat ji naprosto autentickou, tak jsem si s úsměvem vědom, že naše vzájemné anglické oslovování Drahý je v češtině a dvojmo v pracovní korespondenci poněkud atypické. Už i proto, že ani Jiří, ani já jsme si běžně s lidmi netykali, a když mi po létech Jiří nabídl tykání s tím, že přece je nesmysl, abychom si vykali, přijal jsem to jako jak osobní, tak profesionální uznání. A snad ještě s větším úsměvem při psaní těchto řádků zjišťuji, že ve stovkách našich emailů – v Jiřího složce jich mám 1337 – to byl Jiří, kdo mi jako první po všech našich Vážený, Milý, a jednom Vzácný napsal poprvé Drahý. Bylo to 17. 7. 2009, možná proto, že jsme kvůli mému zdraví nemohli ten večer přijít na jeho koncert. Od té doby jsme si nepsali jinak, tedy pokud mu něco právě nekonvenovalo, a jeho zcela výjimečné Milý Sašo mi bylo dostatečným signálem zamyslet se.

Těchto pár řádek je nicméně myšleno jako úvod k deníku a nikoliv hodnocení Jiřího Bělohlávka a ještě méně našeho přátelství. K zrodu deníku je však užitečné popsat, jak k jeho existenci vůbec došlo. A v tomto směru snad nejlépe poslouží vzpomínka, kterou jsem před necelými dvěma lety napsal k dvouletému výročí Jiřího úmrtí.

31. 5. 2019 uplynou už dva roky od smrti dirigenta Jiřího Bělohlávka. O jedenáct let dříve, 20. 5. 2006 nás spojila náhoda, která zásadně ovlivnila více než desetiletí mého následujícího života.

Byl jsem na oslavě narozenin dvou svých kamarádek z dětství v Zadní Kopanině a zúčastnil se jí i jejich blízký přítel a tamní soused Jiří Bělohlávek se svou ženou Aničkou. Znávali jsme se zběžně z různých koncertů, recepcí a dalších společenských setkání a jeden z hlavních styčných bodů byl i fakt, že náš syn Kryštof hrával se svou tehdejší ženou Nickie v Symfonickém orchestru BBC, který Jiří Bělohlávek dirigoval.

Jiří byl také prezidentem festivalu Pražské jaro, který pořádal zcela mimořádný koncert v Terezíně hned následující den po narozeninové oslavě, a to Verdiho Rekviem zakomponované do audiovizuálního programu ‚Rekviem vzdoru‘. Jiří si dobře pamatoval, že jsem jako první na světě vydal v roce 1991 dvoj-CD hudby z Terezína, které ode mne už dávno měl, věděl i to, že rodina mého táty Terezínem prošla, a očekával proto, že se koncertu zúčastním. Když zjistil, že ještě nemám zajištěnou dopravu, nabídnul mi, že mě rád vezme autem, kam také ještě poveze Toma Schreckera, jednoho z Wintonových dětí zachráněných těsně před holocaustem, který pak žil v Austrálii a mimo jiné podporoval Českou filharmonii. Osobně jsem ho neznal, ani z fotografií, a o to bylo komičtější, když jsem druhý den v neděli ráno nasedl na Náměstí republiky do metra, na jehož konečné nás čekal Jiří, posadil jsem se vedle staršího čtenáře a o pár stanic později se ho anglicky zeptal, jak se těší na Rekviem vzdoru v Terezíně. Byl to skutečně Tom Schrecker, řádně vyděšený, neboť nic netušící, že s Bělohlávkovými nepojede sám, a dvojmo, že si jeho neznámý spolucestující náhodou sedne vedle něj a vydedukuje si ho.

V odpoledním Rekviem vzdoru už však nebylo nic úsměvného a zapůsobilo na mne ještě mnohem silněji, než bych byl očekával a než bych si byl přál. Byl jsem jím, i při své veškeré připravenosti a důvěrné znalosti souvislostí, doslova otřesený; i počasí se cestou zpět notně zachmuřilo, vál silný vítr, pršelo a málokdy jsem byl v životě tak smutný.

Když se na Hlávkově mostě v Praze Jiří zeptal, kde by mě mohl ideálně vysadit, a já, ve své zamyšlenosti a chandře, jsem mu hned neodpověděl, podíval se do zpětného zrcátka, naše pohledy se střetly a rychle jsem se snažil pousmát. Jiří, jako by vše jedním bleskovým pohledem ohledal a pochopil, se okamžitě zeptal, zda bych s nimi raději nešel na večeři – udělalo by jim to radost.

Jsou významné momenty, které si člověk zapamatuje až do konce života, často něčím monumentálním a dramatickým, ale v tomto okamžiku se vlastně vůbec nic mimořádného nedělo. Ne, že bych také v životě nebyl na nesčetných večeřích s více či méně slavnými a významnými, a měl to tak spatřovat jako unikátní pozvání. Přesto nikdy nezapomenu, jak jsem ani za nic nechtěl vystoupit do deště, větru a především strašného smutku kousek od ulice, kde jsem šťastně vyrostl a o půl století později musel rekapitulovat, proč byla nedávná historie tak krutá k desítkám miliónů, proč muselo dojít k srpnové invazi 1968, proč nešlo neemigrovat, proč musel můj táta tak mladý zemřít a proč máma, a ostatně i já, musíme být nemocní.

Večeře v thajské restauraci Lemon Leaf v Myslíkově ulici – pro změnu přímo za rohem od bytu ve Vojtěšské ulici, kde počátkem 70. let vyrůstal v bytě rodičů mé ženy Irmy náš syn Kryštof a kde jsem i já přespával, než jsme získali vlastní byt – mou sentimentalitu moc nezlepšila, ale dokázal jsem se, takříkajíc, dát do kupy a byl jsem Jiřímu a Aničce vděčný za jejich vřelou společnost.

Jak moc vděčný, poznal Jiří o čtyři měsíce později, během kterých jsem naprosto všeho v životě nechal a vyrobil mu k jeho šoku webové stránky. Nikdy v životě jsem nic podobného nedělal. S absurdní výzvou sám sobě jsem se rozhodl použít tehdy nejvyspělejší a mně zcela neznámý počítačový jazyk Flash, jehož poznání se ukázalo časově drasticky náročnější, než jsem si kdy představoval. Při té příležitosti jsem vedle celé koncepce a grafické úpravy napsal i veškerý text a začal tak pronikat do Jiřího života jako muzikolog a paralelně i jako přítel. Stránky narůstaly o desítky videí, fotografií, recenzí, o stovky dat jeho obdivuhodného itineráře, zatímco Jiří se začal sbližovat se světem počítačů i se mnou. Náš vztah i zvláštně utužilo, že jsem naprosto odmítal jakýkoliv honorář, až mi Jiří o pár let později na závěrečné recepci Pražského jara rezolutně řekl, že pokud mu nedám číslo svého konta, bude po přátelství. Jak jednou hezky říkal textař a básník Pavel Vrba, když jsme probírali škálu našich podnětů k psaní hudby a textů, v jejichž hierarchii pro nás byly peníze jednoznačně na posledním místě, je na druhé straně každý honorář také formou uznání práce a jejího úspěchu.

Přál bych si toho umět v životě stokrát víc, ale jedno jsem se opravdu nikdy ani trochu nenaučil: odpočívat. Pocit, že čas utíká a kde nic, tu nic, mě v momentech, kdy jsem unavený na skládání nebo psaní, vede k věnování se alespoň víceméně mechanickým věcem, které nevyžadují tak velkého tvůrčího soustředění, typicky k práci na počítačích.

Jak postupně narůstalo kvantum Jiřího dat vystoupení na jeho webových stránkách a já začal dávat dohromady střípky jeho života a práce, vědom si, že si už nic nepamatuji, rozhodl jsem se začít vše organizovat v databázi. Vypracovat komplexní a funkční databázi nebyl takový problém, co ale změnilo můj život, byla jedna návštěva u Jiřího, kdy mě vzal do velké šatny, kde byly desítky šanonů s životní dokumentací, neuvěřitelně pečlivě a dojemně sebranou jeho tatínkem a později Jiřího sestrou Růženkou a jeho blízkým spolupracovníkem Danem Voříškem.

Nevím, co mě vede tu a tam k opravdu velmi náročným sebevýzvám, ale vše oskenovat – i přes velkou pomoc mého nenahraditelného přítele Tomáše Rückera – a získané údaje přenést do počítače, přerostlo do mnoholeté práce. Má představa, že – když jsem unavený – se budu regenerovat pečlivým zpracováváním 20.000 dokumentů, nepočítala s tím, že to samo o sobě bude krajně únavné a náročné na oči.

Po několika letech jsem nakonec vytvořil neuvěřitelné tabulky a začal se těšit, jak ohromím jak svět, tak samotného Jiřího Bělohlávka. Částečně se to povedlo s první verzí mé stostránkové knihy na koncertě k jeho sedmdesátinám, kde ředitel České filharmonie David Mareček mohl přečíst publiku základní statistické údaje o Jiřího 3002 koncertech a 445 operních představeních s celkem 10.074 skladbami, z toho 1680 různými, které dirigoval ve 47 zemích a 771 koncertních sálech a operních domech s 222 orchestry, 132 sbory, 837 zpěváky a 784 instrumentálními sólisty, o jeho 727 individuálních nahrávkách na 350 nosičích… a o dalších až neskutečných rekordech opravdového Maestra.

Jen zpracovat vše v už větší, stošedesátistránkové knize, ještě k tomu s více než šesti sty fotografiemi, kde téměř každá potřebovala vyretušovat, byla neskutečná práce, během které Jiří, bohužel, začal být vážně nemocný. Dojemný deník, který mi psal z posledního amerického pracovního pobytu v San Francisku, desítky stran rozhovorů, které potřebovaly uzavřít při našem plánovaném společném víkendu na jeho roubence, to vše se najednou nedalo zpracovat a realizovat. Zoufale jsem se snažil udělat sice zredukovanou, ale ucelenou fotoknihu především pro jeho vlastní potěšení.

I když se člověk snaží připravit na nadcházející odchod někoho blízkého a předpokládat, kdy k němu může dojít, v mém osobním životě se to nikdy nezdařilo. Smrt svého táty jsem ani neodhadnul, ani pak nemohl pochopit, proč mi to nedošlo, a o to více jsem se snažil posoudit zdraví Jiřího a šanci prodloužení jeho života ve stále více a více beznadějné situaci. 10. 5. 2017 mi našel sílu napsat po třetím dnu v nemocnici a druhé operaci, obojím nečekaném, email začínající ‚Drahý Sašo, člověk míní a pánbůh mění,‘ a končící omluvou, že se nemáme v bezprostřední budoucnosti šanci pracovně sejít. Fotoknihu jsem mu honem posílal v elektronické podobě, ale Jiří neměl v nemocnici dostatek signálu ani dost velkou obrazovku si ji zobrazit. Ve Francii, kde ji tiskli, udělali nemožné a já 17. 5. přiletěl v noci s knihou osobně dovezenou z Francie s tím, že mu ji hned druhý den ukážu.

Jiří, jak se ukázalo, byl ten den po ještě další operaci a ležel na JIPce. Když jsem v nemocnici prosil sestru, aby mu knihu dala s mým pozdravem na jeho noční stolek, bylo horké poledne, asi jsem byl i ze všeho vyčerpaný… a můj systém, který si už léta ve svém narušení roztroušenou sklerózou neumí poradit s horkem, na chvíli úplně vypnul a já omdlel. Když jsem se probral, naléhala po mém drobném ošetření sestřička, že se určitě musím za Jiřím osobně podívat, bude mít jistě radost a přes protesty mě k němu odvedla. Možná byla moudrou zdravotnicí s vědomím, že Jiří leží v perfektně chlazené místnosti, která mi také prospěje. Měla i pravdu, že měl velkou radost, a když mi podal svou ledovou ruku do mé horké, nepustili jsme se dobrých pár minut a komicky chválili jeden druhého, jak se navzájem skvěle chladíme i ohříváme.

Jiří měl nakonec knihu jako jednu z mála věcí v nemocnici, prý si ji neustále pročítal a ještě mi i – věčný perfekcionista – málem nešťastný pár dní nato sděloval, že v ní zatím kupodivu nenašel žádnou chybu. Z JIPky ho přemístili na normální pokoj, kam jsem ještě párkrát zašel a dokonce jsme i pokračovali v rozhovorech pro plánovanou monografii.

Měsíc předtím jsme s Jiřím a Aničkou tak mile večeřeli po zkoušce s BBC SO v Londýně v Maida Vale a prohodili i pár všeobecných vět o smrti jako o něčem velmi vzdáleném a nás se netýkajícím. V Praze byl najednou Jiří už mnohem více rezignovaný, Anička měla navíc víc než obavu, zda ho naše rozhovory přece jen nevyčerpávají, a tak jsem 23. 5. odletěl zpět do Londýna. Jiřího sestru, která mě den na to emailem prosila o pomoc s počítačovým problémem, jsem se snažil povzbudit slovy ‚kéž se vše v dobré obrátí.‘

K ránu 1. 6. 2017 mi nicméně Růženka napsala email o pouhých čtyřech slovech a třech tečkách: ‚Jiří včera večer zemřel…’

Je to, jako by se to stalo současně letos i před deseti lety. Co mě na jeho smrti – a snad se rodinní příslušníci, pokud tyto řádky budou náhodou číst, neurazí – nejvíce zarazilo, bylo uvědomění si, že samozřejmě je jeho osobní ztráta tak strašně tragická pro rodinu a nejbližší, ale ona s ním odešla i jeho zcela jedinečná a ohromná životní zkušenost, kterou jsem osobně nade vše obdivoval. Stačil z ní hodně předat svým žákům, ale stejně jeho vlastní fyzická přítomnost na pódiu, jeho schopnost dostat z každého člena orchestru a interpretů naprosté maximum a ze všech jako celku něco neopakovatelného, úžasného – to už nikdy nezažiji. Ještě, že jsem měl to potěšení těšit se vším tolikrát na koncertech a privilegium i v osobních setkáních. A snad najdu sám sílu – i vydavatele – přinést na svět knihu, které by potěšila i mnohé jiné.

(Pokračování zítra)

———

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Autor, Česká filharmonie, rodinný archiv J. Bělohlávka, Petr Veber