„Na Šostakovičovi je nejlepší, že když se ‚naštve‘, vydrží mu to dlouho.“

„Pan dirigent Byčkov v úvodním videu představil dílo jako globální bitvu humanity proti násilí, je to ale, myslím, i dílo rusky silácké a sebestředné.“

„Bez souvislosti s tímto koncertem mě před časem napadlo, že by někdo mohl vyvinout softwarový produkt s obchodním názvem SimSym©.“

Další z glos Lukáše Hurníka se ohlíží za zahajovacím koncertem České filharmonie, který uvedl Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Ohlíží se za naturelem tohoto díla, ale také se zamýšlí nad „soubojem“ mezi dramaturgem a dirigentovým přáním a zabývá se prozatím neuskutečněným nápadem na nový hudební software, který by tento „souboj“ mnohdy vyřešil… Co z tohoto spojení asi vznikne..?

Proč jsem si neužil zahajovací koncert ČF? Protože mě bolelo koleno. Asi artróza, po dlouhé, nepohyblivé době covidové. Ale po pravdě řečeno, přečkat Šostakovičovu Leningradskou bývá pro mě problém i bez artrózy. První věta je geniální, byť ta gradace nad ostinatem je jasná odvozenina Bolera. Šostakovič ale jde dál než Ravel a poté, co opustí prodlevu, pokračuje v gradaci dál a dál, přidává disonance, dynamiku a pekelné akcenty, jako by ta hrůza neměla konce. Na Šostakovičovi je nejlepší, že když se „naštve“, vydrží mu to dlouho. Jiní skladatelé přivedou gradaci na vrchol, ale pak ji rychle nechají opadnout, kdežto Šostakovič zůstává ve fff dlouhé, strhující minuty. Druhá věta Sedmé je odlehčené scherzo, přinášející potřebnou úlevu po monumentu první věty. Ale od třetí věty přestávám Leningradskou chápat. Táta by řekl: „Nedorostl jsi k tomu.“, ale já myslím, že nás všechny spíš přerostl Šostakovič. Pomalá věta začíná jakýmsi chorálem, nevím přesně, co opěvuje ani ke komu se obrací, Bůh to nebude. Pak se hudba rozplyne v táhlých sledech tónů naznačujících melodii v espressivu, ale je to spíš melodizování, bloudění dlouhých not časem bez logického vývoje. Uprostřed pomalé třetí věty je rychlá epizoda, uprostřed rychlé čtvrté věty je zase pomalá epizoda, orientace je nesnadná, bloky rychlé a pomalé hudby vedle sebe strnule stojí jak balíky slámy na širém kolchozním lánu. Finální pasáž není vyústění či shrnutí celého kolosu, ale jen prvoplánové vytrubování tónického kvintakordu.

Dost rouhání. Šostakovič byl geniální komponista. Jeho Čtvrtá a Desátá jsou podle mě vrcholy symfonismu 20. století. Ale Leningradská vznikala v ještě pohnutější době než ostatní autorovy skladby, je to dílo přeplněné idejemi a ideologií, sám Šostakovič je vysvětloval v různých dobách různě. Pan dirigent Byčkov je v úvodním videu představil jako globální bitvu humanity proti násilí, je to ale, myslím, i dílo rusky silácké a sebestředné.

Publikum v Rudolfinu mé rozpaky zjevně nesdílelo, aplausu ve stoje jsem se i já vzhledem k ortopedickému handicapu rád zúčastnil. Orchestr odvedl skvělou práci. Zdálo se mi ale, že vrcholně šťasten z toho počinu je hlavně pan dirigent. Byla to zřejmě jeho iniciativa zahájit sezónu prvního českého orchestru Šostakovičovou Leningradskou, a jistě se rozhodlo mnohem dříve, než byla naše země Ruskem označena za nepřátelský stát. Jsem rád, že si publikum takové úvahy nepřipustilo a nenechalo si zatemnit slavnostní chvíle, na které tolik měsíců bez živé hudby toužebně čekalo.

Bez souvislosti s tímto koncertem mě před časem napadlo, že by někdo mohl vyvinout softwarový produkt s obchodním názvem SimSym©. Jde o to, že dirigenti rádi a často ovlivňují dramaturgii koncertů, pro něž jsou angažováni. Prostě si přejí z různých důvodů na koncertě uvést určitou skladbu, která se ale třeba tak docela nehodí do dramaturgické koncepce večera. Pak následuje složité jednání mezi dramaturgem, který hájí svou vycizelovanou ideu, uměleckou radou, ředitelem… Dirigentům je často těžké odporovat, jsou to silné osobnosti a ten, jemuž se nevyhoví, může třeba pak být nepříjemný na hráče. No, a tady by mohl pomoci SimSym©. Simulátor symfonického orchestru by dokázal velmi realisticky promítat do nasazených VR brýlí obraz hráčů orchestru, kteří dirigenta pečlivě sledují a hrají přesně podle jeho gest. Technologie na to dávno existují, má je doma každý majitel playstation nebo jiné hráčské konzole. Senzory mohou sledovat pohyby dirigenta a ovlivňovat rychlost přehrávání připraveného videa i audia v jakémsi pokročilém sekvencéru. Prudké gesto znamená hromový akcent, dřep pianissimo. Iluze by byla dokonalá. Dirigent by ve virtuální realitě prožíval stejně slastný pocit jako na pódiu. A nikdo další by už u toho nebyl potřeba. Na koncertě by se hrála hudba dle dramaturgického plánu. Za příplatek by software nabízel i pluginy s několika typy standing ovations a kolekcí virtuálních květinových košů a věnců od vlády.

Zítra jdu do Rudolfina zase, s prášky v kapse. Další zahajovací koncert. Mělo se hrát Svěcení jara, ale dirigent onemocněl, a bude Rachmaninov. Také dobré. A taky ruské.

Foto: Petra Hajská