„Jako varhaníka mě u varhan vždy bude zajímat jejich zvukové bohatství a teprve potom jejich technické vybavení a historie.“

„Je mi smutno z toho, že současná rekonstrukce nepřinese z hlediska zvuku žádnou podstatnou změnu.“

„V chrámu svatého Mořice by byly k dispozici dva nástroje mimořádných kvalit, o historickém významu jednoho z nich nemluvě, a v tomto ohledu by kostel u nás neměl konkurenci.“

V Olomouci se pracuje na rekonstrukci varhan katolického chrámu svatého Mořice. Varhaník Karel Martínek, v současnosti regenschori katedrály svatého Václava, působící však předtím právě na svatomořickém kůru, naznačuje ideální způsob, jak by měla vypadat: Englerův barokní nástroj by byl uveden do své původní podoby a na boční stěně chrámu by k němu vznikl nový nástroj vhodný naopak zejména pro interpretaci romantické a soudobé hudby. Nebo by alespoň při zachování koncepce velkého spojeného nástroje, který vznikl před půlstoletím při minulé přestavbě, byly učiněny všechny možné kroky k tomu, aby se zvuk Englerovy části opět co nejvíce přiblížil zvuku původnímu. Konstatuje však, že ani k jednomu z těchto cílů bohužel současná rekonstrukce nesměřuje…

V minulých dnech proběhl dlouho očekávaný transport velké části svatomořických varhan do Slovinska, kde se v dílně varhanářské firmy Antona Škrabla konečně dočkají generální rekonstrukce. Píšu záměrně „konečně“, protože proces jednání o podobě a směru rekonstrukce byl zahájen už v roce 2015. Snad je tedy vše na nejlepší cestě k dokončení opravy tohoto významného nástroje z olomouckého chrámu svatého Mořice. Pokud vše půjde podle plánů, rekonstrukce by měla být dokončena do závěru roku.

O tomto nástroji toho už bylo napsáno mnoho a nejsem si jistý, jestli u nás existuje hudební nástroj, který by vyvolával tolik emocí a protichůdných názorů. Mnohé diskuse se přelévají od neskrývaného obdivu až po kategorické odsudky, označující rekonstrukci v šedesátých letech 20. století za zločin. Jisté je jen to, že pravda je někde uprostřed a rozhodně není jednoznačná. U svatomořického nástroje jsem jako hlavní varhaník působil deset let, do roku 2020, kdy jsem tento post z vlastního rozhodnutí opustil. Mohu si teď tedy dovolit ten luxus, že se mohu k otázce rekonstrukce i nástroje samotného vyjádřit zcela otevřeně.

Pro čtenáře, který nezná historii tohoto nástroje, si dovolím naprosto stručný nástin, který je důležitý k pochopení všech souvislostí. V roce 1745 byl v olomouckém chrámu svatého Mořice postaven z popudu probošta F. G. Gianniniho skvostný nástroj, jehož autorem byl mistr varhanář z Vratislavi Michael Engler. Nástroj patřil ve své době nejen k největším v Evropě (cca 2 500 píšťal), ale proslul zejména svým nádherným zvukovým bohatstvím. V polovině 20. století byl stav nástroje značně bezútěšný, a proto bylo na popud tehdejšího svatomořického varhaníka Antonína Schindlera rozhodnuto o rozsáhlé rekonstrukci, při které se zcela zásadně změnila koncepce nástroje. Varhany byly rozšířeny o dalších více než 5 000 píšťal, byly zvětšeny tónové rozsahy manuálů a pedálu a celý nástroj byl napojen na nový, pětimanuálový hrací stůl. Varhany mají dnes 95 rejstříků a 7 884 píšťal. Celou rekonstrukci a rozšíření provedla v letech 1959 až 1971 firma Rieger-Kloss z Krnova. V této podobě existuje nástroj dodnes.

Nebudu přispívat do nekonečných diskusí, zda byla minulá rekonstrukce dobrá, nebo špatná. Nabídnu jen pár bodů, které osobně považuji za nezpochybnitelné:

1. V polovině 20. století bylo velmi komplikované shromáždit obrovské finanční prostředky na rekonstrukci chrámového nástroje, který plnil téměř výlučně liturgickou funkci. Nikoli však nereálné. To, že se v té době podařilo rekonstrukci uskutečnit, a přitom zůstal původní nástroj (byť v poněkud modifikované podobě) zachován, považuji za pozitivní. Tím spíš, že dnes máme ve varhanách stále zhruba 70 až 80 procent původního Englerova materiálu. Dnes se rozšíření varhan na největší československý nástroj jeví jako jediná možnost, jak bylo možné přesvědčit tehdejší režim, aby věnoval opravě těchto varhan pozornost, a hlavně nemalé finanční prostředky na ni. Jestli tomu tak opravdu bylo a neexistovala jiná možnost, se už patrně nedovíme, takže polemiky na toto téma považuji za bezpředmětné.

2. Ať už byly důvody jakékoli, kvalita nových částí varhan nikdy nebyla srovnatelná s těmi Englerovými. Jde nejen o rozdíl ve zvukových kvalitách, ale také v celkovém pojetí nové dispozice. Navíc byl zvuk Englerových píšťal intonačně přizpůsoben novému celku, což jeho zvukové bohatství ještě ochudilo. To je z dnešního pohledu nepochybně skutečnost negativní.

3. Antonín Schindler byl ve všech svých aktivitách souvisejících s rekonstrukcí i propagací svatomořických varhan veden upřímnou snahou udělat pro tento nástroj to nejlepší. Byl neúnavným organizátorem čilého hudebního života na kůru, varhanám zasvětil velkou část života a zasloužil se o to, že zejména v souvislosti s Mezinárodním varhanním festivalem se tomuto nástroji dostalo mezinárodní pozornosti. Zda však prostředky, které zvolil k dosažení tohoto cíle, byly správné, nebo chybné, nemá smysl při přemýšlení o směru dnešní rekonstrukce řešit.

4. Varhany (přesněji řečeno jejich původní část) jsou spolu s podobně koncipovanými varhanami v klášterním chrámu v Křešově (Krzeszów) v Polsku pravděpodobně jedinými dochovanými nástroji mistra Michaela Englera na světě.

Pokud to shrnu, považuji dnes opravdu už za zbytečné donekonečna se zabývat minulostí, naopak bychom se měli soustředit na to, co můžeme za dnešních technických, politických a uměleckých podmínek udělat nyní. A v tom mám – v duchu odkazu Antonína Schindlera – jasno, to nejlepší! A to jak z hlediska uchování historického bohatství příštím generacím, tak z hlediska další podpory hudebního života v tomto chrámu. Jsem přesvědčen, že toto jsou dvě hlavní kritéria, podle kterých by měla rekonstrukce být provedena. Pokud mám nastínit svou osobní představu toho, jakým směrem by se měla nynější rekonstrukce ubírat, pak podle dvou možných scénářů:

1. Nejlepší, ale z finančního hlediska složitě realizovatelný.

Při této rekonstrukci by Englerův nástroj byl rekonstruován do své původní podoby a na boční stěně chrámu (nad sakristií, s hracím stolem v presbytáři) by vznikl nový nástroj nejvyšších kvalit, vhodný zejména pro interpretaci romantické a soudobé hudby. Výhody takového řešení netřeba složitě vysvětlovat. V chrámu svatého Mořice by byly k dispozici dva nástroje mimořádných kvalit, o historickém významu jednoho z nich nemluvě, a v tomto ohledu by kostel u nás neměl konkurenci. V chrámu by i nadále mohla znít hudba všech období, a to mnohem autentičtěji než nyní, součástí programu by mohla být také díla se symfonickým orchestrem, který by (při obvyklém umístění orchestru v presbytáři kostela) skvěle komunikoval s novými varhanami. Toto řešení by znamenalo obrovské obohacení pro dramaturgii nejen varhanního festivalu, ale celkově pro hudební život chrámu a je nesporné, že taková rekonstrukce by byla vysoce ceněna i v zahraničí. Když pominu zásadní problém v podobě finanční náročnosti, pak jediným nedostatkem takového řešení by byla ztráta největšího nástroje v zemi. Pro mě osobně je však tento důvod nepodstatný, zvláště uvážíme-li, že se vlastně o největší nástroj nejedná (nemíním rozebírat kritéria určující velikost varhan ani důležitost tohoto parametru). A opět musím napsat: Tato možnost by byla z hlediska financování velmi náročná, nikoli však nereálná.

2. Nejlepší a zároveň z finančního hlediska lépe realizovatelný.

Koncepce jednoho spojeného nástroje by zůstala zachována, ale byly by provedeny všechny možné kroky k tomu, aby se zvuk Englerovy části opět co nejvíce přiblížil zvuku původnímu. V tomto případě bych ale zůstal u temperovaného ladění jako jednoho z kompromisů, které bude spojení staré a nové části vždy vyžadovat. Samozřejmostí takové rekonstrukce by byla důkladná práce s píšťalovým fondem nové části, potřebné by byly nejen četné úpravy v jejich intonaci, ale také úpravy samotné dispozice, výměna některých rejstříků a celkově snaha vytvořit s Englerovou částí zvukově co možná nejkompaktnější celek, který však současně bude nabízet rozmanitou paletu osobitých rejstříků. To je koneckonců všeobecný znak každých opravdu kvalitních varhan. Ačkoli by se při takové rekonstrukci muselo udělat mnoho kompromisů, stále by výsledkem byl nástroj vysokých kvalit a mnoho (zejména zvukových) neduhů z minulé rekonstrukce by bylo odstraněno.

Na tomto místě bych rád uvedl poznámku, že tento článek píšu především jako varhaník, nikoli jako varhanář nebo odborník zabývající se historií. Proto mě také u varhan vždy bude zajímat jejich zvukové bohatství a teprve potom jejich technické vybavení a historie.

Proto je mi smutno z toho, že současná rekonstrukce nepřinese z hlediska zvuku žádnou podstatnou změnu. Varhany budou v podstatě konzervovány a bude opravena jejich funkčnost tak, aby v současné podobě mohly sloužit další desetiletí. Pochopitelně budou některé technické součásti nahrazeny moderními technologiemi a chod nástroje bude mnohem spolehlivější. Je třeba také říct, že v rámci dosavadní estetiky nástroje zaznamená jeho zvuk citelné zlepšení, protože kvůli netěsnícím vzdušnicím, nánosům prachu i deformaci zvláště jazykových píšťal při mnoha letech ladění nezněly už mnohé píšťaly tak, jak by měly. Stále to však bude nástroj se všemi nedostatky, které přinesla minulá rekonstrukce, a na plné rozvinutí svého potenciálu si varhany budou muset počat ještě několik generací.

Na tomto místě nemohu nezmínit událost, která proběhla shodou okolností také v posledních týdnech. V katedrále svaté Alžběty ve Vratislavi (Wrocław) proběhla na konci ledna inaugurace nově postavených varhan – kopie největšího nástroje Michaela Englera, který shořel při požáru katedrály v roce 1976. Tento unikátní projekt znovuoživení Englerovy mistrovské práce přišel naše polské sousedy na bezmála sto milionů korun a podílely se na něm hned tři renomované evropské firmy. Také tento nástroj byl během své historie několikrát upravován a zvětšován a před osudným požárem šlo už o obrovské varhany s jedenadevadesáti rejstříky. Nyní jsou varhany znovu postaveny v původní Englerově podobě. Polští kolegové ukázali, že touha po originálním zvuku Englerova mistrovského díla může překonat všechny překážky, a dokonce i fakt, že veškerý původní materiál byl nenávratně ztracen a jde tak stále jen o kopii. Mimochodem jsem přesvědčen, že finanční prostředky, které byly vynaloženy na tuto rekonstrukci, by v případě svatomořického nástroje pokryly jeho rekonstrukci podle scénáře 1. A pro úplnost – už zmíněné Englerovy varhany v Křešově byly rekonstruovány v původní podobě v letech 2006 až 2008.

Na kůru u svatého Mořice jsem strávil deset let, prožil mnoho krásných chvil a mořické varhany i hudební život v tomto chrámu ovlivnily podstatnou část mého života. Musím říct, že tento nástroj mi rozhodně není lhostejný. Proto si moc přeji, ať současná rekonstrukce dopadne co nejlépe, ať už se s její koncepcí ztotožňuji, nebo nikoli. Těším se, že v tomto chrámu budou opět probíhat koncerty Mezinárodního varhanního festivalu a varhany budou bezchybně sloužit také při slavnostní liturgii. Jen mi je trochu smutno, když si představím, do jakých nových zvukových úrovní se tento mimořádný nástroj mohl dostat a jaké nové mimořádné pozornosti se mu tím mohlo dostat.

Snad se do toho pustí někdo v budoucnu.

————

ZDE čtěte v SeriáluPlus článek Karla Martínka o svatomořických varhanách z roku 2020.

Foto: Jiří Stodůlka, Fb: Za krásnou Olomouc, Hana Švajdová, Festival vánoční hudby u sv. Mořice