„První část koncertu se tedy nesla v duchu taneční stylizace a bylo skutečně co poslouchat.“

„Na místě akcentů a povlovných dynamických vzedmutí přidávala filharmonie na mocnosti zvuku, v pasážích jindy lyrické cudnosti a něhy zněla hudba prosta efektní svůdnosti.“

„Česká filharmonie hrála pod Rattlovým vedením s vervou a její zvuková plnost a síla byla v předepsaných částech skladby velkolepá.“

První ze tří abonentních koncertů České filharmonie s dirigentem Simonem Rattlem se ve Dvořákově síni Rudolfina konal ve středu 29. ledna. Po druhé řadě Slovanských tanců Antonína Dvořáka byla na programu Glagolská mše Leoše Janáčka. Sóla zpívali Iwona Sobotka, Lucie Hilscherová, Pavel Černoch a Jan Martiník, spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor sbormistra Lukáše Vasilka. Simon Rattle oslavil v tomto měsíci sedmdesátiny a jeho snem a narozeninovým přáním bylo, jak předesílala média, provést právě Glagolskou mši Leoše Janáčka s Českou filharmonií.

Simon Rattle zahájil spolupráci s Českou filharmonií před pěti lety a v minulé sezoně byl spolu se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou jmenován rezidenčním umělcem filharmonie. Od letošní sezony 2024/25 je vedle dalších závazků v zahraničí také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie „k poctě Rafaela Kubelíka“. Tento dovětek k postu mu Česká filharmonie propůjčila na jeho vlastní přání a se souhlasem Kubelíkovy rodiny, jak stojí v oficiálním znění dirigentova profilu na stránkách orchestru.

Janáčkovskému titulu předeslal Rattle druhou řadu Slovanských tanců op. 72 Antonína Dvořáka. První část koncertu se tedy nesla v duchu taneční stylizace a bylo skutečně co poslouchat. Repertoárová a filharmonikům do morku kostí zažitá hudba mohla znít jen z vůle filharmonie i bez vedení, jak na mnohých místech také Rattle demonstroval, nicméně jeho spoluúčast na dění byla nepřehlédnutelná. Dokládala to kontinuální detailní pozornost k nástupům jednotlivých nástrojových sekcí v neobyčejně pestrých proměnách struktury jednotlivých tanců. A také civilní pojetí obvykle bouřlivých agogických obratů, které naplňují každou část celku efektními kontrasty v tempu, dynamice a ve výrazu. Na místě akcentů a povlovných dynamických vzedmutí přidávala filharmonie na mocnosti zvuku, v pasážích jindy lyrické cudnosti a něhy zněla hudba prosta efektní svůdnosti. Ve skotačivém charakteru Špacírky nehledal Rattle lákavou vzrušivost rytmu, a jinde, jakož i ve finální Sousedské, vyjadřoval latentní vroucnost dynamikou v široké škále úrovní. Tempový a rytmický průběh v jednotlivých tancích a v jejich kontrastním spojení v celek byl jednou z nosných charakteristik provedení. Filharmonikové nadchli zvukovostí, které přesahovala tradice provedení a nástrojovou virtuozitou jíž Dvořák vepsal do vyvolených okamžiků partitury. Bryskní nástup v sedmém tanci Srbské kolo prošel úchvatnými proměnami, odměřená dynamika pozdvihla melodické pasáže tak, jako tomu bylo i v průběhu celé druhé řady tanců. Melodické bohatství domácího koloritu povznesl dirigent do nadnárodního kosmopolitního světa.

Rattleovo nastudování Slovanských tanců šlo ruku v ruce se zájmem o další Dvořákovy skladby. S Berlínskými filharmoniky provedl Scherzo capriccioso a Suitu pro orchestr A dur „Americkou“, s Českou filharmonií hrál symfonické básně Zlatý kolovrat a Holoubek, a orchestrální úpravu části Večerních písní, kterou zpívala Magdalena Kožená.

Po přestávce byla na programu koncertu kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Glagolská mše od Leoše Janáčka. Simon Rattle dobře zná hudbu moravského skladatele. S Londýnským symfonickým orchestrem uvedl tři Janáčkovy opery a chystá čtvrtou. Na kompaktních discích vydal Lišku Bystroušku, Káťu Kabanovou a koncertní provedení Jenůfy. V květnu uvede koncertní provedení opery Výlety pana Broučka. S Českou filharmonií hrál Tarase Bulbu, s Berlínskými filharmoniky Sinfoniettu. A Glagolskou mši, uchvácen v mládí jejím provedením pod vedením Karla Ančerla, nastudoval a nahrál v osmdesátých letech s Birminghamským orchestrem a později hrál s Berlínskými filharmoniky.

K provedení Glagolské mše na koncertě ve Dvořákově síni přistoupily prvotřídní pěvecké síly, sólisté a Pražský filharmonický sbor pod sbormistrem Lukášem Vasilkem. Česká filharmonie hrála pod Rattlovým vedením s vervou a její zvuková plnost a síla byla v předepsaných částech skladby velkolepá. Současně s bravurou vyhrávala pasáže s nízkou dynamickou úrovní, jak tomu bylo v úvodu částí Slava či Svet, kde hudba zněla až v poetickém kontrastu s živelností Janáčkovy hudby. Anticipovaly je už momenty zklidnění zvlášť působivě před nástupem sopránového sóla v části Věruju, kde Iwona Svoboda prozářila prostor silou a barvou svého hlasu. Tenorista Pavel Černoch zpíval ve skvělé kondici i v okamžicích ve vyšším rejstříku a vypjatého dynamicky orchestrálního zvuku. Jan Martiník byl v basové oboru precizní a bezpečný ze zkušeností spoluúčinkování s Rattlem v Janáčkově opeře Příhody lišky Bystroušky. Altovou úlohu v Glagolské mši zpívala Lucie Hilscherová, kde se upoutala nosností, klidnou silou svého hlasu, a také v efektním kontrastu se sopránem ve střídavém zpěvu. A varhaník Petr Čech měl vedle hraní v průběhu skladby zdařilé sólo v Postludiu. Pražský filharmonický sbor byl perfektní v partnerství s ansámblem a okouzlující v samostatných sborových plochách. Návaznost střídání úloh ženské a mužské části měla vysoce artistní průběh a zjevnou mocností hlasů se sbor rovnal dynamice orchestrálních forte. Simon Rattle při naplnění svého snu, tedy provedení Janáčkovy Glagolské mše s Českou filharmonií, což je mu velice přáno, nepochybně naplnil svou interpretační představou i Janáčkovu partituru nevšední a originální formou.

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura