„Oba vynikající houslisté jsou do jisté míry odlišné typy – v nonverbálních projevech spíše uměřenější Vlastimil Kobrle a darem kultivovaného showmanství nadaný David Pokorný se však skvěle doplňovali.“

„Nadechnout se posluchači dovolila přívětivá sóla hoboje, klarinetu, fagotu a flétny, které podpořila bezstarostnost smyčců.“

„Jan Kučera obstál u SOČRu na výtečnou, byl velmi podněcující a inspirativní, líbila se mi jeho soustředěnost na detaily i chlapský přístup k tomuto velkému romantickému skladateli.“

Abonentním koncertem Symfonického orchestru Českého rozhlasu byly zahájeny Dny Bohuslava Martinů, přehlídka trvající až do 17. prosince. V pondělí 22. listopadu zazněl v Rudolfinu Koncert pro dvoje housle a orchestr Bohuslava Martinů v podání Vlastimila Kobrleho a Davida Pokorného, rozhlasoví symfonikové s dirigentem Janem Kučerou se rovněž představili ve skladbách Oskara Nedbala a Petra Iljiče Čajkovského.

Na dnešních koncertních pódiích se z půvabné a invenční hudby Oskara Nedbala asi nejčastěji uvádí Suita z baletu Z pohádky do pohádky. I SOČR touto skladbou v úpravě Bohuslava Leopolda zahájil svůj pondělní abonentní koncert. Úvodní Pochod pojali symfonici s Janem Kučerou náležitě slavnostně a zářivě, jemné smyčce i dobře hrající dechy dávaly tušit, čeho ještě budeme ten večer svědky. Půvabný Tanec Zlatovlásky zahrál orchestr s lehkostí, ba úsměvy, v Mazurce upoutal svým citem pro dynamiku, Valčík dětí byla radost poslouchat – hravost smyčců a oblouky frází vyvolávaly úsměvy nejen na tvářích hráčů, ale i posluchačů. Tanec kuchtíků, to opravdu byli ti rozdovádění pomocníci, které s chutí napodobily dechy, a závěrečná Polonéza začala zprvu až zlověstně, v závěru však převládla slavnostnost, prostá vší nabubřelosti. Nedbal přišel orchestru očividně velmi vhod – jeho baletní suitu si SOČR zahrál s velkou chutí.

Ani Koncert pro dvoje housle a orchestr H 329 Bohuslava Martinů nebyl číslem programu, které by posluchače uvrhlo do chmurné nálady. Skladba, která měla premiéru v roce 1951 v Dallasu a jejímiž interprety byla tehdy devatenáctiletá dvojčata Gerald a Wilfred Bealovi, oplývá velkolepou melodičností, inspirovanou americkými i českými hudebními tradicemi. Sólisté – koncertní mistr SOČRu Vlastimil Kobrle a vedoucí skupiny druhých houslí a primárius Epoque Quartet David Pokorný – využili všech podnětů a nabídek skladatele bezezbytku. Oba vynikající houslisté jsou do jisté míry odlišné typy – v nonverbálních projevech spíše uměřenější Vlastimil Kobrle a darem kultivovaného showmanství nadaný David Pokorný se však skvěle doplňovali. Navzájem se inspirovali, „předháněli“ i scházeli v dokonalé souhře, sebejisté technice i v nadšení ze hry.

Druhou větu Moderato otevírá krásná melodie, v níž lze zaslechnout lidové názvuky okořeněné jazzem, oba hráči excelovali v oslnivém sólu ve stupňujícím se tempu a ozdobili ho blyštivě zahranými trylky. Komunikace mezi sólisty, orchestrem a dirigentem byla plná porozumění, ba radosti ze společného hraní, bylo vidět i slyšet, že sólisté hrají se „svými“. Attacca připojená třetí věta Allegro con brio poskytla hráčům velký prostor pro předvedení jejich umění. Dva samostatné virtuózní monology se spojovaly a rozcházely, spor kdo s koho skladatel stupňoval, ale v závěru se oba nástroje sejdou v přívětivé a porozuměníplné atmosféře ve virtuózně vygradovaných partech. Není divu, že potlesk obecenstva doprovázely i výkřiky nadšení. Vlastimil Kobrle a David Pokorný pak své umění prokázali ještě v přídavku od barokního skladatele Jeana-Marie Leclaira.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu podává na svých koncertech pozoruhodné výkony a nejinak tomu bylo v provedení Symfonie č. 4 f moll, op. 36 Petra Iljiče Čajkovského. V symfonii považované za jedno z děl „s nejsilnější autobiografickou vazbou“, věnované hraběnce Naděždě von Meck, zaznívá jak naléhavost osudu, melancholie a smutek, tak radost a rozmarnost. Velmi důležité jsou v tomto díle dechy a nutno předem konstatovat, že rozhlasoví hráči na dechové nástroje nezklamali ani tentokrát. Hned v úvodu první věty upoutaly horny, poté smyčce za pomocí tub, trubek a fagotů rozpoutaly vichrné drama. Nadechnout se posluchači dovolila přívětivá sóla hoboje (vynikající Zdeněk Rys), klarinetu, fagotu a flétny, které podpořila bezstarostnost smyčců. Nic však netrvá věčně a vzápětí se orchestr pohybuje na pokraji citové propasti, od níž ho ovšem skladatel včas stáhne.

Uznání si zaslouží Jan Kučera: první věta nebyla přeskupováním emocionálních poryvů, dirigent věnoval pozornost postupnému narůstání napětí, uvážlivě vytvářel dynamický prostor pro kulminování emocí. V druhé větě si dal záležet na pečlivě propracovaných detailech – fráze smyčců vyzněly krásně rytmicky i dynamicky, dal prostor velkým romantickým obloukům, přesto posluchače nezahltil dojímavým romantismem. Dirigent i orchestr emoce dávkovali obezřetně a dokázali uhlídat hranici mezi melancholií a drásavou bezútěšností. Proslulá třetí věta odehraná smyčci v pizzicatu byla dokladem, jak sehrané těleso SOČR je, svou kvalitu opět prokázala dechová sekce. Takřka attacca připojená závěrečná věta upoutala neodolatelně měkce hrajícími smyčci, bezchybnými hornami s krásným hebkým zvukem a velkou dávkou energie v závěrečné vrcholné pasáži. Jan Kučera obstál u SOČRu na výtečnou, byl velmi podněcující a inspirativní, líbila se mi jeho soustředěnost na detaily i chlapský přístup k tomuto velkému romantickému skladateli.

Foto: Vojtěch Brtnický