„Zaměřila se na skladatele, kteří ve své tvorbě přejímali prvky lidových písní.“

„Doprovázel klavírista Marek Kozák. Spolupracoval velmi citlivě, sólová vystoupení si naopak užil mezi jednotlivými soubory písní.“

„Klement Slavický se téměř nehraje a je to škoda.“

Festival Janáček Brno pokračoval v neděli 10. listopadu recitálem sopranistky Simony Šaturové, jejímž průvodcem u klavíru byl Marek Kozák. Pro velký zájem byly termíny recitálu dva, jeden dopolední a druhý večer. Dramaturgie se soustředila na skladatele, kteří se nechali inspirovat lidovými písněmi. Především to byl Leoš Janáček, ale také Eugen Suchoň, Vítězslav Novák, Béla Bartók a Klement Slavický. 

Simona Šaturová patří k renomovaným pěvkyním, která na sebe upozornila především jako mozartovská pěvkyně a poté i jako interpretka italského belcanta. Ráda se věnuje koncertnímu vystupování a je žádaná u nás i v zahraničí. Recitál, se kterým se představila v efektním prostředí vily Tugendhat, zaměřila na skladatele, kteří ve své tvorbě přejímali prvky lidových písní. Takovými „spřízněnými dušemi“ Leoše Janáčka byl Béla Bartók, Vítězslav Novák, Eugen Suchoň či Klement Slavický. 

Zpěvačka zahájila výběrem z cyklu Moravská lidová poezie v písních Leoše Janáčka – Láska, Obrázek milého a Budíček. Chvíli trvalo, než se akusticky spolu s klavíristou zorientovali. Velký obytný prostor se slavnou onyxovou stěnou hodně rezonoval, přestože byl celý zaplněný publikem. Písně zněly poněkud tvrdě, zejména Budíček, který podala zpěvačka s vervou ve forte. Postupně se však oba umělci aklimatizovali a dávali do výrazu právě tolik dynamiky, kolik bylo potřeba.

Slovenský skladatel Eugen Suchoň byl o dvě generace mladší než Janáček a se slovenskými lidovými písněmi zacházel kreativně. Z cyklu šesti lidových písní s názvem Piesně z hor z roku 1941 zazněl výběr tří. Široký jarčok, Ani mi je večer a snad nejznámější z nich Povedz že mi povedz přednesla zpěvačka měkkou, něžnou kantilénou, se silným vnitřním prožitkem snad i proto, že sama je Slovenka a má tedy k této melodice blízko.

Na klavír pěvkyni doprovázel klavírista Marek Kozák. Spolupracoval velmi citlivě, dával o sobě vědět jen mírně v mezihrách. Sólová vystoupení si naopak užil mezi jednotlivými soubory písní. Nejprve to byly Eklogy, op. 11: č. 4 „V národním tónu“ Vítězslava Nováka. Začal měkce, v rychlé části zvonil a perlil, v pomalé části naopak hladil měkkou melodickou linkou.

Maďarským souputníkem v oblasti lidové písně byl Béla Bartók. Spolu se Zoltánem Kodályem sbírali nejen písně maďarské, ale i všech ostatních okolních národů, včetně Turecka. Cyklus Dedinské scény, který je z roku 1924, obsahuje pět písní z okolí Zvolena, a je ve slovenském nářečí toho kraje. Objevují se tu charakteristické halekačky i efektní dívčí expresivní „juchání“ ve vysokých polohách. První píseň Pri hrabaní je s doprovodem rozložených akordů, následuje Pri neveste, dále úderná Svatba, kdy zpěvačka pomalu našlapovala roztomilou uštěpačnou dikcí. Občasné průvlaky do disonantního doprovodu barevně obohacovaly píseň, kterou ukončil ostrý, ječivý závěr. Ukolébavka v houpavém pianu a měkkém legatu zněla odevzdaně, poslední píseň Tanec mládenců zahájily ostré staccatové akordy ve fortissimu, aby pokračovaly rychlou mezihrou a pak ustrašeným závěrem.

V další mezihře si klavírista s chutí zahrál výběr čtyř skladeb z cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Skladbičky jsou plné poezie a nostalgie vzpomínek na rodný kraj a mají podivuhodnou emoční hloubku. Klidné a pevné Naše večery, emotivní a lehounce se vznášející Lístek odvanutý, laškovné Pojďte s námi a něžná a melodická Frýdecká panna Maria.  

Na závěr koncertu přednesla zpěvačka písně Klementa Slavického, současníka Eugena Suchoně. Tento soubor písní s názvem Ej, srdénko moje již v sobě nese nejen lidovou zkušenost a emoční sílu, ale jsou zpracovávány se složitější harmonizací a až impresivní charakteristikou. Že se jedná o náročnější úkol avizovaly noty, které si zpěvačka vzala na pomoc. Nad Strážnicú jasno, Šohajku s modrýma očima, Těžko temu kameňovi, dále Pověz mi milá plná radosti i chlubení, s tanečním rytmem… následovala Studená rosenka, a závěrečná Byla jsem ešče malá plná touhy a bolesti ze zrazené lásky. Tento cyklus se ukázal jako nejzajímavější a nejobjevnější; Klement Slavický se téměř nehraje a je to škoda.

Koncert byl nadšeně přijat publikem, které tvořili vesměs starší ročníky, mluvící německy. Jak se ukázalo, přijeli z Rakouska. Nabízí se otázka, k čemu je těmto německy mluvícím starším lidem program v češtině a angličtině? Nerozuměli ani jednomu, přesto se zdálo, že byli spokojeni. Hudba je naštěstí internacionální, promlouvá skrz emoce a Simona Šaturová je svým přednesem dokázala zprostředkovat. 

…………….

Reflektováno bylo první, dopolední provedení.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek