„Hlas naprosto fenomenální zpěvačky jménem Sílvia Sequeira čněl nad bohatým zvukem orchestru.“

„Druhé polovině koncertu byl přítomen i šéfdirigent Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki, a bylo vidět, že si pojetí často uváděné Symfonie č. 4 d moll náramně užívá.“

„Pozvání osobnosti Nuna Côrte-Reala, který dostal příležitost představit i svoji autorskou tvorbu, mělo určitě smysl.“

Pátým abonentním koncertem pokračoval v Plzni cyklus Platina. Za dirigentský pult Plzeňské filharmonie byl 20. února přizván portugalský dirigent Nuno Côrte-Real, který se představil i jako skladatel a aranžér. Program koncertu už orchestr provedl v Portugalsku, nyní portugalské rytmy zněly v sále plzeňské Besedy.

Večer otevřela dvě díla Richarda Wagnera, předehra k opeře Tristan a Isolda a závěr opery Isoldina smrt z lásky (Liebestod und Verklärung) v úpravě přizvaného portugalského umělce. Zatímco v předehře je pro orchestr obtížné se koncentrovat hned na začátku v dlouhých notových hodnotách, tak v průběhu předehry i v závěru opery se zpěvem sopranistky musí dirigent udržet obrovský dynamický tah na bránu v dlouho připravovaných vrcholech skladeb.

Wagnerova hudba nepůsobí na posluchače svým velkým harmonickým napětím a nekonečnou melodií nikterak optimisticky. Ani příchod naprosto fenomenální zpěvačky jménem Sílvia Sequeira v pestrém odstínu šatů tok hudby nijak nerozjasnil. Její hlas čněl nad bohatým zvukem orchestru i v těch nejvyšších dynamických polohách, zněl naprosto přirozeně, s perfektní deklamací německého textu, kterému bylo naprosto rozumět do nejvzdálenější židle na balkonu sálu… Není divu, že Sílvia je mimo mnoha dalších ocenění držitelkou ceny publika Canvas – Klara a zároveň laureátkou soutěže královny Alžběty v roce 2023.

Plzeňskému publiku ji přivedl představit dirigent večera Nuno Côrte-Real, který po doznění hudby Richarda Wagnera a dlouhých ovacích pro sopranistku představil svoji kompozici z roku 2022. Napsána je na texty tří básní Mária de Sá-Carneira, který žil na začátku 20. století a svůj život ukončil sebevraždou v necelých šestadvaceti letech. Jeho tvorba údajně vychází z principů symbolismu a dekadence. Ani zhudebnění jeho básní dirigujícím autorem nehýřilo optimismem, zato zajímavými rytmickými motivy a bohatou instrumentací (v orchestru byla přítomna mj. harfa, anglický roh a baterie bicích nástrojů). Volné navázání na Wagnerovu hudbu díky harmonicky vypjatým souzvukům první části nevybočilo z pochmurné nálady, ale čím déle posluchač hudební řeč Nuna Côrte-Reala vnímal, tím více jí rozuměl a líbila se mu. Ve druhé básni A sala do castelo (Zámecký pokoj) zaujal zajímavý ostinátní pohyb osminových not a unisono souzvuky nástrojů z různých skupin orchestru. Nejnápaditější mi ale přišla třetí báseň s názvem Fim (Konec). Rytmické figury se zde zrychlily do sextol znějících střídavě v klarinetech a flétnách. Četné vstupy činelu, velkého bubnu a bubínku pomáhaly crescendům v určitých krátkých, jakoby janáčkovských frázích, zatímco vřelý zvuk smyčců podporoval linii sólového zpěvu. Původně je dílo určeno pro soprán a komorní orchestr, autor si cyklus upravil i do podoby s velkým symfonickým tělesem, která při provedení v Plzni zazněla. 

Druhé polovině koncertu byl přítomen i šéfdirigent Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki a bylo vidět, že si pojetí často uváděné Symfonie č. 4 d moll, op. 120 Roberta Schumanna portugalským kolegou náramně užívá. Ocenil každé precizně vyznělé ritenuto, mimochodem ani nezapsané v partituře, nebo absolutně bezproblémové navazování prolínajících se témat v první větě Ziemlich langsam, Lebhaft. Schumannova hudba „šlapala“ bez kompromisů stále dále, všechny věty na sebe navazují totiž bez pauzy attacca. Po první větě, napsané v sonátové formě, následovala „uživatelsky příjemná“ – rozuměj nikoli zbytečně dlouhá – věta druhá, Romanza. Zde se v plynoucích triolách skvěle představila Olga Alicja Osmolińska, koncertní mistr orchestru. Opět plynule navázala věta třetí, Scherzo, předepsané Lebhaft, tedy živě. Část vyzněla bezproblémově, velmi noblesně. Pro střední díl Trio zvolil dirigent vhodné, předepsané pomalejší tempo. Jakoby tanečně vyzněla věta závěrečná, Langsam (pomalu) a opět Lebhaft. Dirigent i v této větě dodržel všechny autorem předepsané repetice, zvláště díky „zařezávajícím“ horním smyčcům vyzněla skvěle část Schneller (rychleji) i závěrečné Presto.

Z vyznění symfonie jako celku dýchla na posluchače pohodová atmosféra, kterou určitě při návštěvě koncertu očekávali. Dlouhotrvající potlesk odměnil hráče orchestru za jejich soustředěný výkon. Dirigent pozvedl ze židlí celý orchestr, nepreferoval jednotlivé hráče. Pozvání osobnosti portugalského umělce, který dostal příležitost představit i svoji autorskou tvorbu, mělo pro plzeňské publikum určitě smysl. Nezbývá než se těšit na zahájení festivalu Smetanovských dnů, který Plzeňská filharmonie pořádá.

Foto: Dominik Beránek / Plzeňská filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp