Britský dirigent Charles Mackerras je v povědomí orchestru Velšské národní opery stále přítomen, i když od jeho působení v Cardiffu uplynula už tři desetiletí. V podcastu portálu KlasikaPlus.cz o tom hovoří Tomáš Hanus, který je tam nyní sedmým rokem šéfdirigentem a který s tělesem zahájil Smetanovou Mou vlastí Pražské jaro 2023. Sir Charles (1925-2010), Brit australského původu, Talichův pražský žák, byl častým hostem v Praze a Brně, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a čestným doktorem Akademie múzických umění. Proslul jako znalec a zastánce české hudby, zejména odkazu Leoše Janáčka, podobnou energii však věnoval i Mozartovi. Pracoval v Hamburské státní opeře, Anglické národní opeře, v Operní společnosti v San Franciscu a v Metropolitní opeře v New Yorku, dirigoval v Glyndebourne, hostoval u významných orchestrů. Velšskou národní operu umělecky vedl v letech 1987 až 1992.

„Klavírista Trifonov je pohroužen do svého světa, směrem k publiku působí spíše plaše. Z takového světa byl i ztišený bachovský přídavek.“

„Pod vedením Jakuba Hrůši hráli filharmonici pozorně, s plným pochopením toho, co se výsledně má dostat k posluchači.“

„Skladba vyzněla velkoryse, ale přesto nesmírně lidsky. Bez drásavého vyhrocení bolesti. Spíše jako symfonie života než smrti. S vědoucím vyústěním do smírných durových vod.“

Jakub Hrůša u České filharmonie dosáhl opět na vrchol. Jeho středeční abonentní koncert v pražském Rudolfinu přinesl dvě díla z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Alexandr Skrjabin, jakkoli bývá vnímán jako excentrik a novátor, vyšel nakonec se svým Klavírním koncertem ze srovnání se Sukovou závažnou expresivní symfonií Asrael jako pouhý romantik. Hodinové dílo Dvořákova žáka a zetě Suka totiž právem stále zřetelněji směřuje do sousedství toho největšího světového repertoáru.

„A také bylo velmi důležité, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Václav Talich natáčel Dvořákovo Stabat Mater.“

„V témže roce se také konala celostátní soutěž umělecké rozhlasové tvorby u příležitosti 50. výročí vzniku Československa, kam jsem tuto operu přihlásil, načež jsme získali hlavní cenu.“

„V prvé řadě musím zmínit Rafaela Kubelíka, Charlese Muncha, Wolfganga Sawalische, Václava Talicha, Karla Ančerla, Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka, ale také nemohu opomenout své pedagogy Roberta Brocka, Aloise Klímu a Václava Smetáčka. Všichni jmenovaní uměli výtečným způsobem nasát obsah hudební partitury a pak jej pomocí rukou, gest a mimiky přenést na daný ansámbl.“

Hudební skladatel Jiří Smutný se ke kompozici dostal prostřednictvím dirigování. První polovinu své profesní dráhy působil jako korepetitor v Národním divadle, druhou pak zasvětil pedagogickému poslání. V šedesátých letech se velmi úspěšně etabloval jako autor oper, z nichž mnohé získaly uznání doma i v zahraničí. I když byl ze zdravotních důvodů přinucen svoji aktivní skladatelskou činnost ukončit, stále se zajímá o aktuální hudební dění, především v rámci koncertů Umělecké besedy a Atelieru 90. Na apríla loňského roku oslavil devadesáté narozeniny.

„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

„Věděli jste, že první učitel hudby Antonína Dvořáka, pomocný učitel a regenschori ve Zlonicích Antonín Liehman, byl docela pilným skladatelem?“

„Opera Dianin strom od Vicente Martína y Soler na libreto da Ponteho měla premiéru v roce 1787. Pokud se s ní chcete seznámit, musíte si na ni vyhradit noční čas.“

„Úplnou raritou jsou skladby, jejichž autory jsou dva naši slavní dirigenti: cyklus pro klavír Skizzy složil Václav Talich a další klavírní cyklus s názvem Náladové obrázky je od Václava Smetáčka.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 2. do 8. ledna 2023...?

Sedmdesáté narozeniny oslaví šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov třemi koncerty. První je na programu přímo v den jubilea, ve středu 30. listopadu, další pak ve čtvrtek a v pátek. Zazní dvě páté symfonie, Ludwiga van Beethovena, kterou provede Česká studentská filharmonie, a Pátá Dmitrije Šostakoviče – ta s Českou filharmonií. Studentská filharmonie se do abonentního programu České filharmonie zapojí vůbec poprvé. Koncerty se konají ve Dvořákově síni Rudolfina vždy od půl osmé večer.

„Asi nejrozsáhlejší síť edukačních programů pro děti a mládež má Česká filharmonie, která se hudebnímu vzdělávání dětských posluchačů věnuje už po neuvěřitelné jedno celé století.“

„Obdivuhodně dlouhou tradici výchovných koncertů drží také Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Ten začal s edukačními koncerty přibližně kolem roku 1947.“

„Nejmladším z těchto tří orchestrů je PKF – Prague Philharmonia. Ani ta nezapomíná na své dětské posluchače a cykly koncertů pro rodiče s dětmi vytváří souvisle už od roku 1999.“

Tradice vzdělávacích koncertů, vedených významnými orchestry, je v naší zemi velice silná a její kořeny sahají až do časů první republiky. Přední české orchestry tuto tradici zachovávají dodnes a patří jim za to veliký dík. Hudba je jedním z nejstarších kulturních dědictví lidstva a přivádět děti k lásce k hudbě je jedním z nejdůležitějších uměleckých poslání. Výchova nové generace posluchačů vážné hudby začíná už od útlého dětství a je prakticky nezbytnou součástí zachování klasické hudby jako „živého umění“. Trojice nejvýznamnějších orchestrů se sídlem v Praze – Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo PKF – Prague Philharmonia mají proto kromě klasických koncertních řad také speciální cykly věnované právě dětem. V rubrice MladíPlus se těmto pražským vzdělávacím koncertním řadám budeme pravidelně blíže věnovat. Můžete se těšit na recenze vybraných koncertů nebo například na rozhovory s tvůrci edukačních programů.

Česká filharmonie slavnostně otevře svou stou dvacátou sedmou sezónu dvěma koncerty pod taktovou šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova. Na programu bude Alpská symfonie Richarda Strausse a Beethovenův Houslový koncert D dur v podání Lisy Batiashvili, sólistky narozené v Gruzii. Zahajovací koncerty se konají ve středu 28. a ve čtvrtek 29. září od 19:30 hodin ve Dvořákově síni Rudolfina. První z nich v opožděném přímém přenosu uvede Česká televize na programu ČT art.

„Pokud bychom označili červenec 1934 za zrození a křest Orchestru F. O. K., mohli bychom 12. květen 1942 považovat za jeho biřmování.“

„Z Václava Smetáčka doslova tryskal talent na všechny strany. Už každý z jeho jednotlivých počinů by méně energickému hudebníkovi vystačil na celoživotní kariéru.“

„Jak už bylo naznačeno, mnoho nechybělo a Václav Smetáček se ujal vedení jiného, v té době konkurenčního, tělesa s názvem Pražský symfonický orchestr.“

Dvanáctý květen je v dějinách české hudby významným dnem. Především jde o datum úmrtí Bedřicha Smetany (12. května 1884), které se posléze stalo i tradičním dnem zahájení festivalu Pražské jaro (poprvé dvanáctý ročník v roce 1957). Toto datum má však svůj velký význam i pro Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (původně pouze Orchestr F. O. K.), neboť se podařilo po různých peripetiích tohoto dne v roce 1942 jmenovat jeho šéfdirigentem Václava Smetáčka.

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem uvede ikonické dílo Svěcení jara Igora Stravinského a v české premiéře Symfonii č. 2 „Pražská panoramata“ Juliana Andersona. K jejímu napsání inspirovala tohoto britského skladatele kniha českého fotografa Josefa Sudka. Poprvé s Českou filharmonií vystoupí islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který se představí v Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur Wolfganga Amadea Mozarta. Koncerty se konají ve Dvořákově síni Rudolfina od středy 20. do pátku 22. dubna, vždy od 19:30 hodin.

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem absolvuje od zítra do středy 16. března první velké turné od uzavření koncertních sálů na jaře 2020. V plánu je celkem deset koncertů – tři ve vídeňském Musikvereinu, jeden v berlínské Filharmonii, tři v hamburské Labské filharmonii, jeden v Essenu a dva v londýnském Barbicanu. V posledně jmenovaném sále Česká filharmonie vystoupí jako vůbec první velký zahraniční symfonický orchestr od počátku pandemie. Během turné zahraje orchestr Smetanovu Mou vlast, Dvořákovu Osmou symfonii, Janáčkovu Glagolskou mši, Kabeláčovo Mysterium času, Ullmannovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka s recitátorem Thomasem Quasthoffem, Rachmaninovův První klavírní koncert s Yujou Wang a Koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů se sestrami Labèqueovými. Vídeňské koncerty jsou věnovány obětem války na Ukrajině, před koncerty celého turné by měly zaznívat hymna hostitelské země a hymna ukrajinská.

„V době života ve Francii se pianista napojil na skupinu českých umělců, s nimiž jej po dlouhá léta pojilo pevné přátelství.“

„Cestoval doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučoval klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších světových vysokých uměleckých škol na světě.“

„Bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost.“

Světově proslulý pianista Rudolf Firkušný (1912–1994) se narodil před rovnými 110 lety v moravských Napajedlech jako nejmladší ze tří dětí do rodiny místního notáře. Otec bohužel předčasně zemřel, když byly Rudolfovi pouhé tři roky, a maminka byla nucena se o rodinu sama postarat. Přestěhovala se za větší možností obživy do Brna, kde malý Rudolf, u nějž byl rozpoznán mimořádný hudební talent, získal možnost hudebního vzdělání. Patronát si nad ním vzal sám Leoš Janáček, který jej učil hudební teorii a věnoval se mu i v osobním čase – brával ho na koncerty či divadelní představení. Hru na klavír Firkušného učila Růžena Kurzová, manželka nejvýznamnějšího českého klavírního pedagoga Viléma Kurze. Poprvé Firkušný sólově vystoupil v pouhých osmi letech a ohlas byl enormní. Koncertoval stále častěji a na významných místech: například v jedenácti letech v Praze jako sólista Mozartova koncertu doprovázen Českou filharmonií, o tři roky později ve Vídni (1926), dále v Berlíně (1927) a Paříži (1928). Jako patnáctiletý také zahrál prezidentu Masarykovi na zámku v Lánech. Masaryk ho ocenil vysokým honorářem a poskytl mu stipendium k dalšímu studiu. To Firkušného zavedlo do Paříže k proslulému profesoru Cortotovi, současně rozšiřoval i svou koncertní činnost. Tak se stalo, že jméno osmnáctiletého virtuosa už znala celá hudební Evropa.

„Cyklus zakotvil v repertoáru jako sváteční dílo novodobé české národní hudby. Je pochopitelné, že se stal vůbec první nahrávkou České filharmonie pořízenou pro gramofonové desky.“

„Provedení pražskými konzervatoristy se stalo nezapomenutelným nejen kvůli své výlučnosti, ale i díky výsledku.“

„Provedení po pětadvaceti letech opět s tělesem dobových nástrojů, poprvé zaštítěné v historicky poučené interpretaci domácími silami.“

Smetanova Má vlast prošla za sto čtyřicet let ve třech různých stoletích několika fázemi. Od premiéry v sále na Žofíně v listopadu 1882 k zahajovacímu koncertu Pražského jara v květnu 2021 se nad nimi klene pevný oblouk. V nepřetržité řadě koncertů a souvisejících nahrávek postupně čím dál přesněji krystalizuje nadčasová hodnota skladby. Dnešní uvedení díla v historicky poučené zvukové podobě, očekávané jako událost, je v den výročí úmrtí skladatele nejen obvyklým ikonickým zahájením mezinárodního hudebního festivalu, ale také velkým krokem v interpretační historii cyklu symfonických básní. Téměř jakoby posvátný tuzemský hudební monument ožije v podání souboru dobových nástrojů nezvykle, očištěně, prožitý a promyšlený nově, z trochu jiného úhlu pohledu.

„Fenomén televizních přenosů se zrodil v matce všech veřejnoprávních institucí, v BBC, i tam ale začínali na čtyři kamery.“

„Zásadní chybou je, když si divák začne uvědomovat, jak je přenos dělaný. Televizní záznam by měl běžet, aniž by vás něco rušilo. Měli byste cítit jen emoce, které hudba nese.“

„Posláním režiséra je zprostředkovat dílo divákovi, ne vybočovat z kolejí, pokud to není nutné. “

Jeho jméno často vidíme v televizních titulcích jako režiséra hudebního dokumentu, přenosu nebo záznamu koncertu či opery. Tomáš Šimerda je ale původně operním režisérem. Na svém kontě má několik desítek operních, operetních a muzikálových inscenací. Několik let byl také uměleckým šéfem Janáčkovy opery v Brně, ředitelem divadla v Ústí nad Labem, ředitelem festivalu Zlatá Praha nebo šéfdramaturgem Centra divadelní a hudební tvorby České televize. Letos v lednu režíroval pro ČT art živý přenos premiéry Rigoletta ze Státní opery, teď v sobotu ho čeká Don Giovanni, opět inscenace Národního divadla v Praze. V RozhovoruPlus se zamýšlí nad operní i televizní režií a vzpomíná na inscenace, které dělal.

Berounská Městská knihovna pořádá online přednáškový cyklus s názvem Poklady hudebního repertoáru s dirigentem Haigem Utidjianem. Ten osobitým způsobem provede účastníky světem svých oblíbených skladeb, uvede jejich rozmanitou interpretační tradici a nastíní jejich propojení s životními osudy jejich autorů a autorek. Přednášky, které začínají ve čtvrtek 15. dubna v 19 hodin, budou bohatě doplněny obrazem i zvukem. Zájemci se mohou hlásit na e-mailové adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Knihovna přichystala celkem osm dílů cyklu a budou se konat online vždy ve čtvrtek.

„Vyučování je disciplína, na kterou mám ještě trochu času, ale v době covidu to byla docela příjemná alternativa.“

„Prázdný sál je tristní a skličující. Při zkouškách je normální hrát v prázdném sále. Ale při koncertech už potřebujeme i ten další rozměr – publikum.“

„Povedu smyčcový orchestr, který vzejde z posluchačů akademie a který se představí i na festivalu Dvořákova Praha.“

Chystá další Letní hudební akademii, kterou ve své domovské Kroměříži inicioval a umělecky vede, plánuje vystoupení v Essenu, kde je u filharmoniků pro koncerty i opery hudebním ředitelem, předpokládá, že se dostane do Vídně a Salcburku, má své plány i s Českou filharmonií, kde je jedním ze dvou hlavních hostujících dirigentů. Tomáš Netopil se sice kvůli zrovna uzavřené porodnici narodil v Přerově, ale celoživotně patří do města, kde studoval hru na housle, kam se vracel a vrací, kde bydlí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje své aktivity v měsících koronakrize, cesty do Německa a do Ostravy, zmiňuje plány, které, jak doufá, snad vyjdou… A výstižně také charakterizuje odkaz kroměřížského rodáka Václava Talicha, jehož život se uzavřel 16. března 1961.

„Pokud pomineme jeho takřka objevitelský přínos v oblasti symfonické tvorby Josefa Suka, zásadní kapitolu talichovské diskografie tvoří díla Antonína Dvořáka.“

„Realizace u Supraphonu samozřejmě souvisela s exportem do zahraničí a doma vyšla v anonymních přebalech na dvou LP deskách.“

„Celá nahrávka je jakousi pozvolnou gradací od pasáží prodchnutých bolestí a bohabojností v začátku až po monumentální vítězství naděje a víry.“

Čím méně se setkáváme s nahrávkami Václava Talicha, tím více zůstáváme při jejich novém poslechu překvapeni nad jejich stále aktuální výpovědí. Navzdory technické kvalitě zůstává talichovský archiv obdivuhodně živý a inspirující. Monofonní snímky se nemají ani po sedmdesáti letech za co hanbit. Platí to i o Dvořákově kantátě Stabat mater, natočené v roce 1952. Připomínáme ji právě dnes, kdy uplynulo rovných šedesát let od dirigentova odchodu.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba. Taková, která si nepotrpí na pomníky, pietní akty, pamětní desky a busty. Taková, v níž prostě už mnohé začíná být tak nějak jedno. Pak však na nás za celkovou nenaložeností, lhostejností, smutkem, vyhořením, podrážděním i letargií virus naopak asi vykukuje.

„Václav Talich mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele.“

„Martinů Kubelíkovi věnoval své Fresky Piera della Francesca. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře v létě 1956.“

„Jiří Bělohlávek měl úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru.“

I když se provádění orchestrálních či jevištních děl Bohuslava Martinů věnovala řada výborných umělců, označení „martinůovský dirigent“ si dovolím přiřknout pouze několika z nich. Kritériem této volby je pochopitelně především mimořádný umělecký vklad těchto interpretů v rámci uvádění skladeb Martinů a ve většině případů také vztahy se skladatelem nejen na profesionální, ale též osobní úrovni. Zajímavým bonusem navíc je fakt, že u všech těchto dirigentů si letos budeme připomínat kulaté výročí narození či úmrtí.