„Richard III. nebyl prvním ani jediným Smetanovým pokusem o ztvárnění literární předlohy.“

„Tomáš Brauner měl v Sibeliově první symfonii dobře promyšlený tempový a dynamický plán.“

„Kalabisův Koncert pro klavír a orchestr vyzněl v podání Matouše Zukala jako gejzír čisté třpytivé vody, napájený tradicí české a francouzské hudby 20. století.“

Také poslední abonentní koncert Plzeňské filharmonie uskutečněný 22. února ve Velkém sále Měšťanské besedy a předcházející tak Smetanovským dnům (od 7. března) nabídl Smetanovu hudbu. Spolu se symfonickou básní Richard III. zazněla pod taktovkou Tomáše Braunera i Sibeliova První symfonie a se sólistou Matoušem Zukalem také Kalabisův Koncert pro klavír a orchestr.

V rámci největšího plzeňského hudebního festivalu Smetanovské dny bylo svého času tradicí je zahajovat slavnostním koncertem, na jehož programu se obrok střídala Má vlast se třemi symfonickými básněmi Smetanova švédského období – Richardem III., Valdštýnovým táborem a Hakonem Jarlem. Tato tradice se již dávno proměnila ve prospěch děl jiných českých skladatelů, nicméně některá ze tří méně hraných Smetanových symfonických básní se na programu Plzeňské filharmonie přece jen občas objeví. Ve čtvrtek 22. února to byla chronologicky vzato první z nich.

Smetana se v ní inspiroval vzestupem a pádem hlavní postavy Shakespearovy známé tragédie. Richard III., op. 11 nebyl skladatelovým prvním ani jediným pokusem o ztvárnění literární předlohy. Po Cidovi, nedokončené klavírní skladbě ovlivněné Corneillovou tragédií, ho pod vlivem Schillera znepokojovalo téma Valdštejnovy smrti, v neposlední řadě pak tragický osud norského vůdce Hakona Jarla. Richard III., na němž Smetana pracoval v roce 1858 ve švédských lázních Särö, se dočkal svého prvního provedení nejprve ve své klavírní verzi (1860 v Göteborgu a v Praze), orchestrální premiéra následovala na pražském Žofíně po Smetanově příjezdu do Prahy až v lednu roku 1862. Ze skladatelových poznámek vyplývá, že zřejmě nebyla pražským publikem nijak vřele přijata, podle jeho slov „odehrála se před prázdným skoro sálem“. Smetanovi se rovněž nepodařilo uplatnit skladbu ve Výmaru u Ference Liszta, což by mu bývalo dalo možnost představit se svým generačním druhům, k nimž se svou symfonickou básní programově hlásil.

Smetanova skladba má velké orchestrální obsazení, navíc její dramatický charakter exponuje ve všech tématech (Richardův vzestup, jeho nepřátelé, oběti a pád) především sekci žesťů a bicích. Velký sál Měšťanské besedy je pro toto obsazení bohužel méně vhodný; jiný, akusticky lépe vybavený, však Plzeň v současnosti nemá. I v těchto podmínkách byla obdivuhodná snaha dirigenta Tomáše Braunera zpřehlednit sled a prolínání jednotlivých témat.

To se ostatně týká i první Symfonie č. 1 e moll, op. 39 Jeana Sibelia, která zazněla ve druhé části večera. Plzeňská filharmonie se k Sibeliově symfonické tvorbě občas vrací, je posluchačsky vděčná a pro pravidelné návštěvníky koncertů nikoliv nezajímavá. Finský skladatel svou první symfonii vytvořil v letech 1898–99, tedy v době, kdy měl za sebou již řadu orchestrálních kompozic. I zde se jako finský patriot nechal inspirovat rytmem své rodné řeči, zároveň však reagoval na evropskou produkci, ruskou nevyjímaje. Dirigent Tomáš Brauner měl dobře promyšlený tempový a dynamický plán, orchestr hrál pod jeho vedením ve všech sekcích vyrovnaně. Sibelius zde nedává mnoho příležitostí sólovým nástrojům vyjma začátku první věty, kde bylo vstupní klarinetové sólo po výrazové stránce předneseno plně v souladu se skladatelovým záměrem.

V sevření těchto zvukově majestátních kompozic vyzněl Koncert pro klavír a orchestr Viktora Kalabise jako gejzír čisté třpytivé vody, napájený tradicí české a francouzské hudby 20. století. K tomuto dojmu plnou měrou přispěl mladý klavírista Matouš Zukal, disponující spolehlivou technikou, ale i krásou tónu, s nímž dokáže odkrývat barevné dimenze. Vynikající byla i jeho spolupráce s orchestrem, který je sólistovi v tomto koncertě rovnocenným partnerem. Aplaudujícímu publiku se Matouš Zukal odvděčil přídavkem – Ondinou Clauda Debussyho. Je dobře, že v Plzni zazněl v podání nadějného klavíristy právě tento koncert, který skladatel komponoval v roce 1954 jako svatební dar své ženě, plzeňské rodačce a světoznámé cembalistce Zuzaně Růžičkové.

Foto: Filharmonie Plzeň / Jan Kantor