„Čtyřvěté dílo bylo komponováno s ohledem na prezentaci jednotlivých nástrojů a soubor toto ‚zadání‘ vrchovatě naplnil.“

„Po přestávce koncertu uvedlo České noneto Taneční preludia Witolda Lutoslawského.“

„České noneto hrálo osmidílnou Foerstrovu skladbu s působivým nastíněním lyrických poloh a přitažlivou, vitální agogikou.“

Ve středu 6. prosince ve Dvořákově síni Rudolfina oslavilo České noneto sté výročí založení. Sdružení konzervatoristů sice 14. března roku 1923 vystoupilo ještě v desetičlenné sestavě decetu či dixtuoru se skladbou Tři meditace od Bohuslava Taraby, ale o rok později už se konalo první oficiální vystoupení devítičlenného souboru pod názvem České noneto – bylo to 17. ledna 1924 na Žižkově. Na programu středečního večera Českého spolku pro komorní hudbu byly nyní skladby, které těleso v začátcích kariéry podržely, a pietu ozdobilo  jejich excelentní provedení.

Koncert zahájila skladba Grand nonetto F dur op. 31 Louise Spohra, který ke skladbě přistoupil na objednávku vydavatele Tosta. Vyšla tiskem v roce 1819 a stala se stálicí programu Českého noneta od jeho prvního koncertu. Čtyřvěté dílo bylo komponováno s ohledem na prezentaci jednotlivých nástrojů a soubor toto „zadání“ vrchovatě naplnil. Vedle věrnosti stylovému zasazení Grand nonetta hrál soubor ve výstižném tempu jednotlivých vět a báječných proměnách nástrojového obsazení. Dvojdomost smyčců a dechů nabídla skladateli řadu variant, které s vtipnou invencí naplnily kompletní party noneta. Scherzo uvedla skupina smyčcových nástrojů s houslovým sólem, dále se zaskvělo dechové trio s podporou violoncella s přímo programní nápodobou vanoucího větru. Další smyčcové extempore převedl soubor ústrojně do zvuku celosouborové hry. Zakladatel Českého noneta, houslista Emil Leichner, předal Spohrovo Grand nonetto následujícím houslistům tělesa jako prezentační titul hodný mistrovského uchopení. V současné sestavě souboru naplnila jeho vizi Romana Špačková. V pomalé větě funerálního zabarvení jakoby našel Franz Schubert předobraz pro svou Malou smuteční hudbu. Náladově povzbudivý moment vneslo do hudby vlídně švitořivý vstup hobojisty Vladislava Borovky.

Druhá skladba koncertu patřila dílu, které uvedlo soubor do evropského povědomí. Emil Leichner si v roce 1948 a opakovaně roku 1958 vyžádal u Bohuslava Martinů Nonet č. 2., který měl premiéru na Salcburském festivalu 27. července 1959. Na koncertě v Rudolfinu, o více než půlstoletí poté, obdařilo České noneto Martinů druhý nonet frapantní zpěvností. Nezapomenutelnou melodičnost skladatelovy Vysočiny vyneslo nostalgické sólo klarinetu Aleše Hustolese. Po souborové pasáži napsal Martinů krásnou melodii pro fagot, kterou uzavřel vtipným parádně provedeným sestupem. Hrál Pavel Langpaul. Ve druhé pomalé větě dominovalo ve smyčcové sekci violoncello Simony Hečové a v dechové sekci prosvítil hudbu jasně se klenoucí tón lesního rohu v provedení Jiřího Špačka. Finále Nonetu Martinů získalo na veselosti sóly dechových nástrojů s krásně teatrální hrou violy Ondřeje Martinovského.

Po přestávce koncertu uvedlo České noneto Taneční preludia Witolda Lutoslawského. Skladba polského autora, komponovaná v roce 1954 původně jako instruktivní kus pro klarinet s klavírem, doznala další úpravy a konečně v roce 1959 verzi pro noneto. Hudbu o pěti částech hrálo České noneto s pěkně volenými kontrasty v tempu a ve střídání smyčcového témbru se sólovými vstupy. V Andantinu, s jasně konturovaným motivy, vstoupila mezi violu a lesní roh flétna, na kterou hraje v nonetu Jiří Skuhra. Parádní pasáž s pizzicatem střídaných smyčců, se sóly dechů, stvořil Lutoslawski ve čtvrté části Andante a noneto toho znamenitě využilo ke skvělé prezentaci hudby i svého interpretačního umění. Pro úplnost devítky muzikantů zmiňme Davida Pavelku hrajícího na kontrabas.

Ve finále koncertu uvedlo České noneto další památnou skladbu z repertoáru souboru. Byl to Nonet, op. 147 Josefa Bohuslava Foerstera, který měl premiéru v březnu roce 1932 ve Vídni. V Praze ho soubor premiéroval 22. listopadu 1932. České noneto hrálo osmidílnou Foerstrovu skladbu s působivým nastíněním lyrických poloh a přitažlivou, vitální agogikou. Stejný strukturální rozvrh v nasazení skupin a sólových vstupů, jak se jeví v hudbě pro noneto, sjednocoval v interpretačním výkladu celý program, aniž by stíral originalitu jednotlivých skladeb.

České noneto přidávalo Taneček z Dětské suity Jiřího Jarocha. Koncert pod hlavičkou České filharmonie ke stému výročí založení ansámblu, prost slavnostní oficiality a proslovů, byl milou a zapamatovatelnou připomínkou originálního českého souboru.

******

Foto: Petr Kadlec