Předposlední opera Bedřicha Smetany zazářila na festivalu Smetanova Litomyšl ve zbrusu nové, jen měsíc hrané inscenaci pražského Národního divadla. Mile naivní a úsměvně komický příběh pohrávající si se slovem tajemství se režisér Ondřej Havelka odvážil inscenovat proti všem současným trendům bez aktualizace, bez exhibicí, s lehkou nadsázkou, ale poctivě a postaru. Sobotní představení mělo skvělé pěvecké obsazení, a tak se vylouplo jako bezelstně komplexní hudební divadlo.

Smetanovo Tajemství vedl v Litomyšli 22. června dirigent Jan Chalupecký energicky k poměrně masivnímu a hlasitému vyznění, hudebně podtrhl zemitost maloměstských výjevů, ostře vyprofilovaných postav a figurek i velkých sborových scén.

Ondřej Havelka rozklíčoval operu s nadhledem a s bohatým smyslem pro humor, který i ty nejjednodušší gagy podává s tak odzbrojujícím úsměvem, že se nad nimi nelze nepousmát. Nesnaží se bojovat s námětem a s libretem, přijal je jako danost, našel přednosti tam, kde by jiní maskovali opak, a podepřel hudbu a zpěv barvitou, zábavně rozehranou lidovou vyprávěnkou z Podještědí o tajemných sklepeních a chodbách, o dvou soupeřících konšelech a o staré lásce, která nerezaví. Po všech experimentálních nebo postmoderních projektech odlišně, až opačně vyprofilovaných režisérů působí zase jednou operní dílo z konce sedmdesátých let osmnáctého století díky výtvarné i herecké retro podobě jako balzám.

Dva vašnostové, Malina a Kalina, jsou v podání Zdeňka Plecha a Adama Plachetky neodolatelnými rustikálními zjevy, ješity, kteří rozdělují městečko na dva tábory; vzájemně se sledují a trumfují a nerozpakují se poměřovat síly i fyzicky. Je v tom ovšem skryta stará křivda, Kalinova někdejší chudoba… Oba hráli a zpívali naplno, vzdáleni stylizované ušlechtilé kultivovanosti někdejších pěveckých generací. Plachetka si za známou árii o Kalinově touze po pokladu vysloužil potlesk na otevřené scéně.

Róza v podání Lucie Hilscherové k nim přidala podobně plnokrevnou selskou rozšafnost, dominující nad případnou staropanenskou upjatostí, posmutnělostí či probuzenou roztoužeností jiných představitelek v jiných koncepcích. Skvělou dvojicí byli sopranistka Jana Sibera jako diblík Blaženka a Aleš Briscein jako její milý Vít, ve výborné formě romanticky rozezpívaný i opravdově vášnivý. K nim se přidali Pavel Švingr jako civilně hrající vysloužilec Bonifác a Martin Šrejma v roli potulného zpěváka Skřivánka, zdaleka ne tak plačtivého jako jiní před ním.

Žně a mlácení žita cepy, sklizeň chmele, objevení tajemného vzkazu v okenním trámu, přísahy slibující neprozrazení všemi však už sdíleného tajemství Kalinovy cesty za pokladem, procesí na Bezděz, skřítkové, duch frátera Barnabáše, milenci mající své tajemství, ale přistižení in flagranti… a nakonec Kalina vylézající po cestě podzemím z kachlových kamen u Malinů, aby pochopil, že jeho pokladem je Róza – to vše je kolorit, vytvářející z Tajemství milé a zábavné, navíc hudebně skvělé dílo bez hluchých míst.

Tajemství Smetanovy Litomyšle, pochopitelně proti kamennému divadlu technicky a scénograficky zjednodušené, napovědělo svou režijní koncepcí, že méně je někdy více, že ambice vykládat a vyložit díla minulosti bezprecedentně a sofistikovaně „jinak“ nejsou všechno, že není třeba šokovat… a že je možné i ohlédnutí zpět; vždyť se tím nutně nemusí z romantického uměleckého díla hned stát „muzeum“.

Je jasné, že nelze podobně inscenovat pokaždé a ani všechny opery, ale právě tahle konkrétní si o takový přístup řekla. Pobavený, trošičku poťouchlý, ale vkusný a inteligentní, naštěstí neakademický, odhadnutý, nepřeháněný a nepřehrávaný, lehoučce fraškovitý „autentický“ přístup otvírá Smetanovu Tajemství cestu k širšímu publiku. Ukazuje jednu z možných cest, jak skladatelův odkaz vnést po dvoustém jubileu i do dalších let jako živý.

……………..

Reflexi květnové pražské premiéry čtěte ZDE.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Malý