„Vděční diváci naslouchali i z ochozu v prvním patře.“

„Kinosál nekinosál, virtuozitě Iva Kahánka a celkovému dojmu z Dvořákova Koncertu g moll neubral ani drobeček.“

„Byla to procítěná exploze odstínů, barev, poetiky i naléhavosti.“

Tři filmové hity v koncertním sále Císařských lázní, čtyři koncerty v lehce předělaném kinosále hotelu Thermal, u Vřídla mezi prameny a v někdejší Spořitelně, která je jednou z nových adres pro kulturu města na seznamu UNESCO. Skvělí interpreti, exkluzivní program, pohodová atmosféra a mnoho inspirativních setkání. Letošní karlovarské Variace trvaly opět jen necelé dva dny, o to intenzivnější zážitek nabídly a posunuly vlastní laťku o další zářez výš.

S pohárkem na serenádu 

Zatímco první den Variací, tedy spíše pozdní odpoledne a večer byl krásným rozjezdem minifestivalu, který si před čtyřmi lety vymyslel mezinárodní, áčkový filmfestival Karlovy Vary a ke spolupráci získal náš první orchestr, den číslo dvě program akceleroval a byl výzvou pro všechny, kteří chtěli vidět a slyšet maximum. Nejeden nadšenec byl proto již v jedenáct hodin dopoledne v Císařských lázních na projekci snímku Andrey Arnold Ptáče o předčasném dospívání, představeném letos v Cannes.

Mnoho času na vstřebávání silných dojmů nebylo, pokud jste chtěli stihnout aspoň rychlý oběd a mít dobré místo v prosklené železobetonové Vřídelní kolonádě pod kostelem sv. Máří Magdalény. V půl třetí odpoledne totiž prostor u pramenných váz s termominerální vodou spolu s kolegy rozezněla houslistka Irena Jakubcová, umělecká vedoucí Komorního orchestru složeného ze členů České filharmonie a Karlovarského symfonického orchestru. Vděční diváci naslouchali i z ochozu v prvním patře. Koncert propojil barokní hudbu Benátčana Tomasa Albinoniho a Čecha z Nelahozevsi, tedy Antonína Dvořáka, byť oba dělí téměř dvě století. Protože běžnou barokní praxí byla výměna nástrojů, sólový hobojový part zazněl v podání prvního trumpetisty České filharmonie Stanislava Masaryka. Mimochodem zkušená houslistka na postu prvního zástupce koncertního mistra České filharmonie Irena Jakubcová vzala smyčec do ruky již v pěti letech na „zušce“ právě v Karlových Varech. „Tento koncert měl bezprostřední atmosféru a kouzlo skoro jako open air koncert a muzikanty bavilo také spojení s kolegy z Karlovarského symfonického orchestru,“ těšil se z akce David Mareček, generální ředitel České filharmonie, podle kterého vystoupení ve Velkém sále Thermalu jen umocnilo spojení s MFF Karlovy Vary.

Kdo chtěl odpoledne stihnout promítání nového snímku Pedra Almodovara Vedlejší pokoj, za který si z Benátek odnesl Zlatého lva, musel poslední tóny koncertu u Vřídla oželet a pospíšit si na třetí hodinu zase do Císařských lázní. Jejich multifunkční sál promítl drama, jež slavný režisér natočil poprvé v angličtině. V devatenáct hodin se publiku představil snímek A Real Pain, komediální road movie americké provenience herce a v tomto případě i režiséra a scénáristy Jesseho Eisenberga, divácký hit letošního festivalu Sundance.

Standing ovation pro „českou“ duši

Variace vyvrcholily večer ve Velkém sále hotelu Thermal, který měl svou premiéru jako koncertní jeviště už v pátek večer. Možná to byl jenom pocit či přání autorky textu, ale v sobotu se zdálo, jako kdyby se pro klasickou hudbu vskutku netradiční poměrně syrový prostor mírně „ohrál“, pokud je to vůbec možné. Kinosál nekinosál, virtuozitě Iva Kahánka, jednomu z předních interpretů své generace, a celkovému dojmu z Koncertu g moll pro klavír a orchestr, op. 33 Antonína Dvořáka neubral ani drobeček. Jestli podle moderátora večera Saši Michailidise už páteční koncert dojal až k slzám hned několik pánů v publiku, také pojetí sympatického Kahánka zaručeně pohnulo nejedním návštěvníkem. Jedno z nejnáročnějších děl klavírní literatury, technicky i interpretačně, které mělo premiéru na Žofíně 24. března 1878, patří do repertoáru absolutního vítěze mezinárodní soutěže Pražské jaro před dvaceti lety. Výkřiky ‚bravo!‘ a mohutný aplaus doprovázely úklon zrajícího pianisty, který nadšené publikum potěšil kratším přídavkem.

Ve druhé části večera hlediště zatajilo dech. Provedení Vyšehradu, Vltavy a Šárky z cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany ukázalo absolutní top formu orchestru České filharmonie a jejího šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova. Byla to procítěná exploze odstínů, barev, poetiky i naléhavosti. Provedení od prvních taktů vtáhlo do toku not, kterým se nechalo unášet. Na reakcích publiku bylo znát, že by si tuto nadčasovou skladbu v této kvalitě rádi poslechli celou. Dočkali se nicméně dvou neméně bravurních přídavků od Antonína Dvořáka, zazněl Slovanský tanec č. 2 e moll, op. 72 a Slovanský tanec č. 1 C dur, op. 46.  

Česká filharmonie se teď po Variacích může plně soustředit na nadcházející koncerty v New Yorku a Torontu počátkem prosince. V Karlových Varech si zdárně „vyzkoušela“ reakce publika, zahrála tam totiž většinu programu, který čeká návštěvníky Carnegie Hall.

Ivo Kahánek v souvislosti s koncertem v karlovarském Thermalu portálu KlasikaPlus.cz odpověděl na trojici otázek:

Jak se vám ve filmovém sále hrálo?

Velký sál hotelu Thermal samozřejmě z hlediska svého určení a přirozené akustiky není sálem hudebním, ba je přímo antihudebním prostorem, vhodným daleko více právě pro promítání filmů či jiné mluvené slovo. Toho si byli naštěstí pořadatelé vědomi, a proto zapojili pokročilé technologie – v tomto případě možnost lehce elektronicky dozvučovat či „halit“ jinak poměrně suše znějící hudbu bez dozvuku. Úkolu se zhostil jeden z našich nejlepších hudebních režisérů Jiří Gemrot a odvedl podle mého názoru špičkovou práci. Na pódiu jsme si sice i nadále přišli „nahatí“, ovšem v sále se výsledek blížil tomu z kvalitně akustického prostoru.

Hrál jste původní Dvořákovu verzi klavírního koncertu?

Ano, už od prvotního nácviku koncertu na nahrávku s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky hraju čistě originální Dvořákovu verzi s jedinou maličkou úpravou – přetvořenými sextovými trylky v codě třetí věty, které jsou i s mou velikostí rukou v podstatě nehratelné.

Jak hodnotíte končící Rok české hudby z hlediska jeho smyslu a přínosu?

To je otázka na diplomovou práci. Já se na tuto problematiku dívám z pohledu interpreta, který se na českou hudbu i mimo čtyřkové roky dost zaměřuje, a nemám tedy možná dostatečný odstup hudebního manažera či šéfa festivalu. Celkově mám však dojem, že kromě celkového nárůstu česky laděných dramaturgií se uspořádalo i mnoho projektů koncepčních, které s mezinárodním přesahem skutečně dělají mnohé pro českou hudbu, její další existenci a kulturní expanzi. Mám na mysli jak velké festivaly, orchestry, přeshraniční projekty, tak i individuální umělce (zejména dirigenty), díky jejichž aktivitě je česká hudba ve světě na vzestupu. Já osobně jsem si moc užíval situace, kdy třeba v Německu sál stál po provedení údajně málo efektního Dvořákova koncertu, či když i v tak vzdálené destinaci, jako je Peru, měl větší úspěch Smetana než Liszt.

Foto: Zita Senková