KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Umění, ne politika.
Filharmonici k výročí listopadu english

„Suverénní, plnokrevné a opulentní, ale i jemněji emotivní provedení Rachmaninovovy známé skladby bylo ve spolupráci sólisty a dirigenta a skvěle hrající filharmonie mimořádným hudebním okamžikem.“

„V takovém kontextu se klidně mohou na jednom pódiu i 17. listopadu sejít Sergej Rachmaninov a Witold Lutosławski.“

„Janáčkova Suita v programu nakonec zafungovala především jako intermezzo před druhou závažnou a velkou partiturou.“

Česká filharmonie koncertem pro svobodu a demokracii ve středu 17. listopadu několikanásobně překvapila. Nejprve oznámením, že k tomuto výročí zahraje s orchestrem čínská pianistka Yuja Wang. Pak dva dny před koncertem zprávou, že globální hvězda nepřijede a že ji zastoupí Lukáš Vondráček. Filharmonie překvapila i sestavou programu, kterou musel posluchač sofistikovaně promyslet, aby se mu ozřejmilo, jak ji vztáhnout k odporu proti totalitě. Nakonec však koncert, řízený Jakubem Hrůšou, zafungoval, jak měl.

V programu mimořádného filharmonického večera ve Dvořákově síni Rudolfina se sešli Sergej Rachmaninov, Leoš JanáčekWitold Lutosławski. Druhý klavírní koncert pozdního ruského romantika, který měla interpretovat Yuja Wangsólistka podprahově útočící ze svých propagačních fotografií ženskými zbraněmi, zahrál Lukáš Vondráček famózním způsobem, vyzbrojen jen a jen svým uměním. Interpretuje svého oblíbeného Rachmaninova náruživě, vášnivě, prudce a mohutně, přesně tak, jak to ostatně odpovídá představě o skladatelových proslulých mimořádně velkých rukách. Má naprostý nadhled nad hudebním textem, a přesto nepůsobí bohorovně. Naopak, je soustředěn na každý tón, jako kdyby se jím zaobíral poprvé. A masivní symfonický zvuk, kterým jakoby až soupeří s orchestrem, mu ani trochu nezastiňuje schopnost naprostého ztišení na potřebných místech, zejména ve střední pomalé větě. Suverénní, plnokrevné a opulentní, ale i jemněji emotivní provedení známé skladby bylo ve spolupráci sólisty a dirigenta a skvěle hrající filharmonie zcela mimořádným hudebním okamžikem.

Janáčkova Suita, čtyřvětá skladba z počátku 90. let, tedy ještě z doby „před Její pastorkyní“, je čímsi mezi Antonínem DvořákemVítězslavem Novákem. Pozdější typický Janáček se tu skoro ještě neozývá. Je to skladba, která může ty, kdo se Janáčka ještě stále bojí, trochu obalamutit. Jakubu Hrůšovi se nicméně podařilo provedení naplnit tak velkým množstvím pozitivní energie, jaké snad ve Suitě ani není. Dal tím trochu zapomenout možnému pocitu, že do svátečního koncertu tak trochu nepatřila. V programu nakonec zafungovala především jako intermezzo před druhou závažnou a velkou partiturou, a to velmi dobře. Tím druhým vrcholem večera byl Koncert pro orchestr od Witolda Lutosławského, efektní kompozice s prvky neofolklorismu, věcná a strohá, rozhodně spíše expresivní než lyrická, vymykající se v podstatě všemu dalšímu z té doby, nicméně v každém okamžiku skladba zřetelně postavená, zajímavá, navíc zahraná bravurně a s chutí. Touto položkou překvapila filharmonie asi nejvíc. Jakub Hrůša ji zařadil nápaditě a dost odvážně. Ale překvapilo i publikum slavnostního koncertu. Posluchačsky přece jen náročnější hudbu, při příležitosti státního svátku neotřele nahrazující stokrát opakovanou Novosvětskou symfonii nebo podobnou českou klasiku, přijalo – nadšeně…!

Hlavním poselstvím večera byla vcelku nepolitická myšlenka o umění jako prostoru svobody. V takovém kontextu se klidně mohou na jednom pódiu i 17. listopadu sejít Sergej Rachmaninov, který po bolševické revoluci emigroval z Ruska a už se tam nikdy nevrátil, a Witold Lutosławski, který uměleckými prostředky v Polsku po druhé světové válce úspěšně vzdoroval požadované jednotné ideologické doktríně socialistického realismu, importované z Moskvy. A s nimi klidně i Leoš Janáček, i když se jeho život uzavřel v roce 1928 a totalitu zažil jen tu rakousko-uherskou. Vždyť i on si hájil svůj prostor umělecké tvůrčí svobody, a to opravdu originálně.

Kdyby chtěla Česká filharmonie někdy připomenout sametovou revoluci velmi autenticky, navíc současnou hudbou, mohla by po letech oživit a zařadit vokálně-instrumentální skladbu Bláznovská zvěst, kterou napsal Ivan Kurz a která měla v jejím abonmá, netradičně ve Smetanově síni, premiéru přesně 17. listopadu roku 1989. Inspirací byl skladateli novozákonní text. Vedl ho v rámci tehdejšího uvolňování v komentáři v tištěném programu k docela jasným slovům: nejen ke křesťanskému poselství o „vzkříšení k životu, ke kterému se přichází skrze smrt“, ale i k obecnější úvaze o životních situacích, kdy „…člověk vsadí na rozum a záchrana přichází skrze cit, kdy vsadí na sílu a vysvobození přináší bezbranné dítě, kdy se zaštítí mocí a perspektiva se ukáže v slabosti…“ Kurzova biblická „bláznovská zvěst“ nastavovala zrcadlo – jak je to v Písmu časté – obvyklým představám o tom, co je a co není perspektivní. Jeho hudba, takto vysvětlená, zněla naprosto prorocky v koncertní síni v okamžicích, kdy nedaleko na Národní třídě vrcholil střet mezi policí a demonstranty… Kdo tento koncert pamatuje, cítí dodnes mráz na zádech.

Foto: Petr Chodura 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky