„S počtem píšťal 4 736 byly tehdy varhany třetí největší v Rakousko-Uhersku.“

„Pro stavbu varhan byla zvolena firma Heinrich Voit, která jediná v Evropě byla schopna zkonstruovat posuvný hrací stůl.“

„Na tuto sezónu byla naplánovaná tři sobotní matiné a další tři mají proběhnout v příštím cyklu. Cenný romantický nástroj v krásném secesním sále si to zaslouží.“

Krásný secesní Obecní dům v Praze byl postaven před I. světovou válkou a v centrální Smetanově síni korunován postavením nových varhan od německé firmy Heinrich Voit z Durlachu. Jejich rejstříkovou dispozici navrhl profesor Karel Stecker. Prvním zahraničním varhanním virtuózem, který na ně zahrál už v roce 1912, byl Joseph Bonnet, varhaník pařížského chrámu sv. Eustacha. Za první republiky zazněly pod rukama nejvýznamnějšího českého varhaníka první poloviny 20. století Bedřicha Antonína Wiedermanna v letech 1920 až 1932 na 102 matiné, při kterých seznamoval pražské obecenstvo s varhanní literaturou od baroka po současnost. Cenný nástroj sice trpěl po celou dobu existence malým zájmem provozovatele o údržbu a pravidelné ladění, zažil zcela nepovedenou přestavbu a nerozumné rozšíření, ale po rekonstrukci do původního stavu, dokončené roku 1997, slouží při varhanních matiné dodnes.

Obecní dům v Praze se stavěl v letech 1905–12 a na jeho výstavbě se podíleli tehdejší nejvýznamnější umělci. Stavbu v secesním slohu navrhli a provedli architekti Antonín Balšánek a Osvald Polívka jako víceúčelový prostor sálů, salonů a restaurací, kterým dominuje velký koncertní sál – Smetanova síň pro 1200 posluchačů. Výzdobu navrhli mezi jinými malíři Alfons Mucha, Max Švabinský, František Ženíšek a Jan Preisler a sochaři Josef Václav Myslbek a Josef Mařatka. Smetanovu síň zdobí sochy Ladislava Šalouna, na klenbě sálu jsou figurální malby Františka Ženíška a na postranních balkónech obrazy Hudba, Tanec, Poezie a Drama od Karla Špillara.

Již od počátku bylo počítáno s postavením varhan. Jelikož se uvažovalo o proměnlivém využití nejen ke koncertním účelům, ale i k zasedáním a plesům, byla požadována možnost naprostého vyklizení sedadel v sále i na podiu, včetně hracího stolu varhan. Proto byla zvolena pro stavbu varhan firma Heinrich Voit z Durlachu u Karlsruhe, která jediná v Evropě byla schopna zkonstruovat posuvný hrací stůl, který s úspěchem postavila u svých nových varhan v městské síni v Heidelbergu v roce 1905. Návrh romantické rejstříkové dispozice varhan pro Smetanovu síň provedl Karel Stecker, absolvent Pražské varhanické školy a profesor skladby na Pražské konzervatoři. Navrhl třímanuálový nástroj se 70 rejstříky, s elektropneumatickou trakturou a šestnáctistopým základem na všech manuálech. S počtem píšťal 4 736 byly tehdy varhany třetí největší v Rakousko-Uhersku. Rejstřík Vox humana měl vlastní tremolo, žaluzie byly pro II. a III. manuál a varhany měly také crescendový válec. Vše postavila firma Voit, jen největší píšťaly byly kvůli obtížnému transportu zhotoveny v Kutné Hoře firmou Jan Tuček. Prospekt varhan navrhl Antonín Balšánek.

Na jednom z prvních koncertů 14. 1. 1912 vystoupil s Českou filharmonií tehdy osmadvacetiletý francouzský varhanní virtuóz Joseph Bonnet (1884–1944), varhaník pařížského chrámu sv. Eustacha, jako první sólista na nové varhany. Zahrál Koncert d moll Georga Friedricha Händela a převzal sólový part ve III. symfonii c moll „Varhanní“ Camilla Saint-Saënse. Úspěch jeho vystoupení vedl pořadatele k pozvání k dalšímu koncertu 11. listopadu téhož roku, kde zahrál Bachovu Toccatu d moll, Fantasii a fugu na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ Franze Liszta a drobnější skladby francouzské literatury. Jako přídavek zazněla improvizace na dané téma „Kde domov můj“, chorál Svatý Václave a Ktož jsú boží bojovníci. Tuto improvizaci potom Bonnet zpracoval jako závěrečnou skladbu svého opusu č. 10 „Dvanáct skladeb“ a otiskl ji v roce 1913 pod českým názvem „Píseň českého národa“ (Poème tchèque).

Za první světové války byl koncertní provoz značně omezen a po vzniku Československa přišla hudební Praha o Rudolfinum, z kterého se stal parlament nové republiky. Ke koncertním účelům zůstala jen Smetanova síň a akusticky méně vhodný velký sál Lucerny.

V té době se stal roku 1917 profesorem varhanní hry na konzervatoři mladý Bedřich Antonín Wiedermann (1883–1951), který se s neobyčejnou houževnatostí zasazoval o využití varhan jako koncertního nástroje. Uspořádal v letech 1920–32 ve Smetanově síni 102 varhanních matiné, na kterých buď sám, nebo se spoluúčinkujícími zpěváky nebo instrumentalisty provedl podstatný výběr z varhanní literatury od baroka po současnost. Věnoval se české hudbě baroka a klasicismu a pozoruhodné byly jeho exkurze do barokní literatury italské a francouzské, tehdy neznámé a nehrané. Wiedermann hrál sice na romantický nástroj, který podle současného názoru zvukově barokní hudbě neodpovídal, ale z Bacha vybíral především virtuózní skladby, dále díla francouzského symfonického stylu a oblíbeného Marca Enrica Bossiho. Jeho neúnavná snaha seznámit obecenstvo s varhanní literaturou je i pro dnešní dobu obdivuhodná. Byl prvním českým varhanním virtuózem mezinárodního významu a jako pilný skladatel obohatil českou varhanní tvorbu o cenné skladby v pozdně romantickém stylu.

Po konci II. světové války byly varhany používány jen občas a od padesátých let 20. století, neudržovány a neladěny, tiše chátraly. Proto bylo rozhodnuto o jejich opravě a rozšíření podle návrhu profesora Jana Bedřicha Krajse. Družstvo Organa v Kutné Hoře a firma Rieger-Kloss v Krnově si rozdělily práce. Návrh počítal s rozšířením na čtyři manuály s počtem rejstříků 89 a pokoušel se typický romantický charakter nástroje přizpůsobit přidáním vysokých mixtur k možnosti interpretovat ve „stylovějším“ zvuku barokní literaturu. Je možno jednoznačně konstatovat, že tato rekonstrukce se naprosto nezdařila. Násilné přidání rejstříků do stejného prostoru píšťaliště a rozšíření na 4 manuály způsobily, že jednotlivé píšťaly byly na sebe tak natlačeny, že neměly vůbec prostor, aby zněly. Kvalitní původní romantické rejstříky se naprosto nepojily s novými přidanými smíšenými hlasy a nevytvořily logicky vybudovanou zvukovou pyramidu.

Toto rozšíření bylo dokončeno roku 1960. Firma Rieger-Kloss postavila nový mohutný hrací stůl s osmi volnými kombinacemi a původní elegantní secesní stůl byl umístěn jako exponát v Muzeu české hudby. Na začátku šedesátých let byl nástroj ještě technicky ve slušném stavu a Supraphon mohl uskutečnit nahrávku Tří chorálů a Cantabile Césara Francka s významnou francouzskou varhanicí Marie-Claire Alain (Stereo 50 823), ale postupně nedostatkem údržby technických prvků a opakovanou absencí pravidelného ladění nezadržitelně chátral.

V devadesátých letech minulého století došlo ve změněných poměrech v rámci celkové generální rekonstrukce Obecního domu k návrhu na vrácení nástroje do původního stavu z roku 1912 se třemi manuály a 70 rejstříky. Zájem o provedení rekonstrukce byl i v cizině značný. Rozebrání varhan provedla firma Alexander Schuke z Postupimi a celkové vrácení do původního stavu s novým technickým vybavením německá firma Orgelbau Vleugels z Hardheimu. Byl zrekonstruován původní hrací stůl a postaven nový, oba plně funkční. Inaugurační koncert se konal 24. května 1997. Hned od dalšího roku byla v letních měsících uspořádána řada varhanních matiné vždy v 11:15 a 13:30 se stejným programem za účasti renomovaných varhaníků cizích (Werner Jakob, Edgar Krapp, Jozef Sluys, James Higdon) i domácích.

Po určitém útlumu v posledních letech a opětovných problémech s údržbou a laděním – setrvalá bolest všech varhan v sálech u nás – se zdá, že se blýská na lepší časy. Na tuto sezónu byla naplánovaná tři sobotní, dobře navštívená matiné, z nichž až třetí se kvůli koronaviru nemohlo konat, a další tři mají proběhnout v příštím cyklu. Cenný romantický nástroj v krásném secesním sále si to zaslouží.

Foto: Wikipedie (Uoaei1  – licence:CC BY-SA 4.0), Wikipedie (Jorge Royan – licence: CC BY-SA 3.0), Wikipedie (VitVit – licence: CC BY-SA 4.0), Youtube, Orgelbau Vleugels GmbH